Úspěchy? S těmi musí člověk opatrně. Když si je příliš připustí, stávají se zátěží

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s barytonistou Jiřím Brücklerem, sólistou Opery Národního divadla v Praze 


Se zpěvem jste začínal už v dětských sborech, ale také jste se v té době učil na několik dechových nástrojů. Byl to opravdový zájem? Nebo zpočátku „jen“ přání rodičů či učitelů?

V Liberci, odkud pocházím, jsem navštěvoval základní školu Jabloňová. Tahle škola je specifická rozšířenou hudební výchovou, což obnáší i povinnost hrát na některý z hudebních nástrojů, možnost zpívat ve sboru, či hrát v některém ze školních hudebních těles. Začínal jsem hraním na flétnu, pak plynule přešel na klarinet a později i na saxofon. Většinu malých dětí, které mají povinnost denně cvičit alespoň hodinu na hudební nástroj, to příliš nebaví, a ani já jsem nebyl výjimkou. Raději jsem si hrál to, co mne zrovna napadlo, nebo to, co jsem znal z rádia. To se ale změnilo, když jsme začali s panem učitelem Miroslavem Koupilem hrát například i jazzové a swingové skladby a později je využívat v saxofonovém souboru, který na škole založil a který funguje s velkými úspěchy dodnes.

V pěveckém sboru jsem díky své živější povaze nevydržel příliš dlouho a raději jsem hrál na klarinet sólově, s lidovou muzikou Jablůňka nebo na saxofon s uskupením Apple Saxes.

Jak to bývá – dnes jsem vděčný za to, že mne rodiče, především maminka, k hraní na hudební nástroje museli zpočátku trochu nutit. Získal jsem lepší hudební cítění, znalost not, hudební nauky, za což vděčím hlavně Honzovi Prchalovi, který to do mě vždy doslova natloukl, což se mi velmi hodilo v pozdějším období, když jsem začínal na Pražské konzervatoři.

Jaké bylo vaše první setkání s operou? Mýlím se, když budu hádat, že to bylo v libereckém divadle? Patřil jste k častým tamním návštěvníkům? Nebo dokonce fanouškům některých zpěváků? Která z oper vás tehdy nejvíc „chytla“?

Máte pravdu, že své první opery jsem viděl v libereckém Divadle F. X. Šaldy, ale o nějakém zvláštním nadšení se nedá mluvit. Na Prodanou nevěstu v rámci školní výuky si už moc nevzpomínám. Jen vím, že moje první setkání s naší národní operou mě příliš nezaujalo. Po nějakém čase jsem zcela jiný zážitek měl při Lazebníku sevillském. Bylo to především zásluhou Anatolije Orla v roli Figara, ze kterého jsem byl doslova nadšený a který má velikou zásluhu na tom, že se mi divadlo, ve kterém se zpívá, zalíbilo.

Moc se o vás neví, že jste se vyučil truhlářem. Znamená to, že vaše cesta ke zpívání byla ještě na prahu dospělosti poznamenána váháním? Nevěřil jste si snad?

Když jsem končil základní školu, měl jsem od maminky nakázáno, že pokud se chci pokusit zpívat a živit se hudbou, musím se nejdříve vyučit něčím „pořádným”. Měl jsem velké štěstí, že jsem se dostal k profesoru Jiřímu Kotoučovi. Velmi prozíravě respektoval přání rodičů a trpělivě na mě na Pražské konzervatoři čekal, až se za tři roky vyučím truhlářem pro výrobu nábytku. Během těchto let jsem si, kromě pravidelných pěveckých konzultací u profesora Kotouče, dopřával potěšení zazpívat si a zahrát s výtečnou bluegrassovou kapelou B-styl.

Vaše první vystoupení na jevišti bylo také v Liberci? Jaké vzpomínky s tím máte spojeny?

Mé první sólové vystoupení v divadle bylo ve Státní opeře v Praze a to v roli Mandarína v opeře Turandot. Byl jsem šťastný, že jsem dostal takovou příležitost, moc jsem se na to těšil a prožíval všechno to, co zná každý zpěvák při své životní premiéře na jevišti. Obavy, rozechvění a radost z toho, že to dobře dopadlo.Váš první velký úspěch? Bylo to vítězství v karlovarské pěvecké soutěži? Nebo něco jiného?

S úspěchy musí člověk opatrně. Když si je příliš připustí, stávají se zátěží. Pro mě znamená úspěch potvrzení, že se ubírám správným směrem. V tomto smyslu pro mě bylo velmi důležité vítězství na soutěži Antonína Dvořáka v roce 2008, velkým povzbuzením pak širší nominace na Cenu Thálie 2009 za roli Silvia v Komediantech v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

Komu nejvíc za to, co dnes umíte, vděčíte? Kdo vás nejvíc naučil?

Pěvecké základy jsem získal v Liberci u Zuzany Bubeníčkové, pak jsem byl a stále se cítím být žákem profesora Jiřího Kotouče, pod jehož vedením jsem si vypracoval pěveckou techniku. Roman Janál byl tím, který mě na HAMU nejvíce ovlivnil v oblasti interpretační a výrazové. Myslím si, že pro můj pěvecký a umělecký vývoj to byla šťastná kombinace těchto profesorů, avšak stěžejní a zcela zásadní roli v mém pěveckém vývoji hrál Jiří Kotouč.

Jste trémista?

Trémou naštěstí netrpím, představení si vždy naplno užívám. Divák a posluchač nechce trpět s vyděšeným a ztrémovaným interpretem. Ověřil jsem si, že pokud obecenstvo vycítí, že mám ze zpěvu radost, že si své okamžiky na jevišti užívám, vrátí mi to svojí přízní. Něco jiného je respekt. Respekt mám, ten je nesmírně důležitý. Respekt ke všemu a ke všem. Přistoupit k uměleckému úkolu, k hudební předloze, ke kolegům, se kterými mám tu čest pracovat, s úctou a respektem, to mně moji profesoři kladli na srdce a já se je v tom snažím nezklamat.

Pražské publikum jste asi zatím nejvíc zaujal jako Posa v Donu Carlovi. Jak se vám zpíval? Není to pořád ještě na začátku kariéry přece jen velký balvan?

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Panu Brücklerovi moc fandím – je to výborný mladý zpěvák, který na sobě umí pracovat a má krásný hlas – teším se na jeho příští role.