Úspěšná manželská operní dvojice: Josef Otakar Masák a Naďa Kejřová

Osobnosti české opery 

V poklidnějším čase, který charakterizuje několik dní mezi vánočními svátky a Novým rokem, jsem si znovu procházel kalendárium končícího roku. Mnohá jména těch, kteří se výrazným písmem zapsali do historie českého operního a baletního umění a byli v tomto roce spjati s nějakým zakulaceným jubileem, byla připomenuta. U některých k tomu nedošlo. A právě v samotném závěru roku se ještě naskytla příležitost připomenout si významného českého tenoristu první poloviny dvacátého století Josefa Otakara Masáka, od jehož narození uplynulo letos 27. prosince sto pět let. A protože ve stejném roce, 1. září 1899 se narodila i jeho choť, rovněž významná česká operní sólistka, Naďa Kejřová, mám za to, že by bylo dobré tyto významné umělce připomenout.Jméno Josefa Otakara Masáka dnes už znají jenom nejvěrnější operní fanoušci. Ale ve své době byl jedním z nejlepších a nejvytíženějších českých tenoristů, který úspěšně působil nejen na domácí scéně, ale sklízel časté úspěchy i v zahraničí.

Pražský rodák Masák ale původně vůbec nepomýšlel na kariéru operního pěvce, i když se zpěvu učil u profesorky Bogucké a Olivové-Adamcové. Studoval medicínu a živil se jako úředník. Jeho mohutný hlasový fond s přirozenými výškami zaujal Rudolfa Piskáčka, nám známého jako skladatele populárních operet, jenž počátkem dvacátých let působil jako dirigent ve Vinohradské zpěvohře. Zde si jej obsadil do role Alfréda ve Verdiho Traviatě. Úspěch se dostavil. Následovalo další úspěšné vystoupení v divadle Uránie a potom dokonce ve vídeňské Volksoper, kde zaujal publikum jako Don José v Bizetově Carmen.Mladý amatérský zpěvák se po těchto zkušenostech rozhodl rezignovat na profesi lékaře, zanechal studií a přijal nabídku k angažmá, kterou na základě hostování v roli Jeníka v Prodané nevěstě a v titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách dostal v roce 1923 od vedení olomouckého divadla.

Česká divadelní scéna v Olomouci, která vznikla v roce 1920, neměla lehké začátky, ale tři roky po svém založení se už měla velmi čile k světu. Byla to především zásluha ředitele Antonína Drašara a šéfa opery Karla Nedbala. U těchto jmen je rovněž dobré se zastavit. Antonín Drašar byl výtečný divadelní podnikatel, byť jej mnozí považovali za pouhého obchodníka s divadlem. Z dnešního úhlu pohledu vidíme, že – řečeno současným slovníkem – šlo o velmi zdatného manažera, který dokázal skvěle propojit umělecké ambice divadla s ekonomickou rentabilitou. A synovec slavného Oskara Nedbala, Karel Nedbal, byl velmi erudovaným a koncepčně uvažujícím a jednajícím operním tvůrcem. Téměř čtvrtstoletí jejich společné práce v olomouckém a bratislavském divadle patří k velmi významným etapám české operní historie.

Tito dva mužové připravili čin pozoruhodný nejen na svou dobu. Na přelomu května a června 1923 zorganizovali zájezd olomoucké opery do Vídně. Na jeho programu bylo všech osm Smetanových oper, Dvořákův Čert a Káča a Rusalka a Kovařovicovi Psohlavci. Původní plánovaná doba trvání zájezdu se ze dvou a půl týdne protáhla na dvojnásobek. Ohlas byl mimořádný, a to nejen u tehdy ještě početného českého vídeňského publika, ale rovněž u špičkové vídeňské hudební a divadelní kritiky.

Jedním z těch, kteří na sebe při tomto zájezdu výrazně upozornili, byl právě mladý Josef Otakar Masák. Kritika jej jednoznačně ocenila jako velký příslib. Recenzenti pochválili jeho krásný hlas, především v roli Jeníka v Prodané nevěstě a Víta v Tajemství. Kritik představení Prodané nevěsty v listu Der Tag ale neopomenul dodat, že skvělý hlasový fond sympaticky mladého tenoristy Otakara Masáka by zasluhoval dokonalého školení.

Zajímavé byly při tomto zájezdu postřehy recenzentů u Dvou vdov, které tehdy ve Vídni slavily mimořádný úspěch. Kritik ve večerníku Der Abend napsal, že s touto operou se dá zcela určitě udělat i dobrý obchod… Kritik ve Wiener Morgenszeitung o opeře napsal, že se v ní na nás usmívá také laškovná hudebnost Rossiniho s jejími žhavými pasážemi a Mozartovo božské veselí.

Ale vraťme se k tenoristovi Masákovi. Ten si vzal radu vídeňského kritika k srdci a dále pilně pracoval na důkladném školení své pěvecké techniky a také na svém herectví. V Olomouci působil do roku 1926, zde hrál a zpíval řadu rolí českého i světového repertoáru, tak jak je přinášel bohatý a různorodý operní repertoár. V roce 1926 jej Otakar Ostrčil angažoval do svazku opery Národního divadla. Poprvé hostoval v Národním divadle 11. dubna 1926 v roli Dalibora. V rychlém sledu pak následovala vystoupení v roli Jeníka v Prodané nevěstě a Ctirada ve Fibichově Šárce. Tyto tři postavy se pak staly základem Masákova kmenového českého repertoáru nejen v Národním divadle.Vysoce bylo hodnoceno jeho pěvecké i herecké pojetí Dalibora, pro kterého byl svým způsobem ideálně disponován. Ačkoli ani jednou nebyl obsazen v této roli do premiéry nového nastudování, byl považován za jednoho z nejlepších Daliborů předblachutovské éry.

První rolí nastudovanou v Národním byla postava Ondřeje v památné Ostrčilově a Pujmanově inscenaci Bergova Vojcka. V roce 1928 se dále pěvecky školil v Miláně u pedagoga Piccoliho. V angažmá na naší první operní scéně setrval do roku 1930. Tehdy ze zdravotních důvodů angažmá na čas přerušil, ale nikdy neztratil s Operou Národního divadla kontakt. Obdobná situace nastala i v období 1940–1945.

V letech 1932–1933 byl sólistou Nového německého divadla v Praze a ve třicátých letech často hostoval na zahraničních scénách, především ve Vídni, v Kolíně nad Rýnem, Varšavě, Bělehradě a Záhřebu, kde mimo jiné ztvárnil postavu Parsifala při prvním uvedení této opery v tehdejší Jugoslávii.

Hostoval rovněž na českých operních scénách. Poměrně častým hostem byl v Ostravě a Olomouci. Kromě již zmíněných rolí vystupoval pohostinsky především v rolích Prince v Rusalce, Cania v Leoncavallových Komediantech anebo v rolích titulních hrdinů Wagnerova Tannhäusera a Verdiho Otella. Z početné řady postav, které za léta svého působení vytvořil v Národním divadle, připomeňme kromě již zmíněných rolí Jíru v Braniborech v Čechách, Lukáše v Hubičce, z dvořákovských rolí Dimitrije či Slavoje ve Vandě. S jeho jménem se setkáváme v tenorových partiích všech oper Zdeňka Fibicha. Vedle Ctirada v Šárce to byl Don César v Nevěstě messinské, Antonio v Bouři, Don Juan v Hedy, Zdeněk ze Zásmuk v Blaníku a Rutan v Pádu Arkuna. V operách Josefa Bohuslava Foerstera byl představitelem Mánka v Evě a Víta v Bloudovi.Mezi jeho parádní role patřil Mikuláš Dačický z Heslova ve Zvíkovském raráškovi. Postavu tohoto renesančního šlechtice, kterého obdařil dokonalým propojením pěveckého výrazu a herecké charakteristiky, ztvárnil bez alternace v posledních dvou inscenacích této komické opery Vítězslava Nováka v devadesáti šesti představeních od října 1943 do 15. listopadu 1958, což bylo jedno z jeho posledních vystoupení na scéně Národního divadla. Z dalších postav světové operní klasiky jmenujme Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi a titulního hrdinu v Offenbachových Hoffmannových povídkách.

Pro preciznost svého pěveckého výrazu i schopnost přesného hereckého uchopení role byl úspěšně obsazován do závažných rolí z operní tvorby dvacátého století, jako byl Míťa v Bratrech Karamazových či Enšpígl ve stejnojmenné opeře Otakara Jeremiáše. Za zmínku stojí i Honza v Ostrčilově Honzově království a Blažej Bodorovský v opeře Poslední hejtman Miroslava Krejčího. K jeho významným kreacím patřil Bill v opeře německého skladatele Maxe Branda Strojník Hopkins (slibná kariéra tohoto představitele německé hudební avantgardy dvacátých a počátku třicátých let byla však z rasových důvodů násilně přerušena; Max Brand emigroval do USA, nadále se věnoval hudbě, ale naděje do něj vkládané nesplnil).

Za vrcholné období Masákova působení v Opeře Národního divadla můžeme označit první léta po roce 1945. Jde z role do role, v mnoha klíčových titulech je mu svěřováno premiérové obsazení čelných partií jako například Števy ve Voglově inscenaci Její pastorkyně (tuto roli ztvárnil ve třech různých inscenacích), Tichona v Kátě Kabanové, Heřmana v Čajkovského Pikové dámě, kterého zpíval a hrál ve většině ze sedmasedmdesáti představení inscenace z roku 1946. Také Ctirada ve Fibichově Šárce, Koziny v Kovařovicových Psohlavcích anebo krále Petra v Novákově Karlštejnu.Významné místo mezi Masákovými výkony z tohoto období mají jeho dvě role v operách Modesta Petroviče Musorgského. Jak v roli knížete Golicyna v Chovanštině, tak v roli Šujského v Borisi Godunovovi vystihl přesně podstatu autorova záměru i inscenační koncepce.Poslední dvě role, které Josef Otakar Masák nastudoval, byly Velký vězeň v Janáčkově opeře Z mrtvého domu a Čtvrtá lékařská kapacita ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla. V této drobné úloze vystoupil naposledy na jevišti Národního divadla dne 10. ledna 1959. Poté působil Josef Otakar Masák ještě nějakou dobu v Opeře Národního divadla ve funkci hlasového poradce.

Josef Otakar Masák zemřel 9. září 1972 v Praze.
***

Anna, uměleckým křestním jménem Naďa Kejřová se narodila 1. září 1899 v Praze. Po absolvování vyšší dívčí školy se věnovala studiu zpěvu u profesorky Doubravky Brambergerové. Své první angažmá nastoupila v roce 1923 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, odkud ji v roce 1924 přivedl Otakar Ostrčil do Opery Národního divadla. Nastoupila jako elévka, od 1. ledna 1925 pak dostala řádnou smlouvu. Ve stejném roce Ostrčil získal také z plzeňské opery Adu Nordenovou. Tyto dvě pěvkyně se posléze staly klíčovými osobnostmi dámského sólistického souboru v sopránovém oboru.

Nejvýznamnější vlastností půvabné a herecky velmi tvárné Nadi Kejřové byla její ohromující všestrannost. Možností svého barvitého lyrického sopránu, o jehož technické zdokonalování průběžně pečovala mimo jiné i studiem u zahraničních pedagogů v Paříži a v Miláně, dokonale využívala. V řadě případů se velmi čestně vyrovnala s postavami, jejichž hlasové požadavky výrazně přesahovaly obor, pro který byla do Národního divadla angažována.Poprvé vystoupila na jevišti Národního divadla v odpoledním představení Smetanovy Hubičky na Nový rok 1924 v roli Vendulky. Její první studovanou postavou byla Ludiše v Ostrčilově inscenaci Smetanovy divadelní prvotiny Braniboři v Čechách, která byla součásti smetanovského cyklu v roce 1924. Od prvního okamžiku byla jasné, že v Nadě Kejřové získalo Národní divadlo pěvkyni ideálně hlasově disponovanou a všestranně vybavenou nejen pro český repertoár. Ve smetanovském cyklu zpívala rovněž Prvního žence při slavnostní premiéře Libuše, která se konala pod taktovkou Otakara Ostrčila v den stého výročí Smetanova narození, tedy 12. května 1924.

Naďa Kejřová zpívala postupně ve všech Smetanových operách s výjimkou Čertovy stěny. Setkala se vedle již zmíněných postav také s Mařenkou, Blaženkou v Tajemství, ale vedle toho později také s postavami tak rozdílného typu a charakteru, jako jsou Karolina ve Dvou vdovách a Milada v Daliboru. Na podzim 1924 poprvé vystoupila při premiéře Ostrčilova nového nastudování v titulní roli Dvořákovy Rusalky a opět slavila úspěch, stejně jako v roli Terinky v Jakobínu. V prvním pražském nastudování Janáčkovy Lišky Bystroušky alternovala s Emou Miřiovskou Lišáka Zlatohřbítka. Byla ozdobou premiérových inscenací Foersterova Blouda v roli Lidky a Novákova Dědova odkazu v postavě Anči, ve Fibichově Bouři se představila v hlavní ženské roli Mirandy.V Ostrčilově a Pujmanově nastudování melodramatu Smrt Hippodamie ztvárnila roli Airopy.

Se dvěma mimořádnými úkoly se setkala Naďa Kejřová v sezoně 1927–1928. Nejprve to byla 19. listopadu 1927 postava Venuše ve Wagnerově Tannhäuserovi, do níž bývají obvykle obsazovány pěvkyně dramatického sopránového oboru. Zjevně zde sehrály svoji roli kromě zpěvaččiny hlasové virtuozity a všestrannosti také její herecké schopnosti, půvab a šarm. Stejně tomu bylo i v případě prvního pražského uvedení Janáčkovy Věci Makropulos, které se konalo 1. března 1928 pod taktovkou Otakara Ostrčila, režisérem byl Josef Munclinger a autorem scény Josef Čapek. Premiéra Janáčkovy osmé opery byla přijata v Praze celkem příznivě, i když se objevily i kritické hlasy, jednak v konzervativním tisku a jednak u recenzentů z okruhu Zdeňka Nejedlého. Jednoznačně pozitivně bylo ale hodnoceno Ostrčilovo hudební nastudování a především výkon Nadi Kejřové v titulní roli. Je zajímavé, že i při brněnské premiéře na podzim 1926 svěřili dirigent František Neumann a režisér Ota Zítek roli Emilii Marty představitelce obdobného typu Alexandře Čvanové, která tuto roli ztvárnila i o devět let později pod taktovkou Milana Sachse.

Z významných rolí světové operní tvorby, které Naďa Kejřová zpívala a hrála, jmenujme alespoň některé. V prvních letech to byly například Aninka ve Weberově Čarostřelci a titulní role v jeho opeře Undina. Nedda v Leoncavallových Komediantech, mozartovské postavy Cherubína ve Figarově svatbě a Paminy v Kouzelné flétně anebo Michaela v Bizetově Carmen. Později slavila úspěch ve velmi náročných partiích pucciniovských (Mimi v Bohémě, titulní role v Madame Butterfly a v Tosce, Liu v Turandot) a také v rolích Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Giulietty v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Mezi její nejvýznamnější a nejúspěšnější role patřily Taťána v Evženu Oněginovi a titulní postava v Charpentierově Louise. Vystupovala rovněž na zahraničních operních scénách, například v Paříži, v Kolíně nad Rýnem a ve Varšavě.Naďa Kejřová byla pravidelně s úspěchem obsazovaná do premiér soudobých oper. Z české tvorby připomeňme její Dorotku ve Weinbergerově Švandovi dudákovi, Grušenku v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Elinor v Křičkově Strašidle v zámku či Princeznu ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla. Ve Hrách o Marii Bohuslava Martinů vytvořila roli Děvčete, ve světové premiéře jeho Julietty Pána v modrém. Z moderní evropské tvorby to byly postavy Lenošky a Veverky v Ravelově opeře Dítě a kouzla, hlavní ženská hrdinka Neil v Brandově Strojníku Hopkinsovi, titulní role v komické opeře francouzského skladatele Jacquese Iberta Angelina a především Chrysothemis ve Straussově Elektře.

V roce 1939 Naďa Kejřová odešla ze svazku Národního divadla. V době války pilně spolupracovala s rozhlasem. Po válce se ještě na chvíli na jeviště Národního divadla vrátila v rolích Hanči v Kovařovicových Psohlavcích a Kněžny ve Dvořákově opeře Šelma sedlák.

Po léta se věnovala úspěšně pedagogické činnosti, mezi její žáky patřila například Jitka Molavcová.

Naďa Kejřová, jedna z prvních českých operních zpěvaček moderního typu, zemřela v Praze 31. května 1983.

Foto archiv ND / Jaromír Svoboda, Josef Heinrich