Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (28)

  1. 1
  2. 2

Sovětské vízum neplatné
Po příhodách v Tbilisi mezi Sandrem a Berijou a té události s pokáním hudebníků v Moskvě nám bylo jasné, že naše situace začíná být neúnosná.

Protože jsme to však slíbili, odjeli jsme do Dněpropetrovsku, do továrny se třemi tisíci dělníky, s vlastním divadlem a koncertním sálem, která u nás objednala deset koncertů.

Když jsme tam přijeli, visely po celém městě plakáty: „Deset koncertů pro dělníky“. První koncert se měl konat v opeře.Ráno po našem příjezdu jsem měl navštívit nějakého vysokého úředníka. Když jsem opouštěl hotel, předal mi recepční můj pas, který nám jako obvykle při příjezdu odebrali.

„K čemu potřebuju pas?“ ptal jsem se překvapeně.

Odpověděl, že se jím musím vykázat při vstupu do vládní budovy. Myslel jsem si, že mě snad chtějí požádat o koncert pro tajnou policii, to už se mi jednou stalo.

Úředník mě přijal velmi laskavě, hovořili jsme o Spojených státech a o hudbě. Donesli vodku, čaj a sušenky. Když jsem se chtěl rozloučit, požádal mě ten úředník o můj pas. Myslel jsem si, že ho asi chce orazítkovat, abych mohl budovu opustit, jak se to dělávalo. On tam však vtiskl razítko: „Vízum neplatné“.

Když jsem se vzpamatoval z šoku, sdělil mi naprosto klidně, že se následujícího dne máme vrátit do Moskvy.

„A co bude s koncerty?“

„Žádné koncerty nebudou.“

„A proč ne?“

„Rozkaz z Moskvy.“

„Já ale slyšel, že je na dnešek vyprodáno.“

„To je. Ale bude se hrát Rigoletto a publiku se oznámí, že jste onemocněl.“

Když jsem se stal zase pánem svých smyslů a viděl, že na mě nemíří revolver, ujasnil jsem si také, že jsem tu seděl se šéfem tajné policie, a řekl: „Milý soudruhu, město opustím pouze tehdy, pokud mou ženu, naši americkou průvodkyni Virginii a mě samotného spoutáte řetězy a dáte nás odvléct na vlak. A také se převlékneme a dneska večer půjdeme na toho Rigoletta.“

Pak jsem si řekl o další sklenici vodky. Nalili dvě, ale můj hostitel už se mnou pít nechtěl. Bylo znát, že na takový vzdor dosud nenarazil. Mně to ostatně překvapilo také.

Můj hlasitý protest proti panu Knipperovi na shromáždění v Moskvě mi dodal odvahu a já zapomněl na veškerou opatrnost. Chtěl jsem to tu přestát, ať se děje co se děje. Věřil jsem, že jsem v Sovětském svazu populární. Zahrnovali mě chválou, oslavovali mě, udělovali mi zvláštní práva, učinili mě čestným občanem Tatarské republiky a propůjčili mi „nagradu“ Rudé armády. Nedopustím, aby mě vyhnali jako nějakého zrádce.

Šéf mě zanechal v péči stráže a zmizel ve vedlejší místnosti, aby si zatelefonoval. Když se vrátil, oznámil mi, že večer smíme zpívat, ale teprve po představení Rigoletta. A ráno máme opustit město. Usoudil jsem, že to je to nejlepší řešení, v jaké jsem mohl doufat, a souhlasil jsem.

Večer jsme se vypravili do opery na Rigoletta. Před posledním jednáním vyšel před oponu ředitel a ohlásil: „Zpěvák Radamsky se svého nachlazení zbavil a bude ještě dnes večer zpívat.“ A ukázal na lóži, kde jsme seděli. Publikum začalo vzrušeně tleskat.

Když opera skončila, odzpívali jsme náš koncert a publikum nás jako vždycky nadšeně odměnilo. Nebyli jsme v takovém rozpoložení, abychom šli hned spát. Dlouho do noci jsme tedy seděli v restauraci, kde jsme se navečeřeli a něco vypili, za ostražitého dozoru tajné policie.

Ráno nás také naše „ochranka“ doprovodila na nádraží, posadila do vagonu první třídy a odeslala do Moskvy. Před dveřmi našeho kupé hlídkoval důstojník a dva ozbrojenci a doprovázeli nás i na toaletu.

Pomoc velvyslance Bullitta
V hotelu Metropol jsme jako obvykle předali naše pasy recepčnímu. Já dostal svůj okamžitě zpět s poznámkou, že na svůj pokoj nesmím. Vízum mé ženy ještě platilo, ta do pokoje směla. Nejdřív to vypadalo jako hloupý žert. Co ode mě vlastně chtějí? Dobře přece věděli, že můj vlastní bratr, i když bydlel v Moskvě, by riskoval Sibiř, kdyby mě vzal na byt. A protože jsem se s neplatným vízem nesměl v Sovětském svazu zdržovat – kde tedy mám spát? Stál jsem před vrátným, který koukal zrovna tak podrážděně jako já, jen se necítil tak bídně. Zeptal jsem se ho:

„Kde teď najdu nějaký pokoj?“

„V Moskvě ne,“ zněla odpověď, a odvrátil se. Nejdřív jsem tu prostě chtěl se svými zavazadly zůstat stát. Museli by mě odvléci násilím a já byl řval a vztekal se, aby mě všichni hosté, Rusové nebo cizinci, slyšeli.

Ale to bylo pošetilé. Znamenalo by to jen, že světoznámého tenoristu Radamského vyhodili z hotelu Metropol.

Napadla mě spásná myšlenka. Měl jsem přece přítele, který se bát nepotřeboval. Marie už mezitím odešla se zavazadly do „našeho“ pokoje.

Spojte mě laskavě s americkým velvyslanectvím!“ řekl jsem přísně. Musel jsem vypadat docela divoce, nebo jako šílenec.

Dva tajní policisté, kteří zcela nenápadně postávali opodál, projevili zájem. Vrátný se na ně podíval a zřetelně opakoval. „Amerikanskoje posolstvo.“ Tajní se zase vzdálili. Vrátný vytočil číslo a podal mi sluchátko.

Hallo, Mr. Bullitt. Vrátil jsem se z koncertního turné.“

Když jsem mu vysvětlil, v jaké bryndě jsem se ocitl – a to dost hlasitě, aby to vrátný i ti dva nenápadní mohli slyšet – nabídl mi velvyslanec ubytování ve své rezidenci. Za deset minut předjel jeho buick. Protože byla zavazadla už z větší části nahoře na pokoji, zůstala moje žena v hotelu a já za doprovodu jednoho pracovníka velvyslanectví odjel k Mr. Bullittovi.Vyprávěl jsem velvyslanci zážitky z Dněpropetrovsku. Nic na to neřekl, ale zavolal sekretáře ministra zahraničí.

Dosud jsem měl dojem, že můj známý Sergej Radamsky je v Sovětském svazu vítán. Nyní se dozvídám, že nesmí do svého hotelového pokoje. Nedělejte si ale starosti, pan Radamsky je můj host a bydlí u mě doma.

Velvyslanec byl přesvědčen, že na ministerstvu o ničem nevědí.

Ještě téhož večera dorazila zpráva, že se můžu vrátit ke své ženě do hotelu, což jsem také udělal. Když jsem přišel, měla už Marie skoro sbaleno, aby se rovněž přestěhovala na americké velvyslanectví.

Myslíš, že tu zůstanu, s těmi tajnými přede dveřmi?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář