Úspěšný zápas s jazykem – lingvistická inspirace pro tanec

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ačkoli je tvorba tanečního a pohybového divadla veskrze intuitivním procesem, ve kterém je pro výsledek rozhodujícím podíl emocí, energie a jiných těžko postižitelných aspektů, vždy mne nesmírně potěší, když je podložená intelektuálním konceptem. Jsem ráda, když takové projekty tvoří protipól těm, které jsou ryze osobní výpovědí. Připouštím, že jim dokonce dávám přednost. Florent Golfier z uměleckého uskupení tYhle se pro svůj nový projekt vydal lovit ve vodách lingvistiky. Samotným záměrem své práce nabízí jiný pohled na to, co já často vnímám v přímé opozici – totiž vidění světa skrze jazyk a vidění světa skrze pohyb. Performer místo toho ukazuje, jak se tyto dva přístupy propojují a ovlivňují.
Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)

Vztah jazyka a těla není příliš diskutovaný fenomén. Komunikační studia vyjma chvíle, kdy se zabývají fonetikou a tvorbou zvuku v hlasovém ústrojí – jež je pohybem, tudíž také můžeme říci, že slovo se nemůže zrodit bez pohybu – a kdy se zmiňujeme o tom, že gestika, mimika a proxemika také ovlivňují obsah sdělení, nijak podíl těla a tělesnosti na procesu dorozumívání nezdůrazňují. Vzniká obraz jazyka a řeči jako roviny abstrahované od hmotného světa, bavíme se o představách a idejích, o slovech jako myšlenkových konstrukcích. Ale co se děje s tělem, když jím slovo prochází, co se děje slovu, když ho tělo modifikuje, to zkoumáno není.

Pokud jsem správně pochopila zdroj úvah, ze kterého Florent Golfier čerpá, a dokonce ne pro jeden projekt, ale celou trilogii, v nejobecnější rovině, ještě před lingvistikou, je to oblast teorií sociální konstrukce reality. Což zní možná děsivě, ale je to jeden z nejstarších pohledů na svět, sahá už ke slavném Platónově podobenství o jeskyni, zabývá se jím sociologie, antropologie, psychologie, jedním z prvních oborů, který tento směr razil, byla lingvistika, ačkoli už i to je hluboká historie. Jazyk sám o sobě je sociální konstrukce – je založen na dohodě, jinak by nefungoval. Strukturalistický lingvista Edward Sapir před sto lety zkoumal vztah mezi jazykem a kulturou a doložil, že to, jak různá společenství vnímají svět kolem sebe, se odlišuje tak, jako se liší jazyky, které používají:

Jazyk je průvodcem po „sociální realitě“. Jazyk je mocným nástrojem, který určuje veškeré naše uvažování o společenských problémech a procesech. Lidské bytosti nežijí v objektivním světě jako takovém, ani ve světě svých společenských aktivit, jak je obvykle pojímáme. Jsou především vydány na milost určitému jazyku, jenž se stal médiem pro vyjádření jejich společnosti. Je zcela iluzorní představovat si, že jedinec se dobírá reality bez použití jazyka že jazyk je prostě jen náhodný prostředek sloužící k vyřešení problémů spojených s komunikací a uvažováním. Pravda je jinde: „Skutečný svět“ do značné míry nevědomky budujeme na jazykových zvycích příslušné skupiny. Žádné dva jazyky nejsou do té míry blízké, aby mohly představovat tutéž sociální realitu. Světy, v nichž jednotlivé společnosti žijí, jsou zcela odlišné světy, a ne jeden svět, k němuž by se prostě jen vztahovala různá pojmenování.

(Jeden z nejcitovanějších Sapirových výroků, zde podle: Defleur M., Ball-Rokeach S.: Teorie masové komunikace, Karolinum 1996). Na E. Sapira navázal jeho žák Benjamin Lee Whorf, který jeho práci rozváděl, poukazoval na to, že svět se snažíme třídit a kategorizovat podle pojmů, které vycházejí ze struktury jazyka, ve kterém žijeme. Teorie, že pojetí reálného světa je vystavěno na jazykových zvyklostech konkrétní dané komunity, nese jméno jich obou, Sapir-Whorfova hypotéza. Každý myslíme jazykem, do kterého jsme se narodili a skrze něj vidíme realitu. Připomeňme Tomasův teorém: Jestliže je situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve všech svých důsledcích. Tedy, myslím-li si, že je něco pravda, chovám se, jako kdyby to byla pravda, konkrétní výsledek mi potvrdí, že to pravda byla (sebenaplňující se proroctví). Myslíme-li v různých jazycích, pak je možné, že i objektivně stejnou situaci vyhodnotíme odlišnými způsoby, budeme jednat podle představy, která konkrétně pro nás je reálnou, ale s naprosto odlišnými výsledky.

Zápas s jazykem – Florent Golfier (foto Vojtěch Brtnický)

Nevím samozřejmě, jestli F. G. čerpá svou inspiraci z až tak „starých“ pramenů. Z doprovodných materiálů, které zahrnují výstavu, úryvky rozhovorů, kresby a schémata, se dozvídáme, že vedl dialog se současnou psycholingvistkou Barbarou Mertins, jež je jeho konzultantkou. Zabývá se výzkumem jazykové produkce a recepce u bilingvních mluvčích a sama určitě ze Sapira a Whorfa vychází. Z toho, co nám bylo dovoleno nahlédnout, vidíme, že je zajímá jazyk jako způsob sebevyjádření, nástroj sdílení pocitů, které v jiné než mateřské řeči neumíme dokonale vyjádřit (například v komunikaci s dítětem, které bychom v cizině nechtěli vychovávat bilingvně, aby nemělo v budoucnu problémy s identitou). Také vznik národních států na základě emancipace a sjednocení jazyk, koncepce národního obrození v zemích, kde bylo potřeba restaurovat jazyky de facto zaniklé, které se pak staly nástrojem sebeurčení a tím, s čím se národ identifikuje. A do třetice normativní stránka jazyka a to, jestli je existence normy nástrojem demokratizačním (zjednodušuje plošný přístup ke vzdělání a umožňuje bezproblémovou komunikaci), nebo naopak ochuzuje o identitu (identifikaci s nářečím nebo jazykem, který ovládá jen několik set příslušníků). Jsou to komplexní témata jedno vedle druhého, nad kterými plesá srdce výzkumníka, ale co z toho se dá přetavit do pohybového divadla?

V performance Zápas s jazykem neupadl autor do pokušení rozpohybovat teorii nebo konkrétně vysvětlovat lingvistické koncepty neverbálními prostředky. Soustředil se na ryzí vztah hlasu, těla, na výsostně fyzické zrození jazyka, které sám na sobě demonstruje. Propracoval dynamiku celého vystoupení a podařilo se mu nenásilnou formou vtáhnout i publikum, které tvoří jen zlomek běžné kapacity Ponce (úplně jsem zapomněla zjišťovat, jestli je to součástí záměru nebo ještě prevence v rámci hygienických opatření). Diváci jsou usazeni na scéně a performer má k dispozici auditorium, které pro něj tvoří strmé schodiště. Je zvláštní paradox, že jak jeho zápas se zvuky a slovy pokračuje, sestupuje po něm níže k divákům, místo toho, aby po něm stoupal vzhůru jako po žebříčku evoluce od zvířete k civilizovanému muži (samozřejmě je to dané tím, kde nás potřebuje mít, aby se druhá polovina představení odehrála tak, jak má, ale když už jsme u toho sociálního konstruktivismu, asociace létají).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat