Na druhou stranu nečekejte v Norimberku v případě Idomenea mozartovskou interpretaci, se kterou máte možnost se setkat ve Vídni, Paříži nebo Salcburku. Mozart se dnes hraje na špičkové úrovni převážně se specializovanými orchestry a také dirigenty, jakými jsou například René Jacobs, Marc Minkowski, Teodor Currentzis. Státní filharmonie Norimberk hraje široký jak operní, tak koncertní repertoár a způsob, jakým si poradila s interpretací Idomenea, lze přijmout. Generalmusikdirektor a dirigent představení Marcus Bosch se snažil o zásadnější změnu stylu hraní orchestru, ale jistá těžkopádnost v něm byla pořád, po hudební stránce představení chyběla lehkost a žádoucí napětí. Hraje se Idomeneo bez baletní hudby, s částečně redukovanými recitativy.
David Bösch, režisér představení, vytvořil inscenaci Idomenea pro koprodukci s Operou Vlaanderen v Antverpách, kde se konala premiéra již na jaře roku 2016 s Robertem Saccou v hlavní roli.
Soudě podle složení inscenačního týmu bavorskou inscenaci převážně připravili režisérovi asistenti, z nichž nelze nepřipomenout mladou režisérku českého původu Barboru Horákovou Joly jako vedoucí scénického nastudování. David Bösch má za sebou řadu úspěšných projektů, režíroval například Mozartovu operu Mitridate v Bavorské státní opeře, tamtéž Nápoj lásky a naposledy Mistry pěvce norimberské (s Jonasem Kaufmannem v hlavní tenorové roli). Na stránkách Opery Plus byl před několika týdny příznivě hodnocen jeho přínos pro novou inscenaci Korngoldova Mrtvého města v drážďanské Semperoper (recenze zde).
Jeho režie se vyznačují vždy jasnou koncepcí, se kterou se divák může anebo nemusí ztotožnit. Bösch si často vybírá témata války, strachu, násilí, bezútěšnosti, okraje společnosti a k tomu volí nezřídka ponurou jevištní scénografii, která mnohdy neladí divákovu oku.
I v Idomeneovi pokračuje ve své ústřední tvůrčí linii, jevištní dění je poznamenáno útrapami trojské války, která ničí všechny humánní hodnoty, pokřivuje charaktery a nastoluje bezmoc a neschopnost činit rozhodnutí. V tomto duchu je vedena i hlavní postava operního příběhu, král Idomeneo, silně zdeptaný zločiny, které zažil během trojské války; je nerozhodný, tápající a jeho bezradnost, jak naložit se svým životem, životem svého syna a osudem celé Kréty, jej přivádí až k požití jedu v samotném závěru opery. Trojská otrokyně Ilia a Idomeneův syn Idamantes jsou představováni ještě skoro jako děti, které nejsou ještě zralé převzít zodpovědnost a také nemají žádné pozitivní vzory, od kterých by se mohly učit. Ilia v souladu s libretem zachrání prince Idamanta, ten přebírá koruny vlády od svého umírajícího otce, ale hroutí se pod tíhou odpovědnosti a zármutku. Další osud země je hodně nejistý…
Použité výtvarné prostředky jsou někdy srozumitelně jednoduché, občas až dětsky naivní bez větší dávky fantazie a občas plakátově demonstrativní, ale málokdy opravdu pro diváky působivé a vesměs nehezké.
Přestože vedení postav a zdůraznění vztahů mezi jednajícími postavami byla věnována jistě pozornost, je nedostatečně propracovaná naznačená Ilianina přelétavost (od krále k synovi). Sporným bodem inscenace je také pojetí Elektry jako mohutně působící zralé ženy, která k dětskému Idamantovi vůbec nesedí; celá postava Elektry (dost neesteticky kostýmovaná) žije jakýmsi vlastním životem a její interakce s ostatním okolím je minimální.
Titulní roli v nové norimberské produkci ztvárnil na jevišti sympaticky působící mladý člen souboru norimberské opery Ilker Arcayürek, pocházející z Istanbulu, který ovšem své hudební vzdělání již od útlého mládí získával ve Vídni. Má příjemný hlas tmavěji zabarveného témbru, jeho interpretace Mozarta však vzorová není, rovněž tak jeho koloratury nebyly zvládnuty zcela bez problémů. Idě Aldrian vyšel Idamanates o poznání lépe než její předchozí partie Adalgisy (též v Norimberku). I ona je již druhou sezonu členkou souboru, divák u ní ocení spíše její klukovský typ vhodný pro interpretaci kalhotkové role než čistě její pěvecký výkon. Japonská pěvkyně Ina Yoshikawa se velmi přirozeně pohybuje na jevišti, její příjemně znějící lyricko-koloraturní soprán zatím postrádá osobitější barvu.
Kanadská sopranistka Leah Gordon je rovněž členkou souboru (od roku 2008) a její doménou jsou virtuózní koloraturní party jako Konstanz z Únosu ze serailu, Contessa di Folleville z Rossiniho Cesty do Remeše, Hraběnka z Figarovy svatby, Dona Anna či Markéta z Valois z Meyerbeerových Hugenotů, kterou pozoruhodně zahrála a zazpívala v sezoně 2013/2014. Bohužel jako člence souboru jsou jí přidělovány i role, které jejímu hlasovému oboru neodpovídají (matka v Perníkové chaloupce, Verdiho Odabella či jedna z valkýr). Elettra je rozhodně rolí, která jí vyhovuje po stránce hlasové, i když o virtuózním podání této role v jejím případě nemůže být úplně řeč. Je škoda, že režie výrazně potlačila vášnivý charakter této asi nejdramatičtější ženské mozartovské postavy vůbec.
I v ostatních rolích se vcelku zdařile představili další členové souboru a operního sboru, jehož souhra vykazovala drobné nedostatky.
Hodnocení autora recenze: 70%
Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Marcus Bosch
Režie: David Bösch
Scéna: Patrick Bannwart, Falko Herold
Kostýmy: Falko Herold
Světelný design: Michael Bauer
Sbormistr: Tarmo Vaask
Dramaturgie: Johann Casimir Eule
Staatsphilharmonie Nürnberg
Chor des Staatstheater Nürnberg
(koprodukce Staatstheater Nürnberg / Opera Vlaanderen Antverpy-Gent)
Premiéra 17. února 2018 Staatstheater Nürnberg
Idomeneo – Ilker Arcayürek
Idamante – Ida Aldrian
Elettra – Leah Gordon
Ilia – Ina Yoshikawa
Arbace – Alex Kim
Oberpriester – Chool Seomun
Stimme des Orakels – Alexey Birkus
Zwei Trojaner – Taeseok Oh, Benjamin Weaver
Zwei Kreterinne – Hyun Mi Kim, Martina Langbauer
