Kouzlo nízkorozpočtového hororu aneb Mrtvé město v Drážďanech

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Drážďanská opera připravila inscenaci Korngoldovy opery Mrtvé město, díla s efektním dekadentním námětem. Bohužel se tato opera až na brněnské uvedení netěší zájmu českých operních dramaturgů. Popravdě jsou ale nároky na uvedení (dva velmi náročné sólistické party i hudební nastudování) tak značné, že je tato situace pochopitelná. I tak renomovaná scéna jako Semperoper Dresden musela přistoupit při obsazení na určitý kompromis, kdy se ne zcela podařilo naplnit představitelské představy o hrdinech příběhu Paulovi a Mariettě. Představení je ale vizuálně a hudebně velmi zdařilé a výkony zpěváků zasluhují více než respekt.
E. W. Korngold: Die tote Stadt – Manuela Uhl (Marietta), Burkhard Fritz (Paul) – Semperoper Drážďany 2017 (zdroj semperoper.de / foto © David Baltzer)

Opera Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda (1897–1957), skladatele narozeného v Brně, patřila k nejoblíbenějším operním titulům meziválečného období. Velmi mladý skladatel, kterému bylo v době premiéry (souběžná premiéra 4. prosince 1920 v Hamburgu a Kolíně nad Rýnem) necelých dvacet čtyři let, měl za sebou již prokazatelné operní úspěchy s rafinovanou secesní tragédií o jednom aktu z renesančního prostředí Benátek s názvem Violanta a konverzační komedií Der Ring des Polykrates (Polykratův prsten) – obě díla byla uvedena v jednom večeru v mnichovském Hoftheatru v březnu 1916. Za úspěchem velmi raných děl Ericha Wolfganga Korngolda stál nejen jeho skladatelský talent, ale také propagační a organizační schopnosti jeho otce, vlivného hudebního kritika a publicisty Julia Leopolda Korngolda.

Erich Wolfgang Korngold (zdroj commons.wikimedia.org / foto Bain)

Výběr látky k nové, tentokráte celovečerní opeře, ovlivnilo velmi úspěšné uvádění dramatu Das Trugbild (Přelud) na německých scénách. Tato činohra byla překladem dramatu Le Mirage (Přelud, 1897) Georgese Raymonda Constantina Rodenbacha podle jeho vlastního, ve své době světoznámého, kratšího románu Bruges-la-Morte (Mrtvé Bruggy, 1892). Georges Rodenbach (1855–1898), předčasně zemřelý belgický symbolista, byl silně spjat s okruhem básníků kolem Stéphana Mallarmého. Rodenbachovo specifické literární dílo (básnické i prozaické) je silně spjato s tesknou atmosférou belgických měst a vyznačuje se značným příklonem k symbolistickému literárnímu hnutí, včetně četných náboženských odkazů. Autorem německého překladu a úpravy dramatu pro německá jeviště byl literát z přátelského okruhu Korngoldovy rodiny, Siegfried Trebitsch, který také vydal svazek dramatického díla Georgese Rodenbacha (německy poprvé 1913). Literaturou většinou uváděný údaj, že původním inspiračním zdrojem byl Rodenbachův román, je chybný, protože libreto, za jehož tvůrce je označován Paul Schott (ve skutečnosti jde o fiktonym pro otce Julia Korngolda a syna Ericha Wolfganga Korngolda), mnohé přejímá ze struktury čtyřaktového dramatu, včetně doslovných citací textu.

Georges Rodenbach (zdroj commons.wikimedia.org)

Námět díla je svým způsobem nezvyklý. Mrtvé město je operou o posedlosti s výraznou projekcí Brugg, temného, nábožensky rigidního a uctívačského města, do individuálních osudů Paula (tenor). Vdovec Paul po smrti manželky Marie věnuje veškerý svůj čas a citové zaujetí vybudování vzpomínkového světa na milovanou manželku ve svém domě na bruggském kanále. Setkává se ale nečekaně s tanečnicí Mariettou, která – ač fyzicky velmi podobná zemřelé – charakterově je zcela odlišná. Jak byla Marie (již volba jména odkazuje k mariánskému kultu a lidské dobrotě) poddajná, ušlechtilá a milující, tak je Marietta, žijící v divadelním světě přetvářky, rozmarná, náladová, nestálá a někdy i krutá k mužům, kteří ji milují. Paul se snaží přeměnit Mariettu do obrazu Marie vnějšími prostředky, ta zpočátku souhlasí s jeho podivnými nápady, pak ale vzpurně vzdoruje.

Do příběhu se výrazně zapojují sexuálně fetišistické motivy, především spojené s místností, kterou Paul zařídil památkami na Marii. Jako relikvii Paul uctívá cop zlatých Mariiných vlasů, které jí ustřihl těsně před smrtí. Ač do libreta nepřešlo tragické vyústění příběhu, kdy v afektu Paul Mariettu právě copem uškrtí (což je v operním libretu pouze Paulův sen), libreto v mnohém zachovává temné stránky předlohy. Komorní rozměr Rodenbachovy dramatizace, klaustrofobicky umístěné do prostor Paulova domu nebo večerních prostor Brugg, libretisté rozšířili o scénu Mariettiných přátel z divadla. Právě vylíčení Mariettina divadelního zázemí je ale součástí románu. Tím je navíc posílen princip přetvářky, srovnání originálu a imitace, i vnějškovosti divadelního světa. Některé motivy Rodenbachovy předlohy se pak zapsaly trvaleji do moderní popkultury. Především Hitchcockův film Vertigo, tematizující snahu muže přeměnit náhodně potkanou ženu v obraz zemřelé (ač předlohou scénáře je krátká próza detektivkářského tandemu Boileau-Narcejac) nebo Truffautův film Zelený pokoj o muži, který buduje svatostánek zemřelé choti, ukazují další varianty námětu v jiném čase a prostředí.

Opera od uvedení zažila rychlý nástup, který ještě posílilo vystoupení Marie Jeritzy v dvojroli Marietty/Marie v prvém vídeňském uvedení (1921). Slavná diva také vystoupila se senzačním úspěchem v prvém nastudování opery v Metropolitní opeře ještě téhož roku. Slavným Paulem se pak stal tenorista Richard Tauber (poprvé v Drážďanech roku 1921). Ale již na přelomu dvacátých a třicátých let začala opera mizet z repertoáru, dekadentní látky tohoto typu se poněkud přežily. Nové vídeňské nastudování v roce 1932, opět Jeritzou, se již senzací nestalo. Nástup národního socialismu pak definitivně ukončil uvádění Korngoldových děl z důvodů jeho židovského původu. Skladatel emigroval do USA, kde se zásadně prosadil nikoliv jako operní skladatel, ale jako veleúspěšný autor filmové hudby (mimo jiné obdržel dva Oscary).

Prvé pokusy o znovuoživení díla nastaly v roce 1955, ale zásadní pro novou percepci díla byly inscenace ve vídeňské Volksoper (1967 s Marilyn Zschau), v New York City Opera (1975 se senzačním výkonem nedávno zemřelé Carol Neblett), v Deutsche Oper Berlin a Wiener Staatsoper (1983, respektive 1985, obojí s Karan Armstrong a Jamesem Kingem). Dílo se sice nestalo trvalou součástí světového repertoáru, ale občasné uvádění udržuje operu v širší divácké paměti. Oblíbené se staly některé árie, především Mariettina píseň Glück, das mir verblieb, Paulova árie nebo Pierrotova píseň pro baryton.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Korngold: Die tote Stadt (Semperoper Drážďany 2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na