Úvahy nad slávou hostujících dirigentů

Zápisník Jindřicha Bálka (73)

Když člověk zalistuje letošní brožurou sezony České filharmonie, má rychle dojem, že vznikla podle jasného klíče. Je jasné, kolik koncertů má šéfdirigent, pak je na řadě hlavní hostující dirigent, pak dostali příležitost tři nejvýraznější dirigenti mladé generace – nu, a kolik abonentních programů zbývá, to se pak dá spočítat na prstech jedné ruky. Navíc jsou v daných termínech, takže nelze ani předpokládat, že právě ti dirigenti, které bychom třeba v Praze rádi viděli a slyšeli, budou mít čas. Je ale zajímavé se na to podívat i z opačné strany a nejvíc jsem si to uvědomil po koncertě Christopha Eschenbacha. Ona totiž zmíněná pětice Bělohlávek, Honeck, Hrůša, Netopil, Hanus, na kterou jsem odkazoval v úvodu, je v řadě ohledů jistější zárukou, ačkoli to jsou při zběžném pohledu známé firmy.Christoph Eschenbach řídil v Praze letos naposledy Vídeňské filharmoniky na Pražském jaru ve skladbách Richarda Strausse – to je nejlepší možná reference. Tehdy se mi ale zdálo, že orchestr hraje právě tak, jak by to zahrál i bez dirigenta. Když přijel tentýž docela slavný dirigent hostovat v sezoně České filharmonie, neměl jsem dojem, že orchestr nevede, je ale otázka, co mu v pestrém rusko-straussovském programu dokázal vtisknout. V Prokofjevově Klasické symfonii vytahoval z partitury efektní detaily, které ale z Prokofjevovy reminiscence na Haydna dělají spíš Stravinského bez vtipu. Efekt to ale mělo. Když pak hrál houslista Ray Chen Čajkovského Koncert D dur, dala se obdivovat technika a sledovat krása tónu. Vždycky fandím hudebníkům ze všech asijských zemí a čekám, kdo konečně prolomí náš obvyklý evropský názor, že jsou to hráči skvěle technicky vybavení, hrají s poctivostí a láskou, ale necítí ducha, styl, výraz…  Přál bych jim to, protože o hudbu a hudební vzdělání se v těchto zemích už roky pečuje často nadšeněji a s lepším zázemím než na našem starém kontinentu, jinak tak pyšném na své tradice. Ovšem cenami ze soutěží ověnčený Ray Chen opět nebyl výjimkou potvrzující pravidlo. I když měl jinak úspěch a dvakrát přidával, Paganiniho a Bacha. Aniž by cítil nějaký rozdíl. A o dirigentovi se nedalo říct, že by ho na nějakou evropskou stopu po Čajkovském navedl.Druhá polovina programu, s efektní mezihrou z Capriccia a Suitou z Růžového kavalíra, byla jasným dramaturgickým obohacením. Ale vedle záliby v efektu, která k této hudbě svým způsobem patří, překvapila jiná věc. Neslyšel jsem totiž ani pokus o virtuózní a vtipný vídeňský styl. Tempo bylo překvapivě pomalé a jinak jiskřivá hudba zněla jako důstojná opulentní symfonická báseň. Je ovšem známá věc, že onen virtuózní vídeňský sloh, ale i zdánlivá lehkost Mozartova, je pro orchestr typu České filharmonie jednou z nejtěžších věcí. A tentokrát se opět víc přizpůsobil dirigent orchestru, než aby to bylo obráceně. Jinak se nedá říct, že by někdo „hrál špatně“ – kdyby měl ale Rosenkavalier v Praze zaznít tak jak má, musel by každý hostující dirigent mnohem víc trvat na tom, že tato hudba nemůže znít dejme tomu jako Dvořákova předehra V přírodě. Charismatický a kontaktní Eschenbach může být nakonec populárním hostujícím dirigentem. Ale dost se bojím toho, že je lepším psychologem, pokud jde o práci s orchestrem a publikem, než hudebníkem, který neústupně sleduje nároky skladeb a jejich stylů.

Hostujícího a daleko méně známého britského dirigenta Edwarda Gardnera, který řídil Českou filharmonii o týden později, jsem bohužel nestihl. Ale co se týče dramaturgie všechna čest – i když je myslím typické, že Lutoslawského Koncert pro orchestr je u nás považován za vrchol vší avantgardy. Rád bych věřil, že méně věhlasný a mnohem mladší dirigent může trefit ducha hudby víc než leckterá hvězda. I na to je asi dobré myslet. Nebo alespoň na to, že nové koště dobře mete. Žijeme v době, kdy si stále více potrpíme na slavná jména a méně na dlouhodobé pečlivé pěstování čehokoli – a platí to i o méně subtilních věcech, než je vkus a styl. Zájmy médií tomuto trendu zatím jenom nahrávají. Všechno se zrychluje a nelze si bohužel myslet, že „vážná hudba“ bude jen tak sama o sobě výjimkou. Na otázku, jak z toho ven, ale není myslím snadná odpověď. Ale i ten, kdo by v Praze rád slyšel více zajímavých hostujících dirigentů, musí někdy uznat, že méně může být více.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava
Foto Filip Jandourek, Petra Hajská

Související články


Komentáře “Úvahy nad slávou hostujících dirigentů

  1. Jindřichu velkých asijských hudebníku je dnes více než západních třeba
    Asahina Takashi 1908-2001
    https://www.youtube.com/watch?v=0drj8wybn5E
    Momo Kodama
    https://www.youtube.com/watch?v=czkwRNGBmTM
    https://www.youtube.com/watch?v=m5bIHKje5pg
    Mari Kodama
    Beethoven na SACD Pentatone
    Yu Kosuge
    Beethoven SACD Sony
    Yookyung Min
    https://www.youtube.com/watch?v=Ep5WJy4moIE
    https://www.youtube.com/watch?v=Gt3wWxx-vB4
    Lee Insik
    https://www.youtube.com/watch?v=GewIJ2sK9CU
    https://www.youtube.com/watch?v=It4J3Yhdq5Y
    https://www.youtube.com/watch?v=5ilsFxjbmYE
    Clara Jumi Kang
    https://www.youtube.com/watch?v=zPmVGT3wYlo
    Yeol Eum Son
    https://www.youtube.com/watch?v=ORkKp8Uowj0
    Hun-Joung Lim
    https://www.youtube.com/watch?v=1dAKURr7GwU
    Mayuko Ishigami
    https://www.youtube.com/watch?v=3Hp38oRiJbU
    https://www.youtube.com/watch?v=N8ejG_NbuNw
    Beethoven op.132
    https://www.youtube.com/watch?v=zyDs0wb3FAE
    Ono hudebníku kteří cíti duch a výraz nikdy nebylo hodně-třeba završenou interpretaci od Karajana jsem nikdy neslyšel a i největší hudebníci se trefili do skladby málokdy.Dnes se dějou největší zázraky mimo centra
    https://www.youtube.com/watch?v=Cf3BxtsE06M
    https://www.youtube.com/watch?v=YwRxwEIEQsc

Napsat komentář