Úvahy nad slávou hostujících dirigentů

Zápisník Jindřicha Bálka (73)

Když člověk zalistuje letošní brožurou sezony České filharmonie, má rychle dojem, že vznikla podle jasného klíče. Je jasné, kolik koncertů má šéfdirigent, pak je na řadě hlavní hostující dirigent, pak dostali příležitost tři nejvýraznější dirigenti mladé generace – nu, a kolik abonentních programů zbývá, to se pak dá spočítat na prstech jedné ruky. Navíc jsou v daných termínech, takže nelze ani předpokládat, že právě ti dirigenti, které bychom třeba v Praze rádi viděli a slyšeli, budou mít čas. Je ale zajímavé se na to podívat i z opačné strany a nejvíc jsem si to uvědomil po koncertě Christopha Eschenbacha. Ona totiž zmíněná pětice Bělohlávek, Honeck, Hrůša, Netopil, Hanus, na kterou jsem odkazoval v úvodu, je v řadě ohledů jistější zárukou, ačkoli to jsou při zběžném pohledu známé firmy.Christoph Eschenbach řídil v Praze letos naposledy Vídeňské filharmoniky na Pražském jaru ve skladbách Richarda Strausse – to je nejlepší možná reference. Tehdy se mi ale zdálo, že orchestr hraje právě tak, jak by to zahrál i bez dirigenta. Když přijel tentýž docela slavný dirigent hostovat v sezoně České filharmonie, neměl jsem dojem, že orchestr nevede, je ale otázka, co mu v pestrém rusko-straussovském programu dokázal vtisknout. V Prokofjevově Klasické symfonii vytahoval z partitury efektní detaily, které ale z Prokofjevovy reminiscence na Haydna dělají spíš Stravinského bez vtipu. Efekt to ale mělo. Když pak hrál houslista Ray Chen Čajkovského Koncert D dur, dala se obdivovat technika a sledovat krása tónu. Vždycky fandím hudebníkům ze všech asijských zemí a čekám, kdo konečně prolomí náš obvyklý evropský názor, že jsou to hráči skvěle technicky vybavení, hrají s poctivostí a láskou, ale necítí ducha, styl, výraz…  Přál bych jim to, protože o hudbu a hudební vzdělání se v těchto zemích už roky pečuje často nadšeněji a s lepším zázemím než na našem starém kontinentu, jinak tak pyšném na své tradice. Ovšem cenami ze soutěží ověnčený Ray Chen opět nebyl výjimkou potvrzující pravidlo. I když měl jinak úspěch a dvakrát přidával, Paganiniho a Bacha. Aniž by cítil nějaký rozdíl. A o dirigentovi se nedalo říct, že by ho na nějakou evropskou stopu po Čajkovském navedl.Druhá polovina programu, s efektní mezihrou z Capriccia a Suitou z Růžového kavalíra, byla jasným dramaturgickým obohacením. Ale vedle záliby v efektu, která k této hudbě svým způsobem patří, překvapila jiná věc. Neslyšel jsem totiž ani pokus o virtuózní a vtipný vídeňský styl. Tempo bylo překvapivě pomalé a jinak jiskřivá hudba zněla jako důstojná opulentní symfonická báseň. Je ovšem známá věc, že onen virtuózní vídeňský sloh, ale i zdánlivá lehkost Mozartova, je pro orchestr typu České filharmonie jednou z nejtěžších věcí. A tentokrát se opět víc přizpůsobil dirigent orchestru, než aby to bylo obráceně. Jinak se nedá říct, že by někdo „hrál špatně“ – kdyby měl ale Rosenkavalier v Praze zaznít tak jak má, musel by každý hostující dirigent mnohem víc trvat na tom, že tato hudba nemůže znít dejme tomu jako Dvořákova předehra V přírodě. Charismatický a kontaktní Eschenbach může být nakonec populárním hostujícím dirigentem. Ale dost se bojím toho, že je lepším psychologem, pokud jde o práci s orchestrem a publikem, než hudebníkem, který neústupně sleduje nároky skladeb a jejich stylů.

Hostujícího a daleko méně známého britského dirigenta Edwarda Gardnera, který řídil Českou filharmonii o týden později, jsem bohužel nestihl. Ale co se týče dramaturgie všechna čest – i když je myslím typické, že Lutoslawského Koncert pro orchestr je u nás považován za vrchol vší avantgardy. Rád bych věřil, že méně věhlasný a mnohem mladší dirigent může trefit ducha hudby víc než leckterá hvězda. I na to je asi dobré myslet. Nebo alespoň na to, že nové koště dobře mete. Žijeme v době, kdy si stále více potrpíme na slavná jména a méně na dlouhodobé pečlivé pěstování čehokoli – a platí to i o méně subtilních věcech, než je vkus a styl. Zájmy médií tomuto trendu zatím jenom nahrávají. Všechno se zrychluje a nelze si bohužel myslet, že „vážná hudba“ bude jen tak sama o sobě výjimkou. Na otázku, jak z toho ven, ale není myslím snadná odpověď. Ale i ten, kdo by v Praze rád slyšel více zajímavých hostujících dirigentů, musí někdy uznat, že méně může být více.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava
Foto Filip Jandourek, Petra Hajská

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments