V Brně tančili Romea a Julii pro zesnulou primabalerinu

Kdo by neznal Romea a Julii, jejich nešťastnou lásku, která doplatila na nesmiřitelné nepřátelství dvou veronských rodů, Monteků a Kapuletů? Komu ze Shakespearovy hry neutkvěla v hlavě alespoň notoricky známá „balkónová“ scéna, kdy Romeo vyznává milované Julii své city? Když k předloze anglického dramatika připočteme sugestivní Prokofjevovu hudbu, choreografii Zdeňka Prokeše a baletní soubor brněnského Národního divadla, vyjde z tohoto rozhodně zajímavý balet o třech dějstvích, který neztrácí původní klasický námět, a přesto přirozeným způsobem dýchá současností. Aktuálnosti mu přidává i věnování nedávno zesnulé brněnské sólistce Soni Zejdové.

Sedmdesát dva let, tolik uplynulo od prvního uvedení baletního Romea Julie ve světě. A stalo se tak právě v Brně, kde tanečník a choreograf Ivo Váně Psota, po němž je pojmenovaná brněnská baletní škola, představil světovou premiéru tohoto baletu s hudbou Sergeje Prokofjeva, představitele ruské moderní hudby dvacátého století. Brněnská baletní premiéra fenomenálního díla stála dlouho ve stínu premiéry leningradské. Prokešovo nastudování je v pořadí již sedmé brněnské a číslo, o kterém se říká, že je šťastné, se hodí i pro představení, jehož reprízu uvedlo Národní divadlo Brno poslední únorový den.
Klasická látka, klasický balet na špičkách. Vybruslit z toho tak, aby se divák nenudil, je pro choreografa těžkým oříškem. Na brněnském Romeovi však srdce každého milovníka baletu zaplesá. Dostane se mu tragédie, komiky, techniky i zamyšlení, vždy v uměřené dávce. Premiéru měl Prokešův Romeo již v roce 1996 a tehdy se moderna ještě na jevišti Janáčkovy opery příliš nenosila. Přesto je balet velmi svěží, plyne přirozeným tempem a díky hlavním i vedlejším představitelům je možné veronskou fiktivní tragédii prožít téměř na vlastní kůži.

Za roli Julie v Prokešově choreografii byla v roce 1996 nominovaná Jana Kosíková – Přibylová na prestižní cenu Thálie. Julie v podání alternující Andrei Smejkalové, která absolvovala taneční konzervatoř v roce 2002, je přesně „juliovsky“ naivně dětská s probleskujícími momenty ženskosti. Intepretka je ve své roli velmi přesvědčivá a přirozená, tedy alespoň ve smyslu klasické poddajné a poslušné Julie, kterou zamilovanost dožene až k odporu proti rodičovské vůli a konečné sebevraždě. Někdy jakoby zapomínala na to, že je baletkou, se stává velmi empatickou herečkou, která pro roli zapomíná třeba na klasické držení rukou. A brněnský Romeo, tedy v alternaci Michal Pimek, se ke své Julii velmi dobře hodí. Jeho poslední chvíle na jevišti, kdy přímo vtrhne do kobky, kde leží jeho milovaná omámená jedem, vyznívá neobyčejně působivě. A abychom nezapomněli i na další představitele: Osobitá a majestátní Eva Šeneklová v roli Juliiny matky na sebe strhává pozornost, kamkoli se jen hne. Celé představení oživuje hravá postava Merkucia alias Jana Fouska a sympatie diváků si získává i Juliina chůva Vanda Skopalová. Juliin bratranec Tybalt je zase jaksepatří nepřístupně kožený a nesmiřitelně tvrdý. K celkově pozitivnímu dojmu přispívají i jednoduché a přitom velmi praktické a moderní kulisy. Možná je brněnský Romeo a Julie trochu málo honosným představením, a nepřichází ani s žádným nápadem, příliš vybočujícím z klasického pojetí. Přesto však jeho uměřenost není nikdy strnulá. Je zkrátka „tak akorát“, aby nikoho neurazil ani nenudil. Svůj cíl přiblížit vkusně tragédii mladé vášně dvou italských milenců tento Prokešův tanec splňuje na jedničku.

Představení Romea a Julie osmadvacátého února věnovalo vedení Národního divadla Brno nedávno jeho zesnulé výrazné tanečnici Soně Zejdové. Jen škoda, že kromě proslovu před představením a pár panelů s jejímu fotografiemi, ukrytých v rohu foyer Janáčkova divadla, její památku divadlo neuctilo velkolepěji. Přesto se její obdivovatelé o přestávce mezi dějstvími srocovali kolem panelů a na lyrickou brněnskou balerínu vzpomínali. „Byla jedinečná, ty její ruce, to bylo něco,“ pronesla jedna z pamětnic na adresu velké umělkyně, která zemřela letos v lednu v pouhých pětačtyřiceti letech.