Osobnosti české opery: Jaroslava Procházková

Ve vídeňské Státní opeře zpívala v letech 1948 – 1950 Verdiho Aidu, Pucciniho Čo-Čo-San, Toscu a Turandot (tu pětadvacetkrát), a také Smetanovu Mařenku. Vídeňská kritika chválila „kouzlo jasného a silného sopránu mimořádného rozpětí, který je i v exponovaných výškách mimořádně průbojný, a to i při plném zapojení sboru, což je udivující.“ Česká sopranistka Jaroslava Procházková (většinou používala jméno Slávka) byla prostě hvězda. Při rekapitulaci jejího životního příběhu má člověk místy až pocit, že čte vyprávění z červené knihovny…

Jaroslava Procházková se narodila 14.července 1912 ve Lvově, časem se ale s rodiči – vášnivými ochotníky – přestěhovala do Prahy. V činohře u ochotníků zazářila brzy i sama, už ve svých sedmnácti hrála Kvapilovu Princeznu Pampelišku. Z gymnázia proto přešla na pražskou Konzervatoř, kde ji už v druhém ročníku objevil šéf pražské Uranie Kubík a nabídnul jí pohostinské vystupování. Byla při něm tak úspěšná, že už ve čtvrtém ročníku Konzervatoře nastoupila do Uranie angažmá. Vedle činoherních rolí, kde vynikala hlavně svým vrozeným komediálním talentem, v Uranii vystupovala i v operetě. Tam byly tak zřejmý i její pěvecký talent, že se nakonec dostala na hodiny zpěvu až ke slavné operní sólistce Marii Budíkové-Jeremiášové.

Uranie

Divadelní pouť Jaroslavy Procházkové dál pokračovala. Přes Plzeň, Pardubice a Hradec Králové se dostala do pražské Velké operety, kde se brzy stala velmi úspěšnou a oblíbenou subretou. Šla z role do role, ovace sklízela třeba jako Frimlova Rose Marie, Lehárova Frasquita či Hana Glawari ve Veselé vdově, Nedbalova Helena z Polské krve či Uličnice Járy Beneše.
Pak přišlo další, pro Jaroslavu Procházkovou osudové setkání: Tehdy známý jugoslávský tenorista Tino Patiera, častý host i v pražském Národním divadle, ji po dlouhém přemlouvání nakonec přece jen přesvědčil, aby se dala k opeře. A tak se Jaroslava Procházková po opětovném nezbytném hlasovém školení – tentokrát u Jana Konstantina – ocitla v roce 1937 v opeře v Českých Budějovicích. Velký ohlas tam měla hlavně v Mařence ze Smetanovy Prodané nevěsty, podobně jako o pár let později v olomoucké opeře jako Desdemona ve Verdiho Otellovi.

Hned po válce nastupuje Jaroslava Procházková k nově založené pražské Opeře 5.května. I tady sklízí úspěchy, jako Smetanova Mařenka, Fibichova Hedy, Čajkovského Líza z Pikové dámy, Verdiho Aida či Pucciniho Tosca a Madama Butterfly. Z někdejší oblíbené operetní subrety se stává neméně vyhledávaná operní pěvkyně.

L.Janáček: Káťa Kabanova (Kabanicha)

Po zrušení Opery 5.května přešla Jaroslava Procházková do Národního divadla. V operním souboru první scény pak působila celých třicet let, během kterých předvedla úctyhodnou škálu rolí, odlišných jak hlasově (od sopránových rolí později přešla k mezzosopránu), tak i charakterem. V Národním divadle byla Smetanovou Mařenkou i Hátou, Vendulkou i Martinkou, Dvořákovou Rusalkou i Ježibabou, Janáčkovou Jenůfou, Kostelničkou i Rychtářkou , Káťou i Kabanichou, Suchoňovou Katrenou i Školnicou a Zalčíčkou, Mozartovou Hraběnkou i Marcelinou, Čajkovského Lízou i Guvernantkou, Musorgského Marinou i Krčmářkou.

W.A.Mozart: Figarova svatba (Marcelina)

R.Strauss: Arabella (Vykladačka karet)

E.Suchoň Krútňava (Zalčíčka)

Z mnoha dalších rolí, ať už dramatických či později charakterních, je třeba výslovně uvést ještě jednu: Dvořákovu Káču. Po řadu let ji skvěle zpívala a hrála bez jakékoli alternace, v mnoha vyprodaných reprízách, kdy nejedna recenze právě Káču Jaroslavy Procházkové označila za jednu z jejích rolí životních.

A.Dvořák: Čert a Káča (Káča)

Jaroslava Procházková sloužila pražskému Národnímu divadlu až do 22.prosince 1978, kdy ve svých šestašedesáti nečekaně zemřela.