V hudbě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností

Snaha uchovat si za všech okolností byla zcela vědomá a cílená. Ovšem až potud, dokud už by optimismus nebyl pravdivý. V létě 1972 – v době zcela vládnoucí normalizace – Medek píše:

Jinak je (…) jaksi trvalý pocit únavy společný mnoha lidem. Intelektuálům pochopitelně nejvíc. Těžko se dá psát do šuplete a podle dosavadních zkušeností to ani nebývá moc dobré. K tomu přistupují obyčejné hmotné starosti, člověk má pocit, že nikdy nezaplatí dluhy atd. Ale to všechno není nic nového a není to asi jen zde. Musím se ale objektivně přiznat, že k udržení a růstu celkového životního pocitu naděje jsou zapotřebí velmi silné impulsy etické, jejichž nezávislost na praktických prohrách je nutno stále a velmi vědomě si připomínat. Na druhé straně to znamená, že se lidé i velmi různých profesí mohou právě na základě společného pocitu dobře dorozumět, což je asi nejdůležitější, protože obecné nedorozumění v osobních i světově zásadních oblastech je asi charakteristickým rysem tohoto podivného století, tak zavaleného ideami, že by se chtělo nalézt nějaký malý prostor, kde si lidé rozumí v prostých slovech. Musíme ten prostor hledat mezi sebou.

S Karlem Ančerlem tento prostor nacházel. A mohl mu svěřovat postřehy i o hudebním životě, které by tuzemská hudební veřejnost určitě nerada slyšela. I když by to byla potřebovala jako sůl. Jsou to postřehy, jejichž platnost nekončí v roce 1972.U nás (…) propukla v poslední době takřka chorobná manie nejrůznějších soutěží. Kvalita člověka je posuzována podle toho, zda se umístí v některé z domácích nebo třeba úplně okrajové mezinárodní soutěži. To vede k tomu, že se instrumentalisté na AMU od druhého nebo třetího ročníku věnují velice omezenému a navíc jejich možnosti často přesahujícímu repertoáru, nemají čas na hru v souborech, tím méně na orchestr. Úřady jsou šťastné z každé pobronzované sádrové medaile, což je nakonec pochopitelné, uvážíte-li, že v hudebním životě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností, které se koneckonců musí spoléhat spíš na zrak. Když se k tomu připočte známá omezenost světových a úplný nedostatek našich managerů, je z toho pak to, co je vidět na světových koncertních pódiích. Stále stejný typ stále nových lidí, na nichž je pozoruhodné obvykle jen to, že jsou mladí. Jenže už Karel Čapek říkal, že „mladé umí být každé tele, ale zestárnout je panečku kumšt“. (…) Zkrátka, stýská se mi po skutečném šéfu orchestru, skutečném reprodukčním kumštýři, který by, jako kdysi Talich, „dával kámen ke kameni“ i s risikem omylů a nutným hledáním. A taky, aby uměl ladit, aby se hrálo v rytmu a takové ty docela obyčejné věci, bez kterých se z nejlepší muziky stává nezajímavé bláto. Bylo by dobře, kdybyste tu byl.
(Praha, 19. dubna 1972)

Lítost nad ztrátou Karla Ančerla a jeho uměleckých zásad prosvítá v mnoha Medkových dopisech. A vyvstává při různých příležitostech.

Mám opravdu velkou radost z Vašich úspěchů a myslím, že to není výsledek jen umělecké práce, ale především prostého lidského přístupu k ní. Ve světě je tolik „hvězd a primadon“, že spolupráce s člověkem, ze kterého hráči i posluchači cítí, že mu jde víc o kumšt než o něho samotného, je jako lék pro něco, co je v mnoha směrech dost nemocné. Uvědomil jsem si to nedávno při srovnávání některých Vašich snímků s Karajanem. Je to jistě obrovský dirigent a umí nesmírně mnoho, ale přesto se někdy v jeho interpretacích setkávám s něčím, co se mi zdá trochu okázalé, maličko naparfémované a velice soustředěné k jeho osobě. Těžko se to definuje bez partitury, ale zkrátka se mi zdá, že taková ta toscaniniovská zběsilá poctivost je už mnohde pryč.
(21. prosince 1971)

Anebo když se v Československu po mnoha letech v exilu objevil skladatel Karel Boleslav Jirák, žijící v Chicagu…

V Praze jsem se sešel na jeden den s K. B. Jirákem, který tudy projížděl na cestě do Frant. Lázní. Byl to moc zajímavý rozhovor, typický pro Jiráka, jeho paměť, postřehy, ironizace atd. A tím větší jsem proto měl radost ze způsobu, jakým hovořil o Vás a Vaší nynější pozici v Americe. Nemám nejmenší důvod podezřívat zrovna Jiráka z nějaké diplomacie (ostatně by nebyla dost účelně zaměřena), ani z neupřímnosti, takže mohu věřit, že jste v USA skutečně mezi odborníky považován dnes za jednoho z posledních existujících dirigentů – šéfů, což je odrůda, která pomalu vymírá. Každý chce stále jen jezdit s několika programy, ale to znáte. A jen málokdo dovede nejen naplánovat sezonu, ale také stavět orchestr, spoluvytvářet obecenstvo atd. Jirák tvrdí, že zvuk Toronto Symphony je úplně jiný než kdykoliv dřív a hlavně, že se o tom nejen v Kanadě ví a je to spojováno s velkým respektem vůči Vaší práci i osobě.
(11. září 1971)

Karel Ančerl zemřel začátkem července 1973. Ivan Medek napsal ihned dopis Haně Ančerlové. Z existujících rozloučení a nekrologů je tento dopis nejvýstižnější, nejosobnější – a s největším porozuměním…

Drahá paní Ančerlová,
je mi smutno a vzpírám se uvěřit, že už nikdy neuvidím člověka, kterého jsem měl rád. Prohlížím tu malou hromádku dopisů a lístků z posledních let a mám pocit, že jsem mu rozuměl stále lépe. Jako by mne vzdálenost přibližovala k uměleckému i lidskému porozumění a pochopení toho, co Karel Ančerl pro českou hudbu znamená. Jeho vůle a chuť k práci, schopnost překonávat obtíže, slabosti a nemoce, to bylo obdivuhodné vypětí sil, velkolepý finiš nebo koda, jako v krásném a velkém díle. Odešel uprostřed práce a velkých plánů, a přesto myslím, že nezůstal nikomu nic dlužen. Jen málokterý člověk se může vykázat tak velkou a poctivou bilancí.