Martinů a glosy Jakuba Hrůši (10)

  1. 1
  2. 2

Rozmarná silvestrovská fantazie 

Milí přátelé,
obracím se na vás tentokrát zcela netradičně s rozmarnou silvestrovskou idylou, přiznávám, že ještě lehce spící, v dumce, ba lehké elegii z toho, jaké posvícení nám přinesl uplynulý rok. Je Silvestr, sotva skončila krásná zimní noc a milá sousedská nálada mi zde v přírodě přináší vzpomínky z dětství. Až by se mi chtělo pobrukovat třeba ovčákovu starou píseň nedělní „Ráno raníčko, pleju obilíčko“ nebo jiná česká říkadla či písničky pro děti („Kráčím, kráčím mezi vrchy“)… Jen kdyby na kolem se vinoucích polích ještě aspoň nějaký ten špalíček obilí zbyl; je tam však jen sníh. Invence pro nějaké ty čtyři dětské písně a říkadla mi nikdy nechyběla. Uplynulé veselé Vánoce v tomto ohledu přinesly obzvláštní žně: byla nálada a zazněla ledasjaká malá milostná koleda… Vždycky si na svátky řekneme: „Zastavme sa, zapějme nějaké ty vánoční arabesky, vždyť Štědrý den je vpravdě den dobročinnosti, kdy mají zaznívat pastorely (Francouz by řekl bergerettes), nokturna, i čirý laik se může oddávat ariettám a vokalízám, leckdo třeba jen jedním prstem přejíždět po klapkách nástroje, pořádat hry, miniaturní suity, preludovat snadné etudy a serenády, ne-li přímo nějaký ten koncert, nechat ruce, ať sní svůj sváteční hudební snář.“ My například s ženou každoročně hrajeme mé neumělé skici a kusy bez názvu. Nepředstírám, že jde o sonáty, kvartety nebo symfonie, ba ani sonatiny či sinfonietty, jsou to prostě písně, vánoční hry o Marii v tónech. Vzpomínáme při nich na naše promenády v okolních polích a hájích, vím, prostý hájíček jen tak někoho neohromí, nebereme to taky extra vážně, žádné domácí „polní mše“ neprovozujeme. Jsou to prosté písničky na jednu stránku, občas na dvě stránky, jednoduché, nesymfonické fantazie, ukolébávající berceuse (malé ukolébavky pěstujeme zejména teď po narození dcerušky často) nebo zazní třeba barkarola, někdy i pouhá improvizace. Zkrátka nějaké ty tři čtyři písničky k Vánocům. Jak milý čas, kouzelné noci, poločas míjející půlnoci nechá zmizet všechny stíny, lidé se v teple domovů přestanou chovat jako loutky, neřeší již, kdo je na světě nejmocnější, starají se o tvar měsíce a drží vigilie. Předčítáme si doma také úryvky z Písma, často pasáže o Izaiášově proroctví či o Moabově břemeni, zpíváme Ave Maria, nabízíme rodinné „offertorium“ milému Pánu Bohu. A u nás se k tomu ještě tradičně sepisuje celoroční přání mamince. Tato tradice vznikla kdysi, prý již prvního listopadu 1912.Nejinak tomu bylo letos, hráli a pěli jsme o tom, čím lidé žijí, tři zpěvy zrána, tři prosté písně posvátné kolem poledního, třeba Panenka Maria po světě chodila, dále Hymnus k svatému Jakubu (ten mám já osobně moc rád), pak, v nostalgičtějších chvílích nějaké to adagio (vzpomínky), to se rádi díváme z oken do zahrady na ptačí hody u malé budky na větvi a na to, jak hezky padlo jíní na pole a zakrylo záhonky, kde v létě kvetou růže, a oddalujeme odjezd z domova, aby ty naše české a slovenské písně nemusely vystřídat třeba písně čínské, lidové (třeba slovácké) tance a obyčeje nenahradily písně na ruskou poezii, negerská poezie neboNipponari“ a my nemuseli říct: „To všechno naše zbylo už jen ve vzpomínce“… Milujeme písničky v národním slohu. Opravdu to celé nechci přecenit, jsou to všechno často skutečně jen bagately, přinášející potřebné intermezzo v klokotu celého roku, ale nakonec přece: není to krásné?

Co se „hudbování“ týče, nejraději hrávám v duu se svou ženou, vytáhne housličky, já na klavír zahraji nějakou tu předehru, někdy nasadím scherzo a poškádlím ji a hraji jako ohnivý muž, ne à la impromptu, jak jsme se domluvili, nýbrž jako bychom měli předvádět zbojnické písně. Ona se zlobí a naoko hraje svou vzpouru, a je to pak následně takový komický film v miniatuře, instruktivní duo pro nervózní, rozšafná burleska: moje Klárka začne naoko pochybovat o smyslu naší ženitby, jakoby zahazuje všechny naše překrásné zážitky, mizí veškerý sen o minulosti, vzpomínky na podivuhodný let tam či onam, pohádky našich společných dní, nejeden romantický večer na mořském pobřeží, třeba pátý den za páté luny v La Jolle v Kalifornii nebo na nábřeží Malaquais či v řeckých letoviscích, návštěvy uměleckých galerií, společné obdivování fresek Piera della Francesca, Böcklinova obrazu „Villa na moři“ či skalních rytin ve Val Camonice, rozšafné předčítání Apollinairových básní, hodování plodů moře, jež v některých zemích jedí i prostí dělníci a jež zbožňujeme; namísto toho se připomínají všemožné vrtkavosti života, nesplněná každoroční tři přání, dojde na slzy i na nože, dotkneme se jakéhosi pomyslného „black-bottom“ našeho dlouholetého vztahu. Tuhle jsme zase prováděli takovouhle kuchyňskou revue, byli jsme jak nějací voják a tanečnice naruby, Klárka byla jako krásný motýl, který jenom dupal. Jenže já pak potutelně řekl: „Hele, natáčí se!“ A jak moje žena zpozorovala, že by mohla být zvěčněna na videozáznamu, přestala být hned takový škrtič atmosféry a spád její řeči, jež burácela málem jako „Thunderbolt P-47“, přestal připomínat toccatu „lidové poezie“ a nastoupily sladší canzoni a madrigalové stance. Pro vnějšího pozorovatele učiněné „concerto da camera“, znějící jako pravá „sinfonietta giocosa“.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat