Abonentní večer orchestru PKF – Prague Philharmonia patřil k těm, na nichž oceňujeme jak dramaturgii, tak provedení. A navíc dílo samo. Všechny tři parametry a úhly pohledu byly ve vzácné jednotě. Šéfdirigent Emmanuel Villaume podtrhl rozhodující úlohu orchestru, který tak dal hudbě její hlavní charakteristický styl, odpovídající ideální představě o vrcholném vídeňském klasicismu. Těleso hrálo s minimálním vibratem, s nádherně vypracovanými dynamickými a výrazovými rozdíly a odstíny, v pečlivě volených zvukových proporcích.
Starší anglické libreto, vycházející ze starozákonní knihy Genesis a z Miltonova eposu Ztracený ráj, přeložil ve Vídni ředitel dvorní knihovny baron Gottfried von Swieten, jeden ze skladatelových blízkých příznivců. Haydn na tomto základě napsal dílo epické, nikterak dramatické. A pro vyjádření záhybů textu a popisovaných obrazů našel tisíc a jednu nuanci, od vyjádření pocitů přes zachycení idylických situací po zvukomalbu. Jak jsme dobře slyšeli, pracuje vynalézavě s melodiemi a s harmonií, uplatňuje přesným a účinným způsobem sólové nástroje, včetně několika výrazně vyčnívajících tónů kontrafagotu, což je opravdu jen jeden z mnoha příkladů, které by šlo zmínit. Hladce propojuje recitativy a árie, působivě s nimi střídá partie se sborem. A nezakrývá zbožnost, která za jeho skladbou stojí.
[clanek id=“282743″]
Zcela mimořádně zazněla hned rozsáhlá instrumentální předehra, vystihující tmu, asi i chaos – a také očekávání. Stav „ještě před“ stvořením světa. Byla plná absolutních dynamických kontrastů, byla vyhroceně pomalá, zněla průzračně komorně. Když do této hudby tiše vplynul sbor, aby posléze na slovech „…a bylo světlo“ vpadl do děje maximálně překvapivým nárazem a přinesl jas a radost, byly to hudebně nádherné okamžiky. PKF pozvala Český filharmonický sbor z Brna, který obsáhl potřebný styl i výraz s jistotou a zvukovou krásou. Radost byla poslouchat i sólisty. Simona Houda-Šaturová si udržuje v hlase jistotu techniky i průzračnost projevu a mládí. Americký tenorista Paul Groves, s lyrikou i naléhavostí v hlase, byl vybrán pro tento úkol a styl velmi vhodně. A krásně posazeným hlasem, harmonicky ohraničeným hloubkami i pěknými světlými tóny velmi potěšil novozélandský basista Martin Snell.
Zhruba stominutová skladba byla pro tento večer rozdělena pauzou. Druhá část koncertu byla výrazně kratší, přinesla především líbezné dvojzpěvy Adama a Evy a pak velmi pozitivní, vygradované díkůvzdání – chvalozpěv s textem Zpívejte Hospodinu všemi hlasy. Dirigentovo pojetí v příjemně živých tempech setrvalo až do posledních okamžiků v poloze nalézání krásy a v inspirování proměn a neschematičnosti. Vyvolávalo veskrze kladné dojmy a pocity. Sugestivní duchovní hloubku Emmanuel Villaume v díle nezdůrazňoval. Ona tam ostatně není nijak výrazně vetknuta ani od Haydna. I jemu je bližší prosté, upřímné, spíše světské pojetí tématu. S osobní vděčností Hospodinu za dar života se to nevylučuje.
Klasicismus jako univerzální hudební jazyk sestavený z obvyklých a nepřekvapivých motivů, idiomů a postupů zdánlivě nedává moc možností vykreslit nebo vyjádřit skutečně jedinečné momenty, afekty, mystiku, velké emoce – to, co uměla barokní hudba a co pak do velké hloubky přinesl romantismus. To ovšem platí pro takové autory, kteří používají formalizované postupy a nedokáží je narušit nebo obohatit. Haydn se však projevuje jako skutečný mistr – i v takto normovaných rozměrech dokáže nejít neotřelá spojení a řešení, která mají potenciál výmluvnosti. Oratorium Stvoření je ryze motivicky a hudebními tématy a jejich rozvíjením velmi nápadité, bohaté a zajímavé. V harmonii a zvukových barvách využívá Haydn plně všechno, co pomáhal spolu s dalšími ukotvit do hudební řeči dobového slohu. Mohutnými sborovými pasážemi současně krásně navazuje na händelovskou linii, na barokní tradice vokální tvorby. Podnětem byly dojmy z dlouhých pobytů v Londýně, kde přetrvávala silná tradice uvádění takových děl a čtyři desetiletí po Händelově smrti ještě stále i úcta k jeho odkazu. To vše do sebe provedení pojalo.
Oratorium Stvoření bývalo v devatenáctém století velmi oblíbeným i v českých zemích, zpívalo a hrálo se v podmínkách po hudební i organizační stránce jistě nesrovnatelně obyčejnějších než teď. I v malých městech, amatérskými silami. Náš hudební život je jiný a uvedení takové skladby je v něm něčím výjimečným, vzácným. Vlastně svátkem. To je ten zmiňovaný moment dramaturgie hodné ocenění.
Hodnocení autora recenze: 95 %
Stvoření
Dirigent: Emmanuel Villaume
Simona Houda-Šaturová (soprán)
Paul Groves (tenor)
Martin Snell (bas)
Sbormistr: Petr Fiala
PKF – Prague Philharmonia
Český filharmonický sbor Brno
20. ledna 2018 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Joseph Haydn: Stvoření Hob. XXI:2
