Osmičky

  1. 1
  2. 2
Hudba Plus Petra Vebera (21) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát o těch, kteří mají v datu narození osmičku, zejména o Leonardu Bernsteinovi.
Leonard Bernstein (zdroj commons.wikimedia.org / Allan Warren)

V únoru tomu bude sedmdesát let, co se u nás, třicet let po vzniku Československa, chopili moci komunisté a zmařili milionům lidí na čtyři desetiletí možnost normálního života. V srpnu uplyne padesát let od data, kdy tomu na dvě desetiletí nasadily neblahou korunu moskevské tanky. Pak se začalo blýskat na časy – a přišel listopad. V proslulém stereotypu našich dějin, osmiček na konci letopočtu, se opozdil o rok. Leonard Bernstein na ten okamžik čekal skoro celý život.

Letos v létě uplyne sto let od jeho narození. Byl jako osmadvacetiletý dirigent a pianista hostem Pražského jara v roce 1946, pak i o rok později. A poté jsme ho živě mohli zažít až na jaře roku 1990. O několik měsíců později Leonard Bernstein zemřel.

Reklama




L. van Beethoven Symfonie č.9 – Lucia Popp, Ute Trekel-Buckhardt, Leonard Bernstein, Wieslav Ochman a Sergej Kopčák – Pražské jaro 1990 (foto archiv Pražského jara)

Není jediným hudebníkem, jehož odkaz si ve světle letopočtů s osmičkami na konci připomínáme. V červenci 1928 předčasně odešel Leoš Janáček, čtyřiasedmdesátiletý, ale na vrcholu, plný pozdních tvůrčích sil, které naplno vytryskly o pouhé jedno či maximálně dvě desetiletí dřív. Na Janáčka nikdo nedokázal zcela navázat, dodnes zůstává solitérním zjevem české hudby a stejně jedinečným fenoménem v hudbě světové. Letošní rok je vnímán tak trochu jako jeho jubilejní. Hlavně Brno se toho zhostí jistě se ctí. Podzimní festival se tam chystá mimo jiné uvést jeho kompletní jevištní dílo. Ostatně, právě opery jsou tím, čím ve světě Janáček fascinuje především. Fakt, že odešel už před devadesáti lety a že už mezi námi tedy není zase až tolik těch, kteří ho ještě zažili, vzdaluje Janáčka čím dál víc mezi klasiky. A je to tak vlastně dobře. Jeho hudba není minulostí, zůstává živá a nesmírně životná, promlouvá v současnosti s obrovskou intenzitou. Ale pokud by někdo chtěl tvrdit, že Janáčkovi takzvaně nerozumí, protože je příliš moderní, tak ať už se opravdu konečně nad sebou trochu zamyslí. Hudbě klasika, hudbě sto let staré že se nedá rozumět…?

Osmičkových výročí je letos víc – před sto lety vzniklo nejen Československo, ale také Litva a Estonsko, a to už v únoru, a Lotyšsko a obnovené Polsko, ty až v listopadu. Před čtyřmi sty lety začala třicetiletá válka, před dvěma sty lety naši předkové založili v Praze Národní muzeum, před sto padesáti lety položili základní kámen k Národnímu divadlu. Před pětadvaceti lety Maastrichtskou smlouvou vznikla na základě předcházejících společenství Evropská unie.

V březnu si můžeme připomenout sto let od úmrtí Clauda Debussyho, v květnu dvě století od odchodu Leopolda Koželuha. V červnu uplyne dvě stě let od narození Charlese Gounoda, v listopadu tři sta padesát let od narození Françoise Couperina. Bernsteinovo jubileum je však mezi ostatními hodně silné.

Leonard Bernstein (1945) (zdroj commons.wikimedia.org / Fred Palumbo)

Proslavil se nejen jako dirigent Newyorské filharmonie a dalších nejlepších orchestrů světa, ale také jako hvězdný televizní popularizátor vážné hudby. Stejně tak se ovšem zapsal do dějin hudby jako autor – jako skladatel.

Jeho podnětným a zdařilým opusem z roku 1956 je Candide, komponovaný podle Voltairovy satirické knižní předlohy – dílo na pomezí operety a muzikálu. Ve West Side Story, příběhu milenecké dvojice ze dvou pouličních newyorských gangů s odlišným etnickým zázemím, portorikánským a východním, vytvořil pak Bernstein s libretistou Arthurem Laurentsem o rok později strhující moderní paralelu k příběhu Romea a Julie, a to paralelu už ryze muzikálovou. West Side Story se stala jedním z milníků hudby dvacátého století – především tím, jak skladatel dokázal jedinečně propojit svět taneční a náročnější hudby. Byl nesporně geniální osobností. Slyšíme to, když vystupuje jako autor takzvané vážné hudby. Stačí si vzpomenout třeba na Chichesterské žalmy, které jsme mimochodem slyšeli před několika dny na koncertě Pražských symfoniků a Pražského filharmonického sboru… Ale ještě víc to slyšíme a cítíme ve všech přesazích, kterých docílil na hranici mezi klasickou a zábavnou hudbou. Určitě v grandiózním scénickém díle s názvem Mše. A nesmrtelně ve West Side Story.

Na svou dobu je to docela moderní dílo. Je v něm totiž přítomno mnoho z postupů, za které by se nemusela stydět moderní vážná hudba. A také je v něm velká porce odvahy a liberálnosti, s níž Bernstein ztvárnil temné téma, aktuální sociální problémy: otvírá je a prezentuje jako ještě nikdo před ním. Zřetelně přitom připomíná, že láska, agresivita, rasismus, šikana… jsou pojmy a jevy zcela zřejmě věčné. Jde o dílo dnes už natolik klasické, zásadní a základní, že o něm lze se vší vážností hovořit jako o něčem opravdu výjimečném – podobně jako u nejlepších děl klasiků předchozích staletí.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na