V liberecké Popelce excelovali sólisté

Popelka (La Cenerentola, 1817) Gioachina Rossiniho na libreto Jacopa Ferretiho je v mnohém jiná, než jak ji u nás známe z pohádek Boženy Němcové, od bratří Grimmů nebo z filmu Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka. Žádný střevíček, žádné kouzelné oříšky nebo holubice, ale hybatelem děje je filozof a vychovatel Alidoro. Poradí princi Ramirovi, aby si hledal nevěstu inkognito a prohodil si role se svým sluhou Dandinim. Zkoušce charakterů je díky převlekům (prince za sluhu, sluhy za prince, Popelky za královnu plesu) vystavena nejen Popelka, která se zde jmenuje Angelina, a princ Ramiro, ale i, kteří se patolízalsky dvořili komorníkovi Dandinimu v domnění, že to je princ. Zatímco se zchudlý baron Don Magnifico se svými protivnými nafoukanými dcerami vlichocuje domnělému princi, jeho odstrkovaná nevlastní dcera Popelka, kterou obral o její majetek a dokonce ji prohlásí za mrtvou, vzplane láskou k domnělému sluhovi. A protože je náklonnost oboustranná, chudá holka ke štěstí a bohatství přijde: hlavní poselství této prastaré pohádky je tak završeno. Stejně jako exploze virtuózního belcanta, kterým Rossini už jako slavný operní skladatel Popelku obdařil.

Koloraturní part Popelky psal zamilovaný Rossini s představou pěveckého umění své budoucí manželky (jakkoli v římské premiéře nezpívala), fenomenální sólistky Isabelly Colbran v oboru soprano sfogato, která svým mimořádným rozsahem od hlubokých kontraaltových poloh po sopránové výšky s pevným středním rejstříkem odkázala svým následovnicím i řadu dalších interpretačně obtížných rolí – Desdemonu v Otellovi, anglickou královnu Alžbětu, Armidu, Semiramidu. A v duchu tehdejšího kultu operních sólistů, dnes srovnatelného s hvězdami pop-music, napsal virtuózní party i pro ostatní role – zejména pro Prince Dona Ramira s plejádou pověstných vysokých tenorových „c“.

Základním předpokladem pro nasazení Popelky do repertoáru je proto pěvecké obsazení. Party vyžadují svrchované mistry v tak náročných „disciplínách“, jakými jsou virtuózní koloraturní běhy v legatu i staccatu v celém rozsahu ve „vražedných“ Rossiniovských briích, skoky i přes dvě oktávy, nejrůznější ozdoby, dlouhé držené výšky, messa di voce, precizní artikulace a rozsáhlé legatové fráze – to vše v široké škále dynamiky a hlavně výrazu od lyrické něhy po dramatické výbuchy. A nutná je i sezpívanost a koordinace hlasů v ansámblech i sborech.

Do titulní role v Liberci pozvali mezzosopranistku Michaelu Zajmi. Coby Popelka zazářila jako nadějný talent už před osmi lety v Brně a alternuje tuto roli také v inscenaci pražského Národního divadla, která je ve Stavovském divadle na repertoáru od roku 2016. A díky svému světlejšímu mezzosopránu a umění lyrické zasněnosti i temperamentu a vtipu má Michaela Zajmi na repertoáru řadu dalších rossiniovských postav – mezzosopránovou verzi Rosiny v Lazebníkovi sevillském, Zaidu v Turkovi v Itálii. Podílela se také na úspěchu ostravského nastudování Donizettiho trilogie ze života britských královen. V liberecké Popelce sice stále uplatnila tyto své přednosti, ale hlasovou pohyblivostí s virtuozitou ve staccatových bězích při druhé premiéře už tak suverénně nevládla. A v proměně za princeznu jí příliš nepomohl kostým Renaty Slimákové, se spoustou volánů v zadní části sukně sice krásný, ale bylo zjevné, jak jí brání v pohybu.

Brilantní pohyblivost byla naopak doménou Ondřeje Koplíka v roli Prince Dona Ramira. A zdaleka nejen ta. Celý part zvládl s obdivuhodnou pěveckou bravurou a hlasovou vyrovnaností včetně oněch vysokých „c“. Libereckému divadlu patří dík, že tomuto tenoristovi v oboru vysokého světlého lyrického  – „florézovského“ – tenoru poskytla ve správnou chvíli tu správnou příležitost, aby nemusel své, v našich podmínkách mimořádné mistrovství rozmělňovat v rolích, které tuto vzácnou vyhraněnost překračují. A důležité je, že liberecký výkon Ondřeje Koplíka není v jeho dosavadní kariéře výjimkou, ale navazuje na podobně skvělé role Rossiniho Hraběte Almavivy, Mozartova Ferranda v Così fan tutte nebo Donizettiho Nemorina, kterého navíc mohl díky nápadité vtipné režii Magdaleny Švecové naplno rozehrát jako zakřiknutého rekvizitáře filmového štábu, který se zamiloval do nafoukané všemi obletované filmové hvězdy Adiny. Režisérka Constance Larrieu mu v roli Dona Ramira s potenciálem kontrastu dvou charakterů, sluhy a prince, větší hereckou příležitost neposkytla.

Dalším sólistou, který prozářil liberecké nastudování, byl barytonista Czaba Kotlár. Jeho výkon v roli sluhy Dandina (který se však vydává za prince), také s nároky na vylehčené koloratury, byl o to příjemně překvapivější, že v Liberci na špičkové úrovni vytvořil tak různorodé role jakou byl mnich Athanaël v Massenetova Thaïs nebo burgundský rytíř Lionel v Čajkovského Panně Orleánské. A Kotlár také díky svému hereckému talentu vnesl do inscenace životadárný komický protipól k až poněkud jednostranně lyricky pojatému páru Popelky a Ramira.