V liberecké Popelce excelovali sólisté

Liberecká opera zahájila letošní sezónu Popelkou Gioachina Rossiniho v hudebním nastudování Miriam Němcové a s francouzskou režisérkou Constance Larrieu. Popelka, kterou Rossini už jako slavný skladatel napsal rok po Lazebníkovi sevillském, patří k operám vrcholného italského belcanta s mimořádnými nároky na pěveckou techniku.

Popelka (La Cenerentola, 1817) Gioachina Rossiniho na libreto Jacopa Ferretiho je v mnohém jiná, než jak ji u nás známe z pohádek Boženy Němcové, od bratří Grimmů nebo z filmu Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka. Žádný střevíček, žádné kouzelné oříšky nebo holubice, ale hybatelem děje je filozof a vychovatel Alidoro. Poradí princi Ramirovi, aby si hledal nevěstu inkognito a prohodil si role se svým sluhou Dandinim. Zkoušce charakterů je díky převlekům (prince za sluhu, sluhy za prince, Popelky za královnu plesu) vystavena nejen Popelka, která se zde jmenuje Angelina, a princ Ramiro, ale i, kteří se patolízalsky dvořili komorníkovi Dandinimu v domnění, že to je princ. Zatímco se zchudlý baron Don Magnifico se svými protivnými nafoukanými dcerami vlichocuje domnělému princi, jeho odstrkovaná nevlastní dcera Popelka, kterou obral o její majetek a dokonce ji prohlásí za mrtvou, vzplane láskou k domnělému sluhovi. A protože je náklonnost oboustranná, chudá holka ke štěstí a bohatství přijde: hlavní poselství této prastaré pohádky je tak završeno. Stejně jako exploze virtuózního belcanta, kterým Rossini už jako slavný operní skladatel Popelku obdařil.

Koloraturní part Popelky psal zamilovaný Rossini s představou pěveckého umění své budoucí manželky (jakkoli v římské premiéře nezpívala), fenomenální sólistky Isabelly Colbran v oboru soprano sfogato, která svým mimořádným rozsahem od hlubokých kontraaltových poloh po sopránové výšky s pevným středním rejstříkem odkázala svým následovnicím i řadu dalších interpretačně obtížných rolí – Desdemonu v Otellovi, anglickou královnu Alžbětu, Armidu, Semiramidu. A v duchu tehdejšího kultu operních sólistů, dnes srovnatelného s hvězdami pop-music, napsal virtuózní party i pro ostatní role – zejména pro Prince Dona Ramira s plejádou pověstných vysokých tenorových „c“.

Základním předpokladem pro nasazení Popelky do repertoáru je proto pěvecké obsazení. Party vyžadují svrchované mistry v tak náročných „disciplínách“, jakými jsou virtuózní koloraturní běhy v legatu i staccatu v celém rozsahu ve „vražedných“ Rossiniovských briích, skoky i přes dvě oktávy, nejrůznější ozdoby, dlouhé držené výšky, messa di voce, precizní artikulace a rozsáhlé legatové fráze – to vše v široké škále dynamiky a hlavně výrazu od lyrické něhy po dramatické výbuchy. A nutná je i sezpívanost a koordinace hlasů v ansámblech i sborech.

Do titulní role v Liberci pozvali mezzosopranistku Michaelu Zajmi. Coby Popelka zazářila jako nadějný talent už před osmi lety v Brně a alternuje tuto roli také v inscenaci pražského Národního divadla, která je ve Stavovském divadle na repertoáru od roku 2016. A díky svému světlejšímu mezzosopránu a umění lyrické zasněnosti i temperamentu a vtipu má Michaela Zajmi na repertoáru řadu dalších rossiniovských postav – mezzosopránovou verzi Rosiny v Lazebníkovi sevillském, Zaidu v Turkovi v Itálii. Podílela se také na úspěchu ostravského nastudování Donizettiho trilogie ze života britských královen. V liberecké Popelce sice stále uplatnila tyto své přednosti, ale hlasovou pohyblivostí s virtuozitou ve staccatových bězích při druhé premiéře už tak suverénně nevládla. A v proměně za princeznu jí příliš nepomohl kostým Renaty Slimákové, se spoustou volánů v zadní části sukně sice krásný, ale bylo zjevné, jak jí brání v pohybu.

Brilantní pohyblivost byla naopak doménou Ondřeje Koplíka v roli Prince Dona Ramira. A zdaleka nejen ta. Celý part zvládl s obdivuhodnou pěveckou bravurou a hlasovou vyrovnaností včetně oněch vysokých „c“. Libereckému divadlu patří dík, že tomuto tenoristovi v oboru vysokého světlého lyrického  – „florézovského“ – tenoru poskytla ve správnou chvíli tu správnou příležitost, aby nemusel své, v našich podmínkách mimořádné mistrovství rozmělňovat v rolích, které tuto vzácnou vyhraněnost překračují. A důležité je, že liberecký výkon Ondřeje Koplíka není v jeho dosavadní kariéře výjimkou, ale navazuje na podobně skvělé role Rossiniho Hraběte Almavivy, Mozartova Ferranda v Così fan tutte nebo Donizettiho Nemorina, kterého navíc mohl díky nápadité vtipné režii Magdaleny Švecové naplno rozehrát jako zakřiknutého rekvizitáře filmového štábu, který se zamiloval do nafoukané všemi obletované filmové hvězdy Adiny. Režisérka Constance Larrieu mu v roli Dona Ramira s potenciálem kontrastu dvou charakterů, sluhy a prince, větší hereckou příležitost neposkytla.

Dalším sólistou, který prozářil liberecké nastudování, byl barytonista Czaba Kotlár. Jeho výkon v roli sluhy Dandina (který se však vydává za prince), také s nároky na vylehčené koloratury, byl o to příjemně překvapivější, že v Liberci na špičkové úrovni vytvořil tak různorodé role jakou byl mnich Athanaël v Massenetova Thaïs nebo burgundský rytíř Lionel v Čajkovského Panně Orleánské. A Kotlár také díky svému hereckému talentu vnesl do inscenace životadárný komický protipól k až poněkud jednostranně lyricky pojatému páru Popelky a Ramira.

Pro roli Popelčina nevlastního otce – Dona Magnifica, který protěžuje své nafoukané dcery na úkor Popelky, přizvali Jiřího Sulženka, osvědčeného sólistu v buffo basových rolích, který Magnifica zpívá také v pražské inscenaci. V libereckém nastudování mohl více rozvinout nafoukanou ješitnost i patolízalskou směšnost, se kterou se tento zchudlý baron vlichocuje domnělému princi. Představitelky jeho arogantně samolibých dcer upoutaly pozornost spíše hereckou nadsázkou, jakkoli poněkud prvoplánově „klaunskou“ s legrací za každou cenu, než pěvecky. Věra Poláchová jako „sportovkyně“ Clorinda v současné době už nemá pro tuto roli jiskřivě subretní soprán a Hannah Esther Minutillo se v roli „fintilky“ Tisbe vedle ostatních výkonů výrazněji neprosadila. Třebaže basové hloubky Ivo Hrachovce mohou být důvodem pro jeho obsazení do role Alidora, charisma moudrého vychovatele mu zcela chybělo. Sólisté měli oporu v Miriam Němcové. Dirigentka držela svými čitelnými gesty pevně „na uzdě“ jiskřivou Rossiniho hudbu se spoustou ansámblů v přiměřeně svižných tempech, ale zároveň tak, aby se nerozpadala souhra orchestru. Nepřipustila žádné těžkopádné burácení, ale dala hudebnímu nastudování lehkost v dynamice ohleduplné k sólistům.

Francouzskou režisérku Constance Larrieu u nás známe z operních produkcí Hudebního festivalu Znojmo. Zatímco tam v inscenaci Rameauovy satirické Platée hýřila vtipem a groteskní nadsázkou, v liberecké Popelce se omezila na základní ilustraci pohádkového příběhu o odstrkované Popelce, která se nakonec stane vyvolenou Prince a odpustí svým zlým sestrám, které jí tolik ponižovaly. Larrieu si vystačila s mnohokrát obehranými gagy jako je polštářová bitka, škobrtání sester na vysokých podpatcích, jejich neobratnosti při cvičení, noční čepec a podvazky Dona Magnifica, přetahování o židli, na kterou si chce sednout víc lidí a podobně. A větší švih nedala inscenaci ani čtveřice všetečných myšek, které pomáhaly při jednoduchých přestavbách nábytku, ani naddimenzované paruky (kostýmy Renata Slámová).

U nás před osmi lety odjížděla v Brně Popelka s Ramirem z Mahenova divadla v nablýskaném jaguáru a inscenaci stmelil mladistvý muzikantský elán i sympatická snaha dodat Rossiniho operní pohádce podobu, která vycházela ze současného konzumního kýče reklamních představ o blahobytu. V pražském nastudování zchudlý Don Magnifico žije se svými dcerami v jedné z omlácených buněk kontejnerového sídliště a provozují se tu nejrůznější sporty v tříšti situací bez point s prvoplánovou legrací. Dvakrát byla do přenosů zařazena poněkud „ukoptěná“ inscenace z Metropolitní opery: v roce 2009 s podmanivou Popelkou Elīny Garanči, ovšem tehdy bez typově odpovídajícího prince a pak o pět let později s explozí belcanta díky hvězdnému páru Joyce DiDonato a Juana Diega Flóreze, kterým v těchto rolích může dnes sotva kdo konkurovat. Francouzský kulturní institut zprostředkoval také přímý přenos z Pařížské národní opery s Popelkou „naruby“, protože chyběl přerod upozaďované a odstrkávané nevlastní sestry v krásnou žádoucí princeznu, jakkoli na nánosech sopečné lávy s konstrukcí z lešenářských trubek za mohutných dýmů zpívali všichni výborně.

V tomto kontextu se nová liberecká inscenace Rossiniho Popelky samozřejmě nemůže v obsazení vyrovnat hvězdám z Metropolitní opery. V našich podmínkách však vznikla inscenace, která zaslouží po hudební a pěvecké stránce vysoké uznání.

 

Gioachino Rossini: Popelka
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Premiéra 28. září 2018, recenze psána z druhé premiéry 30. září 2018.

Hudební nastudování: Miriam Němcová, režie Constance Larrieu, scéna Marie Blažková, kostýmy Renata Slámková, sbormistři Miriam Němcová, Anna Novotná Pešková, pohybová spolupráce Šárka Brodaczová, dramaturgie Linda Keprtová. Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy.

Angelina: Michaela Zajmi

Don Ramiro: Ondřej Koplík

Dandini: Csaba Kotlár

Don Magnifico: Jiří Sulženko

Clorinda: Věra Poláchová

Tisbe:   Hannah Esther Minutillo

Alidoro: Ivo Hrachovec