V Litomyšli dvakrát s ND Brno: Bludný Holanďan a Stvoření

Národní divadlo Brno se na letošní Smetanově Litomyšli prezentovalo dva večery za sebou (27. a 28. června) dvěma náročnými projekty.

Bludný Holanďan 
Nejprve ve dvoraně litomyšlského zámku uvedlo Wagnerovu operu Bludný Holanďan s Maidou Hundeling a Kevinem Shortem jako hosty. Právě tito dva sólisté byli jednou z hlavních devíz představení. Jakmile se objevili na jevišti, okamžitě se začala hrát úplně jiná liga…Německá sopranistka Maida Hundeling patří k významným wagnerovským pěvkyním, nejnověji nastudovala Alžbětu z Tannhäusera v milánské La Scale, v Praze jsme ji viděli jako Sentu či Isoldu ve Státní opeře, v Národním mimo jiné jako Cileovu Adrianu Lecouvreur. Její krásný nosný hlas se nesl nad orchestrem, v mocných výškách. Navíc je stále tou křehkou kráskou, která ideálně naplňuje představu romantické hrdinky.Stejně působivé charisma na pódiu šířil americký basbarytonista Kevin Short jako Holanďan, dosud poměrně mladý talent, vystupující na předních amerických scénách (Met, Chicago, Houston, Los Angeles a další) i v evropských divadlech (pařížská Opéra Comique, Teatro Comunale di Bologna, Köln, Stuttgart, Basel, Bern a další). Jeho sytý bas, citlivý projev a seriózní dramatický výraz budil respekt.Naopak sólista brněnské opery Ivan Choupenitch jako Eric příliš nezaujal, jeho rozvibrovaný tenor zněl unaveně a přibližně, německou výslovnost narušoval silný ruský akcent. Jiří Sulženko (Daland) zpíval na své standardní úrovni, bez větších vrcholů, ale i bez chyb, dobře ztvárnil lakomého tatíka, který se těší z tučné odměny za to, že dceru Sentu přiřkl Holanďanovi.

Další výrazný klad brněnské inscenace je strohá, moderní ale výtečně funkční scéna. Centrálně umístěná paluba lodi se stěžněm se dělí na tři mobilní segmenty, které se houpou podle zátěže komparsu nahoru dolů jako skutečná loď na moři. Dále scénograf (Pavel Borák) pracuje již jen s pružnými gumovými pásky, které v horizontální poloze pokrývají jeviště jako vlny, jimiž se protagonisté brodí (celkem nezáviděníhodné) nebo symbolizují tkalcovský stav, na němž pracují dívky spolu se Sentou pod vedením chůvy (sbor Bzuč a vrč můj kolovrátku, místo domácího předení je to zde jako spíše manufaktura s dělnicemi). Ve vertikální poloze pak tvoří popruhy jakousi kostku – klec, symbolizující zakletý Holanďanův koráb, plný bílých duchů, kteří vystrkují skrz popruhy strašidelně hlavy a údy, jako by procházeli stěnou.Režie (Roman Polák) někdy působila svěže, někdy nechtěně komicky: všechno to jaré hemžení námořníčků nebo zpívající kormidelník na stěžni: výšky tenoristy Petra Levíčka jsou spojeny se sportovním výkonem ve šplhání na tyči. Kostýmy (Peter Čanecký) jsou historicky posunuté někam do poloviny dvacátého století – ať už šátky a zástěry děvčat jak z budovatelského filmu, baloňáky nebo placaté armádní čepice a modré stejnokroje námořníků. Moc to neokouzlí. Také truhlice s Holanďanovým pokladem jsou zde jen obyčejné „papundeklové“ cestovní kufry. Temná strana vypadá zajímavěji: posádka duchů v černých pršipláštích a kloboucích do deště, nebo rudě černý kostým Holanďana.

Po hudební stránce mi asi nejvíce vadily ne zcela ladící dechy v orchestru, které ovšem mají již v předehře významnou roli (celkem velká pasáž samostatné dechové harmonie). Jako by dechy a smyčce byly dvě různé, navzájem nesladěné poloviny tělesa a až do konce inscenace se to příliš nezlepšilo (dirigent Jakub Klecker). Je zajímavé, že o den později, v Haydnově Stvoření (stejné těleso, dirigent Pavel Šnajdr) se takové problémy s intonací dechů neopakovaly, orchestr zněl dobře.

Stvoření jako balet 
Obří aparát čítající velký balet, smíšený sbor a orchestr, opět z Národního divadla Brno, zaplnil následujícího večera 28. června dvoranu litomyšlského zámku.Ambiciózní projekt německého choreografa Uweho Scholze, který je již deset let po smrti, spojil Haydnovo oratorium Stvoření s moderním baletem. Scholz se specializoval na abstraktní nedějové choreografie, vycházející z koncertních děl (symfonie Schumanna, Beethovena, Brucknera, skladby Bouleze), byl znám pietním vztahem k hudebním dílům, která odmítal pro své účely krátit či jinak s nimi manipulovat. Také Haydnovo Stvoření, jeho nejslavnější choreografie, zaznělo v plné dvouhodinové délce. Pěveckých sól se ujali sopranistka Andrea Široká (Gabriel/Eva), sólistka Janáčkovy opery vládnoucí jasným zářivým hlasem, dále basista ze stejné domovské scény Jan Šťáva (Raphael/Adam), kterého jsme mohli loni na festivalu obdivovat v komické roli Klubka v zahradní inscenaci Purcella v Nových Hradech. Jeho výrazný a znělý bas bezpečně obsáhl i nejhlubší polohy Haydnova partu. A trojici sólistů doplnil coby Uriel tenorista José Manuel s celkem nenápadným hlasem a neutrálním výrazem.Protože Stvoření je má oblíbená skladba, těšila jsem se, jak scéna, světla a tanec umocní zážitek z Haydnovy hudby. Scholz pojal každou část oratoria jako zvláštní taneční číslo. Ale mám-li se přiznat, bylo toho najednou na pódiu nějak moc a vzájemně se tolik uměleckých výkonů spíše rušilo. Haydn není abstraktní hudba – zpívaná slova dle biblického textu mají svůj význam i konkrétní odraz v hudebním tvaru (například část Budiž světlo nebo popis nebeského ptactva a různých tvorů, někdy i zvukomalebně Haydnem ztvárněných). Sledujete-li zpívaný text a jeho posun do tónů a ještě máte vnímat jeho odraz v pohybu tanečníků, je to opravdu komplikované. Scholz jde většinou po struktuře hudby, takže se snaží zobrazit třeba kontrapunkt, střídání hlasů nebo duet či sbor v exponování příslušného počtu tanečníků, ale někdy jde i po významu slova (byt’se v programu tvrdí, že ne). Je tam vidět vzývání a klanění se Bohu, jsou tam taneční figury připomínající ptáky či různá podivná stvoření, je tam jednoznačná pasáž Milujte se a množte se. Takže ani ten balet nelze vnímat jako čistou abstraktní hru. Bylo to působivé – různé pyramidy z těl, hodně zvedaček, piruety, formace řad jdoucích proti sobě jako hlasy v partituře… Jakmile se ale člověk zaměřil na baletní sólisty (Klaudia Bittererová, Andrea Smejkalová, Eriko Wakizono, Jan Fousek, Michal Pimek, Ivan Popov), už měl dojem, že ne dosti sleduje výkon pěvců, dirigenta, sboru, nevnímá orchestr, text nebo promítanou kulisu z detailů lidských aktů na zadní stěně scény. Oratorium zkrátka není taneční hudba a příště bych si to zase dala radši zvlášť…

Richard Wagner:
Bludný Holanďan
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Režie: Roman Polák
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Peter Čanecký
Sbormistr: Pavel Koňárek
Asistent dirigenta: Pavel Šnajdr
Choreograf: Stanislava Vlčeková
Dramaturg: Pavel Petráněk, Tomáš Pilař
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 27. září 2013 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 27. 6. 2014 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Daland – Jiří Sulženko
Senta – Maida Hundeling
Erik – Ivan Choupenitch
Holanďan – Kevin Short
Mary – Jitka Zerhauová
Dalandův lodivod – Petr Levíček
***

Joseph Haydn:
Stvoření
Hudební nastudování: Caspar Richter
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie a režie: Uwe Scholz
Choreografické nastudování: Giovanni Di Palma, Montserrat Léon
Scéna: Giovanni Di Palma
Kostýmy: Giovanni Di Palma
Světelný design: Giovanni Di Palma, Petr Kozumplík
Videoprojekce: Daniel Chruszcz, Giovanni Di Palma
Sbormistr: Josef Pančík
Balet Národního divadla Brno
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
(koprodukce Janáčkovy opery a Baletu NDB s Teatr Wielki Poznań)
Premiéra 21. ledna 2011 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 28. 6. 2014 II. zámecké nádvoří Litomyšl)

Gabriel / Eva – Andrea Široká
Raphael / Adam – Jan Šťáva
Uriel – José Manuel
Sóla baletu – Klaudia Bittererová, Andrea Smejkalová, Eriko Wakizono, Jan Fousek, Michal Pimek, Ivan Popov

www.smetanovalitomysl.cz
www.ndbrno.cz

Foto Smetanova Litomyšl – František Renza