V Ostravě má premiéru Prokofjevův Ohnivý anděl

  1. 1
  2. 2

Národní divadlo moravskoslezské dnes uvede ostravskou premiéru opery Sergeje Prokofjeva (1891–1953) Ohnivý anděl. Toto fascinující pětiaktové operní mystérium, napsané podle stejnojmenného symbolistického románu Valerije Brjusova, zazní poprvé na našem území v ruském originále.

Ohnivý anděl je jedním z nejpozoruhodnějších děl nejen tvorby Sergeje Prokofjeva, ale i světového operního umění dvacátého století.Práce na díle zabrala skladateli s přestávkami téměř osm let. Začal ji v Americe v roce 1919, téměř ihned po dokončení opery Láska ke třem pomerančům, velkou část hudby napsal v Německu, partituru dokončil v roce 1927 ve Francii. Jedná se o dílo složité a neobyčejné, což v mnohém souvisí se zvláštnostmi literárního zdroje. Stejnojmenný román Valerije Brjusova (1873–1924) z roku 1908 představuje svérázné splynutí umělecké prózy a historického výzkumu, vytvářející s téměř vědeckou přesností obrazy ze života středověkého Německa šestnáctého století.Brjusov popisuje tuto epochu v různých aspektech – psychologickém, filozofickém, lokálním. Na jedné straně se zde projevují humanistické ideje a na druhé straně rozkvět magie, nábožensko-mystické extáze a všemocné inkvizice s jejím bestiálním mučením a hranicemi, na nichž upalovali „vědmy“. Mezi osobami románu nalezneme Fausta s Mefistofelem nebo filozofa Agrippu z Nettesheimu (1486–1535) a nad vším tím tragický osud dvou hlavních hrdinů – rytíře Ruprechta a démony posedlé dívky Renaty.

Za vznikem románu Ohnivý anděl stojí řada historických a uměleckých vzorů, ale také soukromý příběh, v němž kromě Brjusova sehráli roli také jeho literární kolega Andrej Bělyj (1880–1934) a vizionářstvím ovlivněná začínající spisovatelka Nina Ivanovna Petrovská (1879–1928). Ta se do Bělého zamilovala, ten však – zřejmě i z respektu před svým nakladatelem (manželem Petrovské) – nehodlal překročit hranice platonického vztahu, a Petrovská tak nalezla útěchu u Brjusova.Mezi soky mělo dokonce dojít k souboji, naštěstí však zbraní zůstala jen pera a soupeři se smířili bez prolévání krve, když Nina Petrovská zmizela ze scény. Od manžela odešla a na konci dvacátých let spáchala v Berlíně sebevraždu. Je zřejmé, že se v románu tento „milostný trojúhelník“ objevuje – Bělyj se stal Brjusovovi vzorem pro Heinricha, v němž Renata poznává vtělení ohnivého anděla Madiela, Nina se stala vzorem pro erotickými představami trýzněnou Renatu, Brjusov sám se vtělil do literární postavy rytíře Ruprechta.

Prokofjev si libreto k opeře vytvořil sám. Ruprechtovo vyprávění v první osobě proměnil v dialogy a mnohé z významů původního literárního textu zkrátil nebo pozměnil. Vytvořil tak ostře expresivní drama se silnými vášněmi, romantickou jasností a emocionálním výrazem. Ohnivý anděl je v podstatě jediná Prokofjevova opera, v níž se ústředním tématem stalo téma lásky, navíc akcentované výjimečným bohatstvím psychologických odstínů. Dramatickým jádrem je zde osud Renaty. Skladatel ve své biografii vzpomínal, že ho uchvátil obraz vášnivě se zmítající Brjusovovy hrdinky – Renata nemá minulost ani přítomnost. Celý její život je podřízen jediné fixní ideji – posedlosti. Láska Renaty k ohnivému andělu Madielovi a pak k jeho „pozemskému ztělesnění“ hraběti Heinrichovi je pokušením, které ji drží ve stálém vnitřním napětí a naplňuje nezkrotnou vůlí. Poslušným nástrojem v jejích rukou se pak stává bezmezně oddaný Ruprecht, kterého k sobě přitahuje i od sebe odhání v nekonečné změně svých nálad. Na konci této cesty Renatiny lásky je mučení a hranice inkvizice. Ruprecht v Brjusovově románu vystupuje jako typický představitel epochy renesance. Je podnikavý, energický a má nezkrotnou touhu po poznání. U Prokofjeva je spíše lyricko-romantickým hrdinou. Ruprechtův život fatálním způsobem ovlivní setkání s „osudovou ženou“ Renatou, která zkomplikuje všechny jeho plány a úplně změní jeho život.

V opeře Ohnivý anděl dominují velké scény Renaty a Ruprechta, které zabírají velkou část prvního jednání, téměř celý první obraz druhého, celé třetí jednání a polovinu čtvrtého. Krátká vystoupení dalších, spíše epizodních postav mají charakter určitých kontrastních vsuvek, oddělujících scény hlavních hrdinů. Výrazná nepřítomnost sboru v prvních čtyřech jednáních umožňuje rozvoj psychologické interakce obou hlavních postav. Jejich bytí na scéně má tak spíše komorní, svým způsobem niterný charakter. Vše se ovšem mění v jednání pátém, odehrávajícím se v klášteře, kdy operu završuje masová scéna posedlosti jeptišek. V centru všeho se zde objevuje zlověstná postava Inkvizitora, „dirigenta“ této „ďábelské“ mše. Prokofjev tuto scénu vykresluje s uchvacující expresivitou a živelnou silou. Je to jedna z nejpozoruhodnějších kompozic v jeho operní tvorbě.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Prokofjev: Ohnivý anděl (NDM Ostrava)

[Celkem: 37    Průměr: 3.7/5]

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
jiri

Lituji, že nebydlím poblíž Ostravy. Tohle dílo Profjeva je opravdu skvost, jedno z oněch opravdu osobitých, skvělých děl moderní opery. Tak jako nezapomenu na nápaditost Prokofjevovy jiné opery – Zásnuby v klášteře! Obdivuji i dramaturgii Ostravy, vyváženou, zajímavou, z moderní tvorby vybírající opravdové skvosty, nikoliv nahodilosti, kvůli opeře bych měl dnes rád Ostravu v dosahu…

Zdena Placha

Milý Jiří,
nelitujte, sedněte do rychlíku směr “drsný sever” a jeďte se na tuto inscenaci podívat! Včerejší premiéra stála opravdu za to! Zážitek to byl ohromující a jedinečný!

jiri

Milá Zdeňko, dík za dobrou radu, opravdu dnešní expres do Ostravy je lepší nápad, než se na Ohnivého anděla “kodrcat” po hrůzné D 1 autem. Prokofjeva se hned tak nikde zřejmě nedočkám a zároveň splním životní dluh. Spatřit konečně uvnitř slavné divadlo v Ostravě, které vždy, nejen dnes, platilo za celostátní špičku. Než se v ND dívat na operu o kolektivizaci na Ukrajině, to opravdu stokrát raději rychlíkem do Ostravy na onen “tvrdý”, leč krásný sever Moravy. Díky!