Jeho hlavní charakteristikou je, že se koncerty konají v kostelech a to nejen v Ostravě, ale po celém kraji. „Koncert v kostele je zážitek“, slibuje motto festivalu. A ne nadarmo. Posluchačům se zde otevírají nejen poklady hudební, ale i z historie architektury a umění. Toto spojení je unikátní a nenapodobitelné, jakkoli je hudba přenášena, či jen nahrávána, nemůže zvukový záznam konkurovat autentickému prožitku.
Zahájení ve čtvrtek 3. září se konalo v ostravské Katedrále Božského Spasitele, což je mohutná novorenesanční budova, uchvacující čistotou provedení a mohutností prostoru. Překvapila akustika, sice s dlouhým dozvukem, který ale nezkresloval tónovou kvalitu, zřejmě také díky zaplněnému prostoru posluchači.
Večer byl ve znamení 250. výročí narození klasicistního velikána, Ludwiga van Beethovena. V první polovině koncertu zazněla Symfonie č.4 b dur, op.60, která není na koncertech příliš frekventovaným dílem. Střetávají se v ní dva odlišné přístupy, je to boj protikladů, kde nakonec vítězí radostná, úderná a optimistická závěrečná věta, ve svižném tempu.
Janáčkova filharmonie Ostrava prostor chrámu jistě zná a hráči si s ním umí poradit. Hostující dirigent Petr Popelka si s orchestrem rozuměl a dokázal vytvořit jak velké kantabilní plochy, tak i předvést instrumentaci a dát prostor jednotlivým nástrojovým skupinám. Z nich logicky měly nejlepší pozici žestě v čele s kultivovaně znějícími hornami, stejně jako měkce a čistě znějící dřeva. Celkově zněl orchestr kompaktně a zvolená svižná tempa navodila radostnou atmosféru.
Druhá polovina koncertu přinesla závažné téma, dílo téhož skladatele a jeho jediné oratorium, Kristus na hoře Olivetské, pro tři sólové hlasy, sbor a orchestr, op.85, na libreto Franze Xavera Hubera. V pěveckých partech se představil v roli Ježíše tenorista Richard Samek, roli Serafa zpívala sopranistka Jana Sibera a basový part Petra předvedl Martin Gurbaľ. Prosadit se pěvecky v mohutném zvuku chrámu byl velký úkol, který Richard Samek skvěle zvládl. Jeho žesťově znějící tóny se blýskaly a neměl problém s průrazností a se srozumitelností. Poněkud hůř na tom byla sopranistka Jana Sibera, která roli Serafa podala spíš silově, což jí umožnil temněji zbarvený soprán s pohyblivými koloraturami, které lehce stoupaly do výšek. Jen dikce se poněkud ztrácela v plnosti tónu a v objemu zvuku orchestru. Basista Martin Gurbaľ musel svůj mohutný a barevný hlas krotit, aby v tercetu ke konci oratoria zůstaly hlasy vyvážené.
Český filharmonický sbor Brno, připravený sbormistrem Petrem Fialou, je zvyklý zpívat v nejrůznějších prostředích, proto si poradil s poněkud ztíženou pozicí v zadním prostoru kompaktním zvukem a precizní dikcí. Tohoto večera měl větší úlohu sbor mužský v roli vojáků a učedníků, které se zhostil s úderností a plným barevným zvukem. Ženská část sboru v úloze andělů uplatnila zejména jasné a průzračné soprány. Jen v polyfonních částech se hlasy poněkud slévaly v mohutném forte orchestru, což se ale vyrovnalo při gradaci v závěrečném Hallelujah.
Přes zmíněné menší nesrovnalosti vyvolal koncert nadšení publika a byl důstojným zahájením festivalu, který otevřel hudební sezónu a přinesl pozitivní náladu a naději. Slogan, který festival provází, je zcela pravdivý – koncert v kostele je opravdu zážitek, neboť každý kostel má jiný interiér a velikost, v každém kostele skladba vyzní jinak a je to pro obě strany, jak účinkující, tak publikum, malé dobrodružství. Dvacet devět koncertů na různých místech kraje, to je putování po sakrálních místech, které jistě přinese lidem radost a duchovní zážitky.
