V Plzni má premiéru Smetanova Libuše

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s šéfem Opery Divadla J. K. Tyla a režisérem Tomášem Pilařem 


Již v první sezoně vašeho působení v Plzni se dostáváte po Verdiho Aidě k režii díla tak zásadního v naší hudební kultuře, jakým je Smetanova Libuše. Jste mladý umělec, jaký je váš osobní vztah ke Smetanovu dílu?

Máte pravdu, že Libuše je dílo naprosto zásadní, a teprve když jsem se do práce na něm plně ponořil, pocítil jsem na vlastní kůži, že mám tu čest s něčím, co nás všechny dalece přesahuje. Nemluvím jenom o silné a působivé hudbě, která má tu moc posluchače zcela odzbrojit, ale zejména o klíčovém tématu hledání a nacházení našich lidských kořenů, které tato opera na diváky přenáší s neskutečnou naléhavostí.

Viděl jste nějakou inspirující inscenaci Libuše v minulosti? Smetana není častým hostem na našich scénách v poslední dekádě.

Můj vztah ke Smetanovu opernímu dílu je osobní a silný, dokonce jsem měl vždy velký zájem se s některou jeho operou setkat režijně a ani ve snu by mě nenapadlo, že tou první bude hned Libuše. Smetanův rukopis je na jednu stranu dramaticky účelný – každá nota má jasný význam a vazbu na scénické dění – nicméně otevírá velký prostor pro imaginaci a nadrealitu, což je věc, která mě jako režiséra láká asi nejvíc. Myslím, že jeho hudební dramata nejsou realistické, popisné historické fresky, jak je mnoho lidí chápe, ale že jejich jádro zasahuje hluboko do našeho nevědomí. A máte pravdu, Smetana podle mě stále čeká na inscenační názor, který ho představí divákům jednadvacátého století jako autora, který skrze jednoduché dramatické situace nahlíží hluboko pod povrch.

A ano, seznámil jsem se s dostupnými audiovizuálními materiály ke všem inscenacím Libuše v pražském Národním divadle a myslím, že ve své době mohly výborně rezonovat s tím, co diváci od Libuše očekávali. Škoda že se na ně nemůžu podívat jejich očima, dnes od těch inscenací mám trochu muzejní odstup.

Jaký je váš inscenační cíl, záměr u Libuše? Jsme trochu poznamenáni alšovským slavjanofilstvím, zvykli jsme si na bílé řízy, na dlouhé copy. Snažíte se o určitou vizi v tomto duchu, nebo se odchylujete jiným směrem? Každá generace usiluje o své vlastní uchopení těchto klíčových děl.

Jak jsem už trochu předznamenal, v Libuši se snažíme jít pod povrch, ke kořenům. Není pro nás historickou, nýbrž mytologickou postavou a její poselství se neobrací toliko k českému národu, jakožto k samotnému lidství v nás. A i naše zpracování upouští od historičnosti a popisu situací, ale hledá archetypy, které se za nimi skrývají. Hybatelem příběhu je ženská energie, Libuše rozjímá nad hladinou černého jezera, lid tančí v kruzích, ke smíru dojde u mohyly mrtvého otce, kněžky se dotýkají stojících kamenů a spojují se s energií, která je přesahuje. Stejně tak kostýmy se v této koncepci nepotřebují obracet k zažitému alšovskému duchu plátěných říz, germánských opasků a ruských copů, nýbrž se snaží zarezonovat s vizuální kulturou nejstarších známých obyvatel naší krajiny skrze jednoduché, vertikálně komponované siluety s minimálním faktorem dekorativnosti. Scéna je v základu tvořena dvanácti pojízdnými menhiry a téměř neustále se před zraky diváků proměňuje. Jedenadvacet různě pohyblivých platforem pak diváky přenáší z jednoho prostředí do druhého doslova mrknutím oka, což nám umožňuje odpoutat se od realistického chápání dějiště a posunout jej do snových rozměrů.

V programu jste uveden i jako tvůrce návrhů kostýmů. Jak náročná to pro vás byla práce?

Radostná a skutečně náročná. Od počátku jsem měl představu určité stylizace, která přemostí Smetanovu romantickou hudbu, mytologické východisko naší koncepce a vizuální kulturu jedenadvacátého století – chtěl jsem se ale zároveň vyhnout konkrétním historickým citacím, abych nespadl do přílišného popisu. Začalo to velkým pátráním v archivech, abych se dobral nějakého východiska, ze kterého v naší současné kultuře odvozujeme sémantiku toho, co je v kostýmu „mytologické a archetypální“, a následně jsem zjednodušoval, čistil, až jsem se dobral velmi prostých linií, jejichž spojujícími prvky jsou vertikalita, potlačená barevnost a omezená zdobnost. Když se teď koukám na ten hotový celek, tak z toho hodně cítím svoji zálibu v insulárním umění raného středověku a špetku Böcklina, Ensora, Moreaua, možná raného Kupky, což jsou vlastně plus minus současníci Smetany. A teď si říkám, že jsou tyhle inspirace dobře čitelné i ze svícení a mise en scène… Ve výsledku tak za mě pracovalo více podvědomí než rozum.

Pod čarou dodávám, že obléknout tak velkou inscenaci bylo v regionálním divadle zajímavým rébusem. V krejčovnách a vlásenkárnách nicméně odvedli úžasnou práci a za málo vytvořili opravdu hodně.

Zařadil jste Smetanovu Libuši do abonentního cyklu. Smetana si to nepřál, to oba víme. Ale jsme o více než sto let jinde. V sezoně 1964–1965 tak učinil již váš předchůdce, dirigent Bohumír Liška. Chtěl tehdy docílit jakési propagace díla. Co je vaším mottem pro uvádění díla nikoli jen ve slavnostní okamžiky národa? Nedevalvuje se tím typický originální patos díla?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="164907" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments