V Plzni má premiéru Smetanova Libuše

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s šéfem Opery Divadla J. K. Tyla a režisérem Tomášem Pilařem 


Již v první sezoně vašeho působení v Plzni se dostáváte po Verdiho Aidě k režii díla tak zásadního v naší hudební kultuře, jakým je Smetanova Libuše. Jste mladý umělec, jaký je váš osobní vztah ke Smetanovu dílu?

Máte pravdu, že Libuše je dílo naprosto zásadní, a teprve když jsem se do práce na něm plně ponořil, pocítil jsem na vlastní kůži, že mám tu čest s něčím, co nás všechny dalece přesahuje. Nemluvím jenom o silné a působivé hudbě, která má tu moc posluchače zcela odzbrojit, ale zejména o klíčovém tématu hledání a nacházení našich lidských kořenů, které tato opera na diváky přenáší s neskutečnou naléhavostí.

Viděl jste nějakou inspirující inscenaci Libuše v minulosti? Smetana není častým hostem na našich scénách v poslední dekádě.

Můj vztah ke Smetanovu opernímu dílu je osobní a silný, dokonce jsem měl vždy velký zájem se s některou jeho operou setkat režijně a ani ve snu by mě nenapadlo, že tou první bude hned Libuše. Smetanův rukopis je na jednu stranu dramaticky účelný – každá nota má jasný význam a vazbu na scénické dění – nicméně otevírá velký prostor pro imaginaci a nadrealitu, což je věc, která mě jako režiséra láká asi nejvíc. Myslím, že jeho hudební dramata nejsou realistické, popisné historické fresky, jak je mnoho lidí chápe, ale že jejich jádro zasahuje hluboko do našeho nevědomí. A máte pravdu, Smetana podle mě stále čeká na inscenační názor, který ho představí divákům jednadvacátého století jako autora, který skrze jednoduché dramatické situace nahlíží hluboko pod povrch.

A ano, seznámil jsem se s dostupnými audiovizuálními materiály ke všem inscenacím Libuše v pražském Národním divadle a myslím, že ve své době mohly výborně rezonovat s tím, co diváci od Libuše očekávali. Škoda že se na ně nemůžu podívat jejich očima, dnes od těch inscenací mám trochu muzejní odstup.

Jaký je váš inscenační cíl, záměr u Libuše? Jsme trochu poznamenáni alšovským slavjanofilstvím, zvykli jsme si na bílé řízy, na dlouhé copy. Snažíte se o určitou vizi v tomto duchu, nebo se odchylujete jiným směrem? Každá generace usiluje o své vlastní uchopení těchto klíčových děl.

Jak jsem už trochu předznamenal, v Libuši se snažíme jít pod povrch, ke kořenům. Není pro nás historickou, nýbrž mytologickou postavou a její poselství se neobrací toliko k českému národu, jakožto k samotnému lidství v nás. A i naše zpracování upouští od historičnosti a popisu situací, ale hledá archetypy, které se za nimi skrývají. Hybatelem příběhu je ženská energie, Libuše rozjímá nad hladinou černého jezera, lid tančí v kruzích, ke smíru dojde u mohyly mrtvého otce, kněžky se dotýkají stojících kamenů a spojují se s energií, která je přesahuje. Stejně tak kostýmy se v této koncepci nepotřebují obracet k zažitému alšovskému duchu plátěných říz, germánských opasků a ruských copů, nýbrž se snaží zarezonovat s vizuální kulturou nejstarších známých obyvatel naší krajiny skrze jednoduché, vertikálně komponované siluety s minimálním faktorem dekorativnosti. Scéna je v základu tvořena dvanácti pojízdnými menhiry a téměř neustále se před zraky diváků proměňuje. Jedenadvacet různě pohyblivých platforem pak diváky přenáší z jednoho prostředí do druhého doslova mrknutím oka, což nám umožňuje odpoutat se od realistického chápání dějiště a posunout jej do snových rozměrů.

V programu jste uveden i jako tvůrce návrhů kostýmů. Jak náročná to pro vás byla práce?

Radostná a skutečně náročná. Od počátku jsem měl představu určité stylizace, která přemostí Smetanovu romantickou hudbu, mytologické východisko naší koncepce a vizuální kulturu jedenadvacátého století – chtěl jsem se ale zároveň vyhnout konkrétním historickým citacím, abych nespadl do přílišného popisu. Začalo to velkým pátráním v archivech, abych se dobral nějakého východiska, ze kterého v naší současné kultuře odvozujeme sémantiku toho, co je v kostýmu „mytologické a archetypální“, a následně jsem zjednodušoval, čistil, až jsem se dobral velmi prostých linií, jejichž spojujícími prvky jsou vertikalita, potlačená barevnost a omezená zdobnost. Když se teď koukám na ten hotový celek, tak z toho hodně cítím svoji zálibu v insulárním umění raného středověku a špetku Böcklina, Ensora, Moreaua, možná raného Kupky, což jsou vlastně plus minus současníci Smetany. A teď si říkám, že jsou tyhle inspirace dobře čitelné i ze svícení a mise en scène… Ve výsledku tak za mě pracovalo více podvědomí než rozum.

Pod čarou dodávám, že obléknout tak velkou inscenaci bylo v regionálním divadle zajímavým rébusem. V krejčovnách a vlásenkárnách nicméně odvedli úžasnou práci a za málo vytvořili opravdu hodně.

Zařadil jste Smetanovu Libuši do abonentního cyklu. Smetana si to nepřál, to oba víme. Ale jsme o více než sto let jinde. V sezoně 1964–1965 tak učinil již váš předchůdce, dirigent Bohumír Liška. Chtěl tehdy docílit jakési propagace díla. Co je vaším mottem pro uvádění díla nikoli jen ve slavnostní okamžiky národa? Nedevalvuje se tím typický originální patos díla?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[Celkem: 25    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


9
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
6 Comment threads
3 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
8 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
allafter

Proč proč proč? Proč se šéf opery plzeňského divadla domnívá, že je výtvarník kostýmů? Držte se svého šéfovství, pane Pilaři a estetiku jevištního ztvárnění tak choulostivého tématu, jako je Libuše, přenechte těm, kteří jsou studovaní a erudovaní. Ani ten nejhorší výtvarník kostýmů by se nedopustil toho, čeho jste se dopustil Vy, pane Pilaři. Nejhorší, naprosto tristní je hlavní postava, kněžna Libuše. Kde je estetika, kde je smysl pro krásno, kde je Libuše líbezná, jak je v textu? Předvádíte nám odbarvenou indiánku na válečné stezce, s cezenými blond nudlemi na hlavě. Keltové? Druidové? Nic proti tomu, ale proč Šťáhlav vypadá jak… Číst vice »

pospisil

maximální souhlas!!!

operalv

allafter: Nechápu, proč to píšete s takovou záští. Ano, sice má každý vlastní názor, ale nelze říct, že to bylo špatné představení. Jen se vám nelíbilo. Určitě si to diváka najde, jen vy jste nebyl ten pravý. Rozhodně bych však danou inscenaci neodsuzoval! Mě osobně Libuše zaujala svojí estetikou a moc držím p. Pilařovi a p. Otavovi palce a přeji mnoho úspěchů.

Milan V.

Inscenace se mi celkem líbila, rozhodně víc než ta “muzeální” v ND v Praze. Ale té “alšovštiny” jsem čekal ještě o něco méně… Výhrady mám k některým kostýmům a zejména parukám (chudák Šťáhlav, ale i Přemysl a řada sboristů a sboristek). Pěvecky to bylo dost nevyrovnané. U Evy Urbanové je vidět, že když zpívá něco, co jí sedí (Kostelnička či právě Libuše), ještě to docela jde, i když hlas už to není hezký, je ostrý, ukřičený, ve střední poloze ošklivý, až to rve uši; naopak má stále docela pěkná piana. (Ještě méně se dá paní Urbanová poslouchat, když vezme role… Číst vice »

Milan V.

Ještě poznámka ne přímo k plzeňské Libuši: Také jste si všimli, co se to rozmohlo mezi českými a slovenskými a dalšími u nás působícími operními pěvkyněmi? Ta jejich příjmení? To je jak nějaká epidemie! Kdo nemá zdvojené příjmení, snad ani není “in”… Simona Houda-Šaturová, Jana Foff Tetourová, Livia Obručník Vénosová, Jana Šrejma Kačírková, Yukiko Šrejmová Kinjo, Václava Krejčí Housková, Petra Perla Notová, Petra Šimková-Alvarez, Galia Ibragimova Curado, Lubomíra Popova Alabozova, pozadu samozřejmě nezůstala ani Andrea Tögel Kalivodová… Gabriela Beňačková, která kdysi používala jeden čas příjmení Beňačková Čápová, by dnes byla nemoderní, musela by se jmenovat Gabriela Čáp Beňačková… Ještěže Eva… Číst vice »

helena

…a proč diskriminovat muže? “Sir Simon Kožená Rattle” by taky bylo velmi půvabné.

magda

V tomto prostředí se pohybuji a chci ubezpečit, že je to jenom nevkusná móda, nic víc a nic míň.

Pametnik

Plzeňská Libuše se dala celkem poslouchat, ale dívat se na TO nedalo. Škoda.

Tibor Hajek

Dobrý den všem. Ze sobotní Libuše jsem velmi rozpačitý. Svoje hodnocení jsem již odeslal do blogu čtenářů. Nazval jsem ho “Kde je Smetana?” Teď nabízím jeden odstaveček:”Režiséři se chtěli vrátit ke kořenům. Kam a k čemu se vrátili, jsem nepochopil. Co se vrátit ke Smetanovi? Co Libuši zahrát podle inscenačních poznámek v libretu? Co Smetanu zazpívat jako Smetanu? Co se neschovávat za kořeny lidství a obyčejně oslavit naše češství? Možná už ani nevíme jak, a proto hledáme jiná řešení.”