V Plzni skončila Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž

• Převis nabídky pianistů nad poptávkou je obrovský
• Rozhovor s předsedou soutěže Ivanem Klánským
• Kompletní seznam finalistů letošního ročníku

 

Soutěž přivedla do Plzně začínající klavíristy z celého světa
Mladí pianisté z celého světa se sjeli minulý týden do Plzně. V Domě hudby se od 15. března až do včerejšího odpoledne konal již dvaatřicátý ročník prestižní Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže, kterou pořádá Konzervatoř Plzeň. V letošním roce se přihlásilo rekordních více než šest desítek mladých klavíristů z tradičních zemí Evropy, jako je Rakousko, Francie či Polsko, do Plzně ale přijely soutěžit i klavírní naděje z Ruska, Gruzie, Ukrajiny nebo Lotyšska. Mezi přihlášenými byli také Japonci, Číňané, klavíristé z Koreje, Mongolska. Více než padesát procent z celkového počtu účastníků bylo právě ze zahraničí. Soutěžili ve třech kategoriích – do šestnácti, dvaceti a třiceti let. Výkony klavíristů v Plzni posuzovala pětičlenná odborná porota, jejímž předsedou byl náš významný klavírista, profesor pražské AMU Ivan Klánský. V porotě usedli ředitel plzeňské konzervatoře Miroslav Brejcha, Jan Jiraský z JAMU, František Maxián z Pražské konzervatoře a Marcel Štefko z Vysoké školy múzických umení v Bratislavě. Soutěž skončila v neděli 20. března. Nejlepší klavíristé první kategorie byli hned dva – Johann Zhao z Rakouska a Geonhee Lee z Koreje. I ve druhé kategorii byly uděleny dvě první ceny. Odvezli si ji Aleinikov Oleksii z Ukrajiny a Zhexian Wu z Číny. Třetí kategorii vyhrála česká pianistka Lucie Valčová a o druhou příčku se dělí hned tři další klavíristé. V první kategorii byly uděleny čtyři druhé ceny a dvě třetí, které si odvezli klavíristé z České republiky, Ruska a Číny, polský pianista získal Čestné uznání, ve druhé kategorii druhou a třetí cenu získaly české pianistky.

Všechna soutěžní kola jsou tradičně přístupná veřejnosti. A očekávanou událostí je kromě závěrečného Koncertu vítězů v Domě hudby, který zakončuje celou soutěž, především sobotní koncert finalistů třetí, nejvyšší věkové kategorie, který se koná v reprezentativních prostorách Měšťanské besedy. Na něm finalisté třetí kategorie hrají čtyři klavírní koncerty.

Doprovází je Plzeňská filharmonie. Mimořádný, ryze klavírní večer se těší tradičně značnému zájmu plzeňské veřejnosti a letos v sobotu 19. března tomu nebylo jinak. Filharmonici hráli pod taktovkou Tomáše Braunera. Publikum tleskalo a volalo bravo třem českým klavíristkám – Michaele Augustinové, Lucii Valčové a Johanně Hanikové – a ruskému klavíristovi Valentinu Popovovi.

Michaela Augustinová z plzeňské konzervatoře si získala posluchače jako první přednesem Koncertu pro klavír a orchestr G dur op. 58 Ludwiga van Beethovena, Beethovenovým Koncertem Es dur Valentin Popov.

Po přestávce se s úspěchem u diváků setkaly další dvě české klavíristky. Lucie Valčová hrála Koncert f moll pro klavír a orchestr op. 21 Fryderyka Chopina a Johanna Haniková Koncert pro klavír a orchestr a moll Roberta Schumanna.

Mladí pianisté si získali i porotce. Jak prohlásil po skončení finálového koncertu předseda prezidia soutěže a ředitel pořádající plzeňské konzervatoře Miroslav Brejcha, nikdy nebyly výsledky tak těsné jako letos. Na druhém místě skončili Michaela Augustinová, Johanna Haniková a Valentin Popov.

První místo získala Lucie Valčová.

„Konečné pořadí je určeno podle součtu bodů všech tří kol, dnešní výkon tvoří tedy třetinu celkového hodnocení,“ vysvětlil Miroslav Brejcha.

„Když se podíváte na přehled cen, vidíte u jmen pianistů názvy zemí – Rakousko, Korea, Rusko, Čína, Ukrajina, Česká republika. Vidíte, že je tu zastoupen celý svět. Jednou za dva roky přiletí celý svět do Plzně na Mezinárodní smetanovskou klavírní soutěž. Velký počet zahraničních účastníků v letošním ročníku nás velmi těší. Potvrzuje se, že Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž má stálou a trvalou odezvu v zahraničí. Soutěž je členem EMCY, Evropské unie hudebních soutěží pro mladé se sídlem v Mnichově a nadace Alink-Argerich Foundation v Haagu. Trvalé propojení se zahraničím a propagace soutěže je nesmírně důležitá,“ připomíná Miroslav Brejcha. Jak podotýká, širší zahraniční účast s sebou nese i větší názorovou pestrost a umožňuje našim mladým klavíristům poznat rozdílné styly interpretace. Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž je v současné době jednou z mála klavírních soutěží u nás, která dodržuje rozdělení účastníků na věkové kategorie. „Jiné soutěže se věnují buď jen menším dětem, nebo naopak starším klavíristům. Například Beethovenova soutěž v Hradci u Opavy se transformovala do jediné kategorie, což vylučuje předem žáky základních uměleckých škol i konzervatoristy, a například Pražské jaro má jen jedinou profesionální kategorii,“ vysvětluje Miroslav Brejcha. Členění na kategorie je jedním ze specifik plzeňské soutěže, ovšem její výlučnou specialitou je důraz na hudbu Bedřicha Smetany. Interpretace Smetanových skladeb, jejichž délka je přesně stanovena časovým limitem, je jednou z podmínek účasti v soutěži. Zvyšovat znalost Smetanova klavírního díla, a propagovat jej tak i v zahraničí je jedním z cílů soutěže. A skutečně se úroveň interpretace hudby Bedřicha Smetany zvyšuje. „Markantní je to především u klavíristů z Číny. Předkolo soutěže určené pro čínské pianisty se konalo v létě loňského roku v Pekingu. Porota hodnotila zhruba pět desítek soutěžících ve věku do dvaceti let. Šest nejlepších z nich do Plzně přijelo. A právě zde je zcela zřejmé, jak se znalost Smetanova díla prohlubuje. Když jsme před třemi lety v Číně začínali, některé výkony byly jako z Marsu. Ale teď naopak jsme slyšeli několik výborných, již dvanácti či třináctiletých klavíristů, kteří by svým výkonem téměř splnili měřítka maturity na českých konzervatořích,“ charakterizuje Miroslav Brejcha.

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž se koná za velké finanční podpory města Plzně a Plzeňského kraje.
***

Ivan Klánský: Česká klavírní škola je na vysoké úrovni

Jak byste charakterizoval letošní ročník Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže? Jaká byla jeho úroveň i ve srovnání s minulými ročníky?

Letošní ročník nám přinesl mnoho překrásných výkonů. Na koncertu laureátů se potvrdilo, že porota rozhodla správně, že ti nejlepší na ceny dosáhli. To je u soutěže vždy nesmírně důležité. Že se porota v nikom nezmýlila. I u malých klavíristů jsme viděli nesmírné technické schopnosti. Jsou v tom samozřejmě hodiny a hodiny práce a cvičení. A je radost je poslouchat. Zejména Bedřicha Smetanu, jehož dílo není v zahraničí tak často hrané. A mladí lidé se jeho hudby chopili a cítí ji. A naši mladí mi ve veliké konkurenci udělali nesmírnou radost. Prosadili se a bylo vidět, že naše klavírní škola je na vysoké úrovni. Myslím si, že se nemáme ve světě za co stydět. Škoda, že nepřijelo více lidí ze západní Evropy. Naším hlavním konkurentem byla Asie. Znám to i ze zahraničních soutěží – Asiaté jsou nesmírně pilní a pracovití. Ale i u nás máme mnoho talentovaných lidí, vidím to při svém pedagogickém působení na HAMU. Chtějí svůj talent rozvíjet a jsou konkurenceschopní.

Můžete srovnat přístup mladých světových pianistů k české hudbě? Mění se?

Převis nabídky mladých pianistů ve světě nad poptávkou je obrovský, zejména v asijské části světa. Mám na mysli Japonsko, Koreu a nyní ještě Čínu. Chrlí každým rokem ne deseti, ale statisíce mladých pianistů, kteří jsou velice výborně školeni. A na rozdíl od Evropanů mají svoji obrovskou píli. Dříve jsme obdivovali jejich techniku, ale říkali jsme, že k evropské hudbě nemají příliš velký vztah a že jejich interpretace není ideální. Nyní se situace mění. Asijští pianisté mají úžasnou schopnost adaptabilnosti a středoevropskou hudbu se naučili vnímat, jako by byla jejich vlastní. A to tím spíše že se s ní setkávají již ve druhé, třetí generaci. Dnes již tedy není možné paušálně říci, že by asijští pianisté měli výbornou techniku, ale nehráli českou hudbu. Naopak. Řekl bych, že se díky pedagogům a poslechům nahrávek naučili evropskou hudbu vnímat tak, jako jsme ji my vnímali jako mladí. Vnitřním, citovým způsobem.

Evropané jsou jiní?

Dnešní evropská generace se pokouší v duchu současného evropského trendu být za každou cenu jiná. A to znamená odejít od hodnot, které tu staletí fungovaly jako něco pozitivního, a hledat jinou cestu. Stejně jako soudobé umění hledá různé uličky, z nichž mnohé jsou velmi slepé, tak i interpretační umění hledá něco jiného. Nového. Hlavně aby to nebylo tak, jak hráli naši otcové. Zatímco Asiaté vnímají naši hudbu tak, jak jsme ji vnímali dříve my.

Nemůže se tedy paradoxně nakonec stát, že se my budeme u asijských pianistů učit, jak hrát správně českou hudbu?

Kdo ví. Ale zatím to ještě tak daleko není.

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž klade důraz na českou hudbu, konkrétně na dílo Bedřicha Smetany. Jaká je její pozice v mezinárodním měřítku?

Klavírních soutěží je ve světě velké množství. Obecně se uvádí, že je zhruba devět set mezinárodních klavírních soutěží s mezinárodní porotou. Jsou soutěže světového formátu, jako je Varšava, Brusel a další, kde je i vysoké finanční ohodnocení. V nich soutěží ti nejlepší hráči jak z evropského, tak asijského prostoru, protože zde opravdu lze vykročit k velké kariéře. Kromě toho si v případě úspěchu mohou pianisté vydělat poměrně slušné peníze. A pak jsou soutěže menšího charakteru, kam patří i naše smetanovská soutěž v Plzni, kde finanční stimulace není tak vysoká. Ale má šanci zde uspět i hráč, který nepatří do naprosté světové špičky. Může na sebe upozornit. A účast v soutěži brát jako přípravu na velké soutěže a svoji budoucí kariéru. Proto sem naši i zahraniční účastníci jezdí. Máme zde letos velmi zajímavé hráče, například skupinu z Mongolska. Jedna mongolská klavíristka ze třetí kategorie postoupila do druhého kola a nevedla si vůbec špatně. Mongolsko je země, která nyní začíná mezi pianisty pronikat. Japonsko se takto začalo postupně objevovat v padesátých letech, Korea v sedmdesátých a Čína v osmdesátých letech, nyní tak přichází Mongolsko.

Jak se v zemích, jako je Mongolsko, dostanou klavíristé k interpretaci díla Bedřicha Smetany?

Záleží vždy na tom, aby v dané zemi byli pedagogové, kteří mají zkušenosti od evropských nebo amerických učitelů a umělců, které doma předávají svým žákům. A to se zřejmě děje v Mongolsku. Mladí lidé mají dnes také tu výhodu, že si všechno mohou pustit na internetu, slyší, jak se evropská hudba hraje. Zejména nahrávky díla Bedřicha Smetany. Dříve, když přijel někdo z Japonska a měl hrát Bedřicha Smetanu, musel se spolehnout sám na sebe. Ani nahrávky jeho děl nebyly snadno dostupné. Něco jiného je Beethoven, Schumann, ale klavírní dílo Bedřicha Smetany se ve světě přece jen tolik nehraje. Dnes si skladbu poslechnou v interpretaci všech českých pianistů, kteří dílo nahráli, a nechají se vést určitým směrem. Kolikrát pak ani nepoznáme rozdíl mezi českým, ruským nebo asijským pianistou. Asijští a ruští pianisté jsou ovšem po stránce technické jistoty nad našimi pianisty o něco výše, větší počet hodin, které cvičí, je znát. Interpretace však už dnes nezávisí na národnosti, ale na talentu.

Vy sám jste nahrál kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany. Jak moc vycházejí soutěžící při studiu díla z nahrávek?

Musím říci, že jsem poznal například u pianisty z Japonska nebo Číny svoji vlastní drobnou interpretační zajímavost. Je pak jasné, že si nahrávku poslechl a učil se podle ní. Tedy – zcela ji okopíroval.

Máte z toho radost, nebo ne?

V interpretaci žádný copyright neplatí. Mám radost z toho, že vidím, že se člověk o věc zajímal, že si nahrávky sehnal a učil se z nich. Máme na smetanovské soutěži totiž i zcela opačné případy, kdy zde byl například skvělý pianista, ale Smetanu vyloženě odbyl. Je zřejmé, jak k soutěži přistupoval – zahraji, co umím, Beethovena, Liszta a pak je tu nějaký povinný Smetana, tak se ho k tomu naučím. A vezme to takzvaně hopem. Vidíte, že se dílu nevěnoval a vzal ho jen jako nutné zlo. Samozřejmě porota a já zejména takový přístup tvrdě potíráme. Já si Bedřicha Smetany nesmírně vážím a považuji doslova za zneuctění, když někdo jede na smetanovskou soutěž a Smetanu moc vážně nebere. Není tedy takových případů mnoho, ale jsou. Jedná se o lidi, kteří objíždějí průběžně celou řadu soutěží, hrají stále stejný repertoár a k tomu se doučují jen „specialitky“ jednotlivých soutěží. Takoví lidé nepostupují do dalšího kola a strašně se diví. Pokud se s nimi později bavíme, vysvětlujeme jim, že na smetanovské soutěži není možné postoupit, když nezahrají dobře Bedřicha Smetanu.

Nemůže naopak být pro jiné Smetanovo dílo motivací, jak si obohatit tradiční repertoár? A interpretací české hudby na sebe v mezinárodní konkurenci upozornit?

Může to tak být. Jsou v různých zemích pianisté, kteří se na českou hudbu specializují, jezdí pak k nám interpretaci české hudby studovat. Hledají takzvanou díru na trhu. A jsme opět na začátku – nabídka veliká, poptávka nižší. Někdo to řeší cestou jiného repertoáru, jiný povrchněji. Třeba si vezmou něco na hlavu, hrají na barevný nástroj… Každý hledá nějaký způsob. Aby kariéra přišla sama, to už musí lidé vyhrát opravdu nějakou velikou soutěž. Dnes už dávno neplatí „sedávej, panenko v koutě, najdou tě“. Když někdo sedí v koutě, nenajde ho nikdo a ani ho také nebude hledat. Takže lidé na sebe musí upozornit. Buď na to jdou čestnou cestou přes kumšt, nebo volí jiné cesty. Když ostatní vidí, že jinými cestičkami to jde taky, a možná snáze, budou následovat jejich příkladu. To je symptom doby. A že to je možné, je odvislé od toho, že dnešní amatérské publikum už není tak profesně na výši, jako tomu bývalo dříve. Hudbu lidé doma provozují velmi málo, v médiích je takzvaně vážná hudba upozaďována na jiné stanice nebo na vysílací časy k půlnoci. Běžný posluchač ztrácí přirozenou povědomost o klasické hudbě a kvalitě jednotlivých produkcí, nemá možnost srovnání a posluchačská zkušenost je zákonitě nižší.

A snadno se pak vyrábějí umělé hvězdy…

Ano. Když si pak posluchač přečte v programu nebo na plakátu, že toto je věhlasný pan virtuos a když má dotyčný ještě nějaké poznávací znamení, začne být v tom okamžiku tím skvělým umělcem. Dříve přece jen lidé chodili více na koncerty, v rádiu se klasická hudba více hrála. Měli proto větší schopnost poznat kvalitu. Samozřejmě v kategoriích, laik detaily nemůže postřehnout. Instinktivně a díky posluchačské zkušenosti dokázali odlišit, co je výborné, co průměrné, co slabší. Ale dnes tato obecná povědomost na takové úrovni již není a pak stačí, aby média nějakého umělce dostatečně zviditelnila a dala mu nálepku mimořádnosti. Pak může, přeženu-li to trochu, hrát jedním prstem na jednu klávesu a bude tím slavným.

Existuje z toho cesta ven?

Jiné kultury nám budou muset ukázat. Jezdím do Jižní Ameriky. A tam je tak obrovský zájem o vážnou hudbu, něco jako u nás po válce. Lidé k ní mají vřelý vztah, prožívají ji a žijí s hudbou, chodí na koncerty. A stejně tak je to v Asii a Austrálii. Bohužel Evropa je zřejmě přesycena. Nedávno jsme hráli například v Buenos Aires v Argentině v Teatro Colón a tam přišly na komorní koncert tři tisíce lidí! To tady nejde ani na fotbal! Evropský vztah k umění je trochu jiný. Hledá se stále něco jiného, výjimečného ať v dobrém i špatném slova smyslu. Asi jsou lidé i pohodlní. Než aby se oblékali a šli na koncert, raději si něco pustí z přehrávače. Zážitek z živé hudby je ale nenahraditelný.

S hudební produkcí souvisí ještě celá řada dalších věcí. Na koncertech se setkávali lidé stejných zájmů, povídali si. Teď jako bychom nechtěli žít společenským životem. Individualismus je tady příliš veliký. Ona asi musí přijít nějaká velká krize, aby došlo k určitému zlomu ve vnímání hodnot.

Ona už asi přichází, vlastně je zřejmě už tady.…

A může ze stolu shodit docela všechno. A pak už nebudeme o žádné evropské kultuře vůbec mluvit. Nebo naopak může současná situace naše vnímání posílit. Začneme si znovu uvědomovat, kdo jsme, na jakých hodnotách stojí naše společnost, co naši předkové dokázali. A začneme si toho znovu vážit, brát to zase trochu vážně. A uvědomovat si, že to přece není nic špatného, co by bylo nutné za každou cenu měnit. Že se na to, tedy na naši tradici a hodnoty, můžeme spolehnout.

Děkuji za rozhovor.
***

Výsledky Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže 2016

1. kategorie
Zhao Johann (Rakousko) – 1. cena
Lee Geonhee (Korea) – 1. cena
Martinka Filip (Česká republika) – 2. cena
Mojzešová Marie Viola (Česká republika) – 2. cena
Fišerová Daniela (Česká republika) – 2. cena
Belan Iuliia (Rusko) – 2. cena
Praženica Pavol (Česká republika) – 3. cena
Wang Yingqi (Čína) – 3. cena

Čestné uznání
Prokopczuk Grzegorz Marek (Polsko)

2. kategorie
Aleinikov Oleksii (Ukrajina) – 1. cena
Wu Zhexian (Čína) – 1. cena
Donovalová Kristýna (Česká republika) – 2. cena
Potocká Kateřina (Česká republika) – 3. cena

3. kategorie
Valčová Lucie (Česká republika) – 1. cena
Haniková Johanna (Česká republika) – 2. cena
Augustinová Michaela (Česká republika) – 2. cena
Popov Valentin (Rusko) – 2. cena

www.piano-competition.com