Svatopluka Sema znám již přes 35 let. Jezdil jsem tehdy hostovat do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde Sváťa vystudoval u Dagmar Volfové zpěv na konzervatoři a začal působit v českobudějovické opeře. Zpíval menší role až se dostal k rolím první třídy. Bylo jen otázkou času, kdy si mladého pěvce všimnou větší operní scény, na kterých začal působit.
Samozřejmě jako umělec zraje, ale již ve svých začátcích mě zaujal svým perfektně posazeným hlasem, průrazným a vyrovnaným ve všech polohách a zároveň také tím, že nikdy na jevišti nebyl pasivní, ale vždy velice dobře hrál. Byl a je i výborným hercem, což je správné, protože opera je také divadlo, podobně jako činohra, byť do jisté míry stylizované. Výkonů Svatopluka Sema si všimla i operní porota Cen Thálie, která jej v roce 2017 mu udělila toto ocenění za roli otce Germonta ve Verdiho La traviatě v Jihočeském divadle. Před premiérou Ostrčilovy Legendy z Erinu v Národním divadle jsme se ohlédli za jeho dosavadní kariérou a poodhrnuli oponu jeho budoucnosti.
Sváťo, vzpomeneš si na své vůbec první setkání s operou?
Samozřejmě. V době největší slávy tří tenorů (Pavarotti, Domingo a Carreras) jsem zhlédl v televizi jeden z jejich prvních koncertů v Římě v roce 1990 a byl jsem nadšen. Tehdy jsem ještě o operním světě mnoho nevěděl a ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude jednou moje budoucí povolání. Při studiu konzervatoře v Českých Budějovicích už jsem byl pravidelným návštěvníkem Jihočeského divadla, kde jsem o pár let později jako student hostoval v malých rolích a po studiích nastoupil do stálého angažmá. V té době byli pro mne budějovičtí operní pěvci naprosté hvězdy a všechny do jednoho jsem je obdivoval. Patřili mezi ně například Šárka Hraničková, Hedvika Tvrdá, Dagmar Volfová, Vítězslava Bobáková, Marie Veselá, Oldřich Kříž, Josef Průdek, Miloslav Veselý a také ty, Zbyňku, ale i další. Bylo to krásné období.
Proč jsi jako brněnský rodák šel studovat na konzervatoř do Českých Budějovic?
V době, kdy jsem se připravoval na přijímací zkoušky na konzervatoř, mě učila v Břeclavi paní učitelka Drábková, která mi doporučila místo Brna Prahu, jelikož podle ní v tu dobu nebyl v Brně vhodný výběr kantorů. Každopádně jsem nakonec skončil v Budějovicích, jelikož pro nedostatek talentu jsem nebyl v Praze přijat. Mojí profesorkou se stala Dagmar Volfová, u které jsem šest let studoval a které za mnohé vděčím.
Kdy a v čem jsi stál poprvé na prknech, která znamenají svět?
Svoji první příležitost jsem dostal ve třetím ročníku konzervatoře a to od tehdejšího šéfdirigenta Petra Chromčáka, který mi svěřil roli Zářeckého v opeře Evžen Oněgin. Tím odstartoval moji operní dráhu a vděčím mu za své první role.
Která byla tvoje první významná operní role?
První rolí, která mi byla svěřena, byl Papageno v Kouzelné flétně. Doslova jsem byl hozen do vody a naštěstí jsem se neutopil. Dnes musím říct, že to byla od Jihočeského divadla velká odvaha. Pak následovala řada hezkých titulů, mezi které patří například role Valentýna v opeře Faust a Markétka, Germont v opeře La traviata, Belcore v Nápoji lásky a dlouhá řada dalších. Od té doby jsem se v podstatě nezastavil.
Odřekl jsi někdy nějakou roli? Pokud ano, tak proč?
Rolí, které jsem odřekl, není k dnešnímu dni málo. Mnohokrát mě velmi mrzelo, že nemohu vyhovět z časových důvodů nebo protože na některé role ještě nepřišel ten správný čas.
Máš spočítáno, kolik jsi dosud zpíval rolí? A kterou nejčastěji? Toužíš po nějaké?
Záměrně nepočítám role, které jsem doposud odzpíval. Rozhodně to bude více než sto oper a rolí různého charakteru. Role, které mě potkávají nejčastěji a jsou na stálém repertoáru Národního divadla jak v Praze, tak v Brně, jsou Giorgio Germont ve Verdiho La traviatě a Escamillo v Bizetově Carmen.
Často se s otázkou vysněné role setkávám a myslím si, že snad každý operní zpěvák má vysněnou roli, kterou by si přál zpívat. To štěstí jsem měl, a i když mě tato role potkala o něco později, tak jsem za to rád. Je to role Evžena Oněgina, kterou mi nabídlo Národní divadlo v Brně. Dočkal jsem se jí poměrně nedávno.
Která z rolí, které jsi zpíval, ti byla nejmilejší a kterého svého úspěchu si nejvíc vážíš?
Velmi jsem si zamiloval operu Andrea Chénier od Umberta Giordana a roli Gérarda. Byl bych velmi rád, kdybych si ji mohl ještě někdy zazpívat. Je to asi také jedna z rolí, která patřila mezi ty vysněné, které jsem si přál zpívat. I když jsem převážně zpěvák české operní scény, tak se občas vyskytne příležitost zazpívat si i v zahraničí, což bývá často velkým zážitkem. Měl jsem to štěstí spolupracovat na několika projektech s již zesnulým dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Ta doba byla nádherná a vždy byl zážitek zpívat pod jeho taktovkou. V Londýně, kde působil, jsem zpíval téměř ve všech velkých koncertních sálech, včetně Royal Albert Hall, což považuji za krásný úspěch.
Jsi sólistou Opery Národního divadla. Zpíváš role, které v tomto divadle zpívali Václav Bednář, Zdeněk Otava, Teodor Šrubař, Jindřich Jindrák, René Tuček, Václav Zítek, Jaroslav Souček a mnoho dalších. Slyšel jsi ještě živě některého z těchto legendárních pěvců a co pro tebe angažmá v Národním divadle znamená?
Bohužel slávu těchto velikánů jsem ve většině případů už nezažil, ale potkal jsem se během svých začátků na jevišti s René Tučkem a s Jaroslavem Součkem. Byly to velké osobnosti a byl jsem velmi pyšný na to, že můžu ve svých mladých letech stát po jejich boku. Mrzí mě, že jsem nezažil Václava Zítka, jelikož je mým vzorem, stejně jako třeba Václav Bednář.
Angažmá v Národním divadle je snem mnoha pěvců a patřit sem je moje osobní výhra. Vyšší mety operní zpěvák v České republice nemůže dosáhnout.
Ostrčilovu Legendu z Erinu jsi na jevišti určitě nikdy neviděl. Já sám si vzpomínám na krácené koncertní provedení této opery v Národním divadle v roce 1982 s dirigentem Bohumírem Liškou. Tehdy mě velice mrzelo, že toto provedení, byť krácené, nenatočil Český rozhlas nebo Supraphon, protože to bylo opravdu vzácné uvedení. Roli Ossiana, do které jsi nyní obsazen v Národním divadle, tehdy zpíval Jaroslav Souček. Přijal jsi roli, o které asi tušíš, že ji nebudeš zpívat tak často, jako některé repertoárové role, jakými jsou například Germont nebo Giovanni. Co tě na takové roli a v tak, bohužel, neznámé opeře vzrušuje?
Legenda z Erinu je dílo, které je po hudební stránce velmi náročné a pěvecké party nebylo snadné se naučit. Role Ossiana je středně velká a mám asi ze všech hlavních postav v této opeře nejčitelnější pěvecký part. Obdivuji své kolegy v hlavních postavách, jelikož tato opera je opravdu tvrdým oříškem pro všechny. Na této opeře mě zaujal hlavně její děj, který pochází z irské mytologie. Diváci se mohou těšit na propracovanou režii Jiřího Heřmana, který celou operu podrobně vystavěl do vzrušujícího dramatu.
Legendu z Erinu režíruje Jiří Heřman, který patří ke špičkám ve svém oboru u nás. Už jsi s ním několikrát pracoval, proč si ho vážíš?
Jiří Heřman je pro mě jedním z nejlepších operních režisérů současnosti a jeho práce je fascinující. Je vždy do nejmenšího detailu dokonale připraven a práce s ním vyžaduje plné soustředění a vnímání. Zkoušky s ním jsou náročné, ale jeho náročnost a důslednost přináší plody. Je zajisté důležité někdy odlehčit situaci a tak se při zkouškách nových oper s Jiřím občas i zasmějeme.
Myslíš, že by naše operní scény měly věnovat větší pozornost českému opernímu repertoáru?
Na českých scénách dle mého názoru není málo české hudby, ale bylo by podle mě krásné do repertoáru Národního divadla zařadit více klasických děl. V posledních letech se bohužel často nedaří divadlu uvádět inscenace, které by si divák oblíbil a některá režijní pojetí mu nemusí vyhovovat.
Na závěr se nemohu nezeptat na to, co tě v nejbližší budoucnosti čeká?
Začátkem příštího roku jedu do Londýna, kde pod taktovkou sira Simona Rattla budu zpívat ve dvou koncertních provedeních barona Pruse v Janáčkově Věci Makropulos. Pak mě čeká další příjemná spolupráce a to s berlínskou Státní operou, kde nastuduji roli Revírníka v opeře Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka, která patří k mým oblíbeným. Hudebně ji opět nastuduje sir Simon Rattle.
