V trojské zahradě múz s francouzskou hudbou 18. století

Festival Letní slavnosti staré hudby pokračuje. Přesně po týdnu jsme se opět setkali v trojském zámku v Praze, tentokrát však španělské rytmy vystřídala francouzská noblesa. Malý, pro tuto příležitost vytvořený francouzsko-český soubor hudebníků zde provedl program sestávající z hudby pařížských salonů 18. století.

Sejně jako před týdnem jsme si i dnes mohli povšimnout důmyslné dramaturgie koncertu. Přestávka tu nebyla jen proto, aby rozdělila jinak jednolitý hudební proud za sebou rychle se střídajících čísel a aby uspokojila posluchačovy romantické představy o pití vína v potemnělých zahradách s osvětleným zámkem v zádech, ale měla nás také přenést z jednoho místa na druhé. Celý program byl totiž založen na skladbách, které se provozovaly ve dvou nejvýznamnějších pařížských salonech té doby, přičemž první půlka byla věnována hudebnímu provozu v domě finančníka Alexandra Le Riche de La Pouplinièra, druhá pak hudbě sídla prince Louise Françoise de Bourbon Contiho v pařížské čtvrti Marais.

I vnitřní stavba obou polovin byla velice inteligentně zpracována: zahrnutý repertoár vynikal pestrostí (vzhledem k odkazu na pařížské salony však program nepůsobil jako uměle vytvořená konstrukce, aby se posluchačovo ucho neustále bavilo, jak často vídáváme), jednotlivá čísla byla dostatečně kontrastní a navíc každý z hudebníků dostal svůj prostor pro sólové vyniknutí.

Cembalistka Béatrice Martin zazářila v Rameauových „L’enharmonique“ a „L’égyptienne“ ze sbírky Nouvelles suites de pièces de clavecin, po nichž nastoupila Sonáta č. 4 B dur pro violoncello a basso continuo Jeana-Baptista Barrièra v podání Bruna Cocseta. Značné sólistické plochy si užila i houslistka Stéphanie Pfister, a to zvláště v Triové sonátě pro cembalo, housle a violoncello op. 6 č. 1 Johanna Schoberta a spolu s Janou Semerádovou (flauto traverso) na sebe také skvěle hudebně navazovaly při úvodní skladbě programu, výběru z Deuxième Récréation de Musique op. 8 Jeana-Marie Leclaira. Sopranistka Chantal Santon-Jeffery pak zřetelně vévodila všem pěveckým číslům (Rameau, Clérambault, Mondonville, Philidor). Jediný, kdo zůstal poněkud upozaděn, byl Vojtěch Semerád (barokní housle); tedy až do přídavku.

V průběhu koncertu jsme mohli zaznamenat jeden zajímavý jev: přestože byli muzikanti evidentně v dobrém rozpoložení a sami o sobě jsou výraznými osobnostmi hudebního života, ne vždy se podařilo jejich hudební cítění úplně sladit. V úvodním Leclairovi působil celý soubor kompaktně; Jana Semerádová tu byla, jak jsem už zmínila, skvěle vyladěna na Stéphanii Pfister (a naopak). V Barrièrově violoncellové sonátě a pak také v triové sonátě Johanna Schoberta jsme však mohli pozorovat spíše opačnou tendenci: mezi hudebníky zde chyběl dostatečný kontakt. Místy se zdálo, že jsou natolik ponořeni do svých partů, že spoluhráče vnímají velice málo. To se vzhledem k vysoké míře jejich profesionality výrazně neprojevilo v souhře, ale na pódiu často nepůsobili jako jeden celek, ale spíše jako dva/tři do své hudby plně zkoncentrovaní muzikanti.

Tato zkoncentrovanost však na druhou stranu urodila unikátní a velice inteligentní samostatné výkony. Svou výraznou expresivitou zaujala cembalistka Béatrice Martin; avšak v tomto směru byl asi nejvýraznější osobností Bruno Cocset. Violoncello pod jeho vedením dokázalo vytvořit neuvěřitelné množství barevných odstínů a v kombinaci s Cocsetovou skvělou technikou, která však nebyla použita samoúčelně, ale také k přenesení určitých emocí, představoval jeho sólový vstup výrazné oživení programu.

Hlavním lákadlem koncertu (z hlediska interpretů) však jistě byla jedna z nejvýznamnějších francouzských sopranistek současnosti, Chantal Santon-Jeffery. Již z první árie, Rameauově „Viens, Hymen“ z Les Indes Galantes, bylo znát, jak dokonale technicky má zpracován svůj hlas; později jsme mohli obdivovat také jeho výraznou znělost i v krajních polohách velkého rozsahu nebo lehkost, s níž si pohrává s koloraturami. Z hlediska stylovosti však poněkud zarazilo vcelku výrazné používání vibrata, a to nejen ve vypjatých momentech dramatického textu, ale i v jemněji laděných áriích. To, že tato sopranistka umí vytvořit plný a kulatý tón i bez pomoci vibrata, však ukázala také, například v něžně laděné árii Érigoné „Dieu des amants“ z Les fêtes de Paphos J.-J. Cassanée de Mondonvilla; výrazu se jí pomocí hlasu podařilo velice přirozeně dosáhnout v árii Zemíry „Tout dormoit“ z Mélide, ou Le navigateur F.-A. D. Philidora.

Velice příjemným překvapením (snad i pro samotnou zpěvačku?) však byl přídavek, kdy se k Santon-Jeffery připojil do duetu Vojtěch Semerád. Neuvěřitelná přiléhavost barev jejich hlasů a dokonalé hudební souznění, které spolu takto spontánně vytvořili, se tak stalo jedinečnou tečkou za noblesním francouzským večerem v nádherném prostředí trojského zámku.