V trojské zahradě múz s francouzskou hudbou 18. století

Festival Letní slavnosti staré hudby pokračuje. Přesně po týdnu jsme se opět setkali v trojském zámku v Praze, tentokrát však španělské rytmy vystřídala francouzská noblesa. Malý, pro tuto příležitost vytvořený francouzsko-český soubor hudebníků zde provedl program sestávající z hudby pařížských salonů 18. století.
V zahradách múz – Collegium Marianum – LSSH 2019 (foto Zdenka Hanáková)

Sejně jako před týdnem jsme si i dnes mohli povšimnout důmyslné dramaturgie koncertu. Přestávka tu nebyla jen proto, aby rozdělila jinak jednolitý hudební proud za sebou rychle se střídajících čísel a aby uspokojila posluchačovy romantické představy o pití vína v potemnělých zahradách s osvětleným zámkem v zádech, ale měla nás také přenést z jednoho místa na druhé. Celý program byl totiž založen na skladbách, které se provozovaly ve dvou nejvýznamnějších pařížských salonech té doby, přičemž první půlka byla věnována hudebnímu provozu v domě finančníka Alexandra Le Riche de La Pouplinièra, druhá pak hudbě sídla prince Louise Françoise de Bourbon Contiho v pařížské čtvrti Marais.

I vnitřní stavba obou polovin byla velice inteligentně zpracována: zahrnutý repertoár vynikal pestrostí (vzhledem k odkazu na pařížské salony však program nepůsobil jako uměle vytvořená konstrukce, aby se posluchačovo ucho neustále bavilo, jak často vídáváme), jednotlivá čísla byla dostatečně kontrastní a navíc každý z hudebníků dostal svůj prostor pro sólové vyniknutí.

V zahradách múz – Collegium Marianum – LSSH 2019 (foto Zdenka Hanáková)

Cembalistka Béatrice Martin zazářila v Rameauových „L’enharmonique“ a „L’égyptienne“ ze sbírky Nouvelles suites de pièces de clavecin, po nichž nastoupila Sonáta č. 4 B dur pro violoncello a basso continuo Jeana-Baptista Barrièra v podání Bruna Cocseta. Značné sólistické plochy si užila i houslistka Stéphanie Pfister, a to zvláště v Triové sonátě pro cembalo, housle a violoncello op. 6 č. 1 Johanna Schoberta a spolu s Janou Semerádovou (flauto traverso) na sebe také skvěle hudebně navazovaly při úvodní skladbě programu, výběru z Deuxième Récréation de Musique op. 8 Jeana-Marie Leclaira. Sopranistka Chantal Santon-Jeffery pak zřetelně vévodila všem pěveckým číslům (Rameau, Clérambault, Mondonville, Philidor). Jediný, kdo zůstal poněkud upozaděn, byl Vojtěch Semerád (barokní housle); tedy až do přídavku.

V průběhu koncertu jsme mohli zaznamenat jeden zajímavý jev: přestože byli muzikanti evidentně v dobrém rozpoložení a sami o sobě jsou výraznými osobnostmi hudebního života, ne vždy se podařilo jejich hudební cítění úplně sladit. V úvodním Leclairovi působil celý soubor kompaktně; Jana Semerádová tu byla, jak jsem už zmínila, skvěle vyladěna na Stéphanii Pfister (a naopak). V Barrièrově violoncellové sonátě a pak také v triové sonátě Johanna Schoberta jsme však mohli pozorovat spíše opačnou tendenci: mezi hudebníky zde chyběl dostatečný kontakt. Místy se zdálo, že jsou natolik ponořeni do svých partů, že spoluhráče vnímají velice málo. To se vzhledem k vysoké míře jejich profesionality výrazně neprojevilo v souhře, ale na pódiu často nepůsobili jako jeden celek, ale spíše jako dva/tři do své hudby plně zkoncentrovaní muzikanti.

V zahradách múz – Collegium Marianum – LSSH 2019 (foto Zdenka Hanáková)

Tato zkoncentrovanost však na druhou stranu urodila unikátní a velice inteligentní samostatné výkony. Svou výraznou expresivitou zaujala cembalistka Béatrice Martin; avšak v tomto směru byl asi nejvýraznější osobností Bruno Cocset. Violoncello pod jeho vedením dokázalo vytvořit neuvěřitelné množství barevných odstínů a v kombinaci s Cocsetovou skvělou technikou, která však nebyla použita samoúčelně, ale také k přenesení určitých emocí, představoval jeho sólový vstup výrazné oživení programu.

Hlavním lákadlem koncertu (z hlediska interpretů) však jistě byla jedna z nejvýznamnějších francouzských sopranistek současnosti, Chantal Santon-Jeffery. Již z první árie, Rameauově „Viens, Hymen“ z Les Indes Galantes, bylo znát, jak dokonale technicky má zpracován svůj hlas; později jsme mohli obdivovat také jeho výraznou znělost i v krajních polohách velkého rozsahu nebo lehkost, s níž si pohrává s koloraturami. Z hlediska stylovosti však poněkud zarazilo vcelku výrazné používání vibrata, a to nejen ve vypjatých momentech dramatického textu, ale i v jemněji laděných áriích. To, že tato sopranistka umí vytvořit plný a kulatý tón i bez pomoci vibrata, však ukázala také, například v něžně laděné árii Érigoné „Dieu des amants“ z Les fêtes de Paphos J.-J. Cassanée de Mondonvilla; výrazu se jí pomocí hlasu podařilo velice přirozeně dosáhnout v árii Zemíry „Tout dormoit“ z Mélide, ou Le navigateur F.-A. D. Philidora.

V zahradách múz – Collegium Marianum – LSSH 2019 (foto Zdenka Hanáková)

Velice příjemným překvapením (snad i pro samotnou zpěvačku?) však byl přídavek, kdy se k Santon-Jeffery připojil do duetu Vojtěch Semerád. Neuvěřitelná přiléhavost barev jejich hlasů a dokonalé hudební souznění, které spolu takto spontánně vytvořili, se tak stalo jedinečnou tečkou za noblesním francouzským večerem v nádherném prostředí trojského zámku.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na