Václav Luks debutoval u České filharmonie vánočně a až s okázalým leskem

Václav Luks se v poslední době kromě hudby barokní stále více zaměřuje též na klasicismus či autentickou intepretaci hudby romantické. Kromě souborů staré hudby a orchestrů dobových nástrojů se též opakovaně představuje jako dirigent u velkých symfonických těles (Orchestre National de France, u nás Janáčkova filharmonie Ostrava nebo Symfonický orchestr Českého rozhlasu). Není proto nijak překvapivé, že ho ke spolupráci přizvala též Česká filharmonie pro svůj (před)vánoční koncert s klasicistním repertoárem.

Luks si pro svůj debut přivedl k České filharmonii (hrající v klasicistním obsazení čítajícím asi čtyřicet hudebníků) svůj sbor Collegium Vocale 1704, a to ve dvacetičlenném složení, což se místy nezdálo zcela dostačující. Mohl se nicméně opřít o velmi kvalitní sestavu sólistů. Tvořili ji slovenská velmi úspěšná sopranistka, členka souboru Vídeňské státní opery, Slávka Zámečníková, dále mezzosopranistka Václava Krejčí Housková, barytonista Roman Hoza (oba pod taktovkou Václav Lukse účinkovali v letos uvedené koprodukční brněnské inscenaci Händelovy Alciny), jakož i dlouholetý sólista opery Národního divadla s bohatými zkušenostmi v oblasti staré hudby, tenorista Jaroslav Březina. Interpreti neměli právě jednoduchou práci, neboť nešlo o jediné vystoupení, ale v celkem rychlém sledu je čekaly koncerty dva, první od 18:00 hodin a repríza od 20:30 hodin, která byla živě přenášena na internetu (záznam, mimochodem velmi zdařilý, je dostupný ke zhlédnutí).

První půle programu patřila České mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Mohlo být zajímavé, jakým „netradičním“ způsobem uchopí Václav Luks tento hudební symbol českých Vánoc. Jeho interpretaci jistě nescházela pozornost k detailům v orchestru a vytříbenost založená na stylově elegantním, odlehčeném frázování. Vlivem nasazených brilantních temp, spojování dílčích úseků attacca a celkovým zdůrazňováním slavnostního charakteru jako by se však poněkud vytrácel „lidový“ půvab této v jádru prosté, skromné kompozice.

Jako diskutabilní se i v této souvislosti ukázala volba výchozí tóniny A dur, místo „tradičního“ G dur. Ta sice umožňuje zachovat tóninový plán celé mše tak, jak to zřejmě odpovídá nejstarším opisům skladby, a byla by jistě namístě při použití dobových nástrojů, ale při provedení moderním orchestrem (s laděním a1 = 440 Hz) zřetelně trpí vokální složka díla, a to v barevnosti zvuku i v deklamaci. Estetický účinek rozhodně není lepší a poukaz na „autenticitu“ je poněkud sporný. Rybovo A dur na konci 18. století (navíc v prostředí varhanního kůru venkovského kostela v zimě) takřka jistě znělo výrazně níže. I proto se ke G dur přiklonila poslední významná edice díla, kterou provedl (částečně s využitím opisu Tomáše Čechala) Vojtěch Spurný, který mši též nahrál se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Cappellou Marianou. V kontextu daného programu tak došlo vlastně k celkem paradoxní situaci, kdy jinak jednoduché Rybovo dílko vzniklé ve venkovském prostředí náročností pro sbor v podstatném ohledu překonalo slavnostní Mozartovu mši, provozovanou ve své době u salcburského církevního, respektive později u vídeňského panovnického dvora.

Například poslech závěru Gloria položeného o tón výš, než je obvyklé, nevyvolával tak docela libost či radostné vzrušení, ale u obeznalého posluchače spíše soucit se sborovým sopránem, snažícím se dostát svému partu a zároveň si nějak šetřit síly na zbytek skladby, druhou půli programu, respektive druhý večerní koncert. Vypjatější poloha se částečně projevila i v pojetí sólových partů. Jaroslav Březina sice zkušeně zvládl vylehčeně a s přehledem přednést tenorový part v duetu To jasnost skvostná, ale úvodní Kyrie s náznaky herecké akce mu úplně přesvědčivě (soudě podle internetového přenosu) vyšlo až na druhém koncertě. Velmi vyrovnaně působila dvojice sólistek. Spolehlivě, i v nemilosrdně rychlých tempech a zřejmě přes jistou indispozici, zpíval Roman Hoza.

Silnější dojem rozhodně zanechala druhá půle programu. Mozartova mše byla podána s naléhavostí, velkým vnitřním napětím, až dramatismem. Mezi sólisty zde vynikla sopranistka Slávka Zámečníková, která zazpívala Agnus Dei s naprostým klidem a precizním zvládnutím dlouhých frází. Sbor znamenitě frázoval a jeho zvuk byl najednou pevnější a průraznější, i tak ale byl někde téměř zcela překryt dřevy a žesti (hlavně na některých místech v Credu a Sanctus). Patrné byly i některé jiné drobné kazy, například nesouhra v houslích v Kyrie, sborový soprán zase občas zněl ve výškách trochu roztřepeně. Zbytečně nešikovně (zřejmě se jednalo o nedopatření) na prvním koncertě působilo hlasité posedávání a vstávání sboru na celkem krátký sólový úsek Benedictus, které jinak bylo velice krásné.

Celkově koncert jistě většinu posluchačů v předvánočním času naprosto uspokojil. Přesto bylo možno litovat, že v první půli nenabídl něco zajímavějšího než až nadmíru slavnostně a brilantně stylizovanou „Rybovku“.

Hodnocení autora recenze: 70%

Česká filharmonie – vánoční koncert
20. prosince 2022, 18:00 hodin
Praha, Rudolfinum

Program
Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční „Hej mistře!“ (Missa pastoralis bohemica)
Wolfgang Amadeus Mozart: Mše C dur „Korunovační“, K 317

Účinkující
Slávka Zámečníková – soprán
Václava Krejčí Housková – alt
Jaroslav Březina – tenor
Roman Hoza – bas
Pablo Kornfeld – varhanní pozitiv

Česká filharmonie
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent