Václav Pokorný: Od žonglovacích míčků k cirkusu na hradě

U cirkusáků jsou začátky mnohdy naprosto nečekanou souhrou náhod a okolností. Jak to bylo u vás?
V šestnácti jsem dostal žonglovací míčky, a tak jsem se učil žonglovat. O rok později jsem na jedné technoparty potkal kluka, jak dělal s diabolem a zažil jsem pocit okouzlení. Psal se rok 1997 a ten kluk, jmenoval se Libor Kotra, mi vyprávěl o tom, jak cestoval ve Francii po festivalech. Začal mě uvádět do jmen pouličních společností a v podstatě mě ohromil natolik, až jsem si řekl, že bych to chtěl také někdy zažít.

Vaše kořeny mají blízko ke kumštu, cirkusu, divadlu?
Ne, jsem z rodiny zemědělce. Od svých třinácti let čili od doby, kdy táta v restituci nabyl pole, lesy, louky, tak jsem byl, jak se říká, hnojař. Dojení krav, prasátka a vesnický život jsem ale opustil v devatenácti. Kdykoli jsem mohl, žongloval jsem nebo roztáčel diabolo. Zároveň to byla doba bez internetu a sociálních sítí, takže jsem si naivně myslel, že jsem v tom nejlepší na světě. Občas jsem sice v televizi zahlédl nějaké číslo, ale jinak nic. Neměli jsme doma ani kazetový magnetofon.

A v roce 1999 jste se poměrně náhle rozhodl odjet za hranice. Co vás povzbudilo?
Měl jsem po maturitě a chystali jsme se s kamarádem do hor. Zároveň jsem byl s jiným domluvený, pokud by jel pro nábytek do zahraničí, že bych se s ním do Holandska svezl. Ten den jsme zrovna vyrazili na výšlap, akorát jsem si cestou vzpomněl, že nemáme mapu, a tak jsme se museli vrátit. Když jsem ji vyzvedl a zamykal, zrovna zazvonil telefon – v té době pevná linka samozřejmě. Otevřel jsem, zvedl sluchátko a volal mi Robert, že za hodinu startuje do Amsterdamu a zda tedy jedu s ním. Pro mě to bylo tehdy objevování něčeho úplně nového, protože kromě Slovenska jsem dosud nikdy nebyl v zahraničí.

A co všechno jste v zahraničí dělal?
Začínal jsem na ulici jako busker žonglér. Ale když jsem viděl, co tam umí lidi na ulici, tak mi spadla brada. Načež jsem se dostal v Amsterdamu do cirkusové školy a tam jsem rok trénoval. K tomu jsem cestoval po Evropě, navštěvoval festivaly divadla a nového cirkusu. Už tehdy jsem si říkal, že tohle musím jednou dovézt do České republiky. Motivovaly mě zážitky z Francie, Belgie, Holandska, a tak se objevily první myšlenky na Cirkus trochu jinak, festival a aktivity s tím spojené. I když jsme začínali jako kočovní kejklíři a historičtí šermíři, věděl jsem, že to půjde a bude se to vyvíjet dál. A je tomu letos osmnáct let.

Oslava plnoletosti je i příležitostí k ohlédnutí. Jaké milníky zažil Cirkus trochu jinak?
Jedna z prvních velkých zkoušek byla krize v roce 2012, do které jsme asi jako spousta jiných company spadli. Ale měli jsme štěstí, že jsme tehdy byli na pražském Barrandově u natáčení filmu Muž, který se směje od Victora Huga, kde vznikla i myšlenka na založení festivalu Cirkulum. My jsme tam totiž ve vytvořených kulisách starodávné vesničky strávili deset dnů s úžasnými lidmi a jedním z nich byl Boris Hybner. A byl to právě on, kdo nás v myšlence založit festival významně podpořil. Sám byl tím, který na české kulturní scéně stále něco zkoušel, pořád začínal, a přesto sršel nápady. Pobídl nás, ať se nevzdáváme, ba naopak ať prostě ukazujeme, co máme a umíme, ať s festivalem nejdříve jezdíme. A opravdu Cirkulum byl první tři roky nejprve potulným festivalem. Teprve před osmi lety zakotvil, a to na hlavní třídě v Porubě.

Věříte na osud? Situace s telefonátem, setkání s význačným mimem…, nic se úplně nezdá jako náhoda.
Naprosto. Jsem otevřený výzvám.

V čem je festival Cirkulum specifický?
Snažím se vracet, co sám jsem ve světě zažil. Když jsem hrál na ulici, tak mě mezi sebe vzaly třeba pouliční sochy, nebo jsem se připojil k jiné skupině. Nezažil jsem, že bychom si konkurovali, naopak všichni si přáli navzájem. Já byl trochu Alenkou v říši divů, fascinovaný úplně vším okolo mě. Jako busker jsem šel se svou kůží na trh, musel jsem se za pochodu hodně učit, abych zaujal lidi, měl energii a vydělal nějaké peníze. Je to i o sebeuvědomění a sebereflexi, umět přijmout kritiku a posouvat se. Bavíme se o době zhruba okolo roku 2001, ve které pouliční festivaly zpravidla vystupujícím neplatily. Co jsi nasbíral do klobouku, to byla výplata. Ale těch festivalů navíc nebylo moc. A Cirkulum, ať na místě týden nebo je na cestách, tak je takovou kočovnou rodinou, kde každý podrží každého. Není to o tom, že já jsem produkční a dělám jen to svoje, ale pomáháme si navzájem. Mě to upřímně někdy až dojímá, jak s festivalem srůstáme a jak kdysi řekl klaun Rufino: „Zase tady nechávám kus srdce.“

Které osobnosti se vryly do paměti festivalu?
Rozhodně cirkusový umělec David Dimitri, neuvěřitelná pokora a fascinující profesionalita. Ten člověk si například na každého jednoho našel čas, aby všem vyhověl. Možná i svou disciplínou provazochodce dospěl do stavu, že se umí zcela soustředit jen na to podstatné. Nevyhledával zbytečné problémy. Byl pro mě ztělesněním dokonalého kumštu. Při jeho poslední loňské show jej diváci dokonce dvacet minut před koncem představení tak podporovali potleskem, že málem nedohrál. Publikum stálo a aplaudovalo. Cítil vděčnost, protože s námi pak sdílel, že sám neví, jak dlouho ještě bude schopen hrát, kolikrát si ještě stoupne na lano… Další hluboký zážitek přišel s hostováním skupiny Analog v roce 2019. I když to bylo představení postavené na efekt, prostě show, bylo strhující svou energií. Stejně tak mě okouzlil Circus Ronaldo s představením Swing. Jde o sedmou generaci tradiční cirkusové rodiny a tímto počinem nás vtáhl do atmosféry první poloviny dvacátého století. Nádherná nostalgie. Fenomenální bylo hostování projektu Younak režiséra Adriána Schvarzsteina, šlo snad o vůbec první slovenský nový cirkus.

Letos se v Ostravě oživí kdysi dávno divadlem Continuo realizovaný nápad horkovzdušného balónu a závěsné akrobacie… Čas uplynul, váš projekt je v lecčems také unikátní…
Létající Citadela se divákům představí 6. a 7. června při západu slunce na valech Slezskoostravského hradu. A unikátní je ve spolupráci umělců z Běloruska, Slovenska, Itálie a České republiky. Představení doprovází živá hudba slovenského skladatele Mira Tótha. Hodně bude záležet na počasí.   

Představte si, že je vám 8, 12 a 17 let a těšíte se na Cirkulum. Co byste si vybral?
Kdyby mi bylo osm let, a tehdy když mi osm opravdu bylo, jsem se díval na Cirkus Humberto a říkal si: „Vašku, buď artista“, bych se prostě těšil na cirkus obecně. Ve dvanácti bych chtěl zažít atmosféru cirkusového festivalu a užít si i minimalismus, což letos naplňuje španělská company Cia PakiPaya s představením Toca Toc. Mají malinké šapitó pro šedesát diváků a milují humor. Jako ještě starší bych vyhlížel show Le Bistro od švýcarského dua E1NZ a kaskadérskou podívanou Tattarmossen Experience od finského souboru Race Horse Company. Zároveň jako producent netrpělivě vyhlížím, jak Ostravští přijmou Erlenda, který už je nyní vyprodaný.

Jak festival ze své pozice ředitele vnímáte v jeho průběhu?
Já se těším z návštěvnosti a hostů, vnímám reakce diváků. Na představení chodit nemohu, protože se pokaždé tak vcítím do dění a publika, že se dojímám, a tak raději stojím za plachtou a naslouchám. Je to upřímně tak silné. Prožívám celý festival.