Václav Věžník: polemika s dnešní režijní interpretací oper

  1. 1
  2. 2

Opera ve svém více jak čtyřsetletém trvání se od divadelního žánru pro výlučné publikum stala posléze oblíbeným divadlem vpravdě demokratickým s širokým zájmem obecenstva, pro které také byla určena a psána. I když v druhé polovině minulého století původní operní produkce značně oslabila na vzniku nových děl, rozsáhlý repertoár minulosti zůstal ve velkém zájmu operních ctitelů s nepolevující úspěšností. Velká operní díla minulosti nepozbyla své umělecké síly a poučení pro diváka a posluchače budoucnosti. Koncem šedesátých let minulého století se však dostala interpretace opery do rukou módních oportunistů, kteří nerespektovali ani hudbu ani text a začali inscenovat opery podle módních trendů. Tito samozvaní inscenátoři si dovolovali stále víc znetvořovat díla velkých operních tvůrců a zpronevěřovali se tak uměleckému poslání režiséra – interpreta! Tomuto „trendu“ je načase radikálně odporovat v zájmu profesionality odborně školených režisérů, jejichž úkolem je inscenovat opery tak, aby zůstaly zachovány nesporné hodnoty uložené v hudební kompozici oper velkých autorů minulosti.

„Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi…“, napsal Karel Čapek. Cítíme všichni, že dnešní společnost není zdravá po morální a duchovní stránce. Nebudeme rozebírat příčiny, které jsou jistě dány válečnými konflikty minulého století i současnosti, ale také způsobem konzumního života, kdy peníze a majetek nahradily boha. Také technický pokrok dokázal narušit výchovu v rodině a internet se svými nesmyslnými hrami a nežádoucími informacemi formuje dětské duše velmi špatným směrem. Citový život je znevažován a dětem není od nejranějšího chápání jasné, že dobro by mělo vždy vítězit nad zlem. V tomto stavu výchovy nových generací se těžko může dařit tak ušlechtilému umění, jako je hudební divadlo! A přece právě toto umění spolu s kvalitní literaturou a výtvarným uměním jsou nadějí pro zachování morální úrovně dnešního člověka. Rodina, škola i náboženství vychovávaly minulé generace k pokoře, prostotě a svědomitosti. Tyto hodnoty je nutné právě dnes znovu a se vší energií vkládat do koncepcí divadelních inscenací formou hluboké citové pravdivosti, tak jak jsou v kompozicích skladatelů minulosti s velkou etickou přesvědčivostí uloženy. Že se tak neděje a hledají se koncepce, které odvádějí pozornost právě od těchto hodnot, je samozřejmě znehodnocení poslání interpretů, tedy především režisérů. Uvažujeme, že by díla velkých mistrů měla být „hájena“! Ale kým ? Měl to být jistě úkol kritiků, kteří měli první poznat škodlivost těchto záměrů a profesionálně odhalovat jejich nesmyslnost.Jsem pamětníkem vzniku těchto „postmoderních“ inscenací, a proto bych rád tu dobu připomenul. Po druhé světové válce se stala opera opravdovou atrakcí a vedle výborně zpívajících a dokonce i skvěle vypadajících pěvců se ujímali opery největší dirigenti doby a konečně i první zvučná jména režisérů i výtvarníků, kteří vytvářeli období, které si odvažuji pojmenovat zlatým věkem opery. Je dosti neuvěřitelné, že tato doba trvala jen necelé čtvrtstoletí. Právě na sklonku těchto úspěchů opery ve světě jsem začínal i já svoji mezinárodní kariéru. Poznával jsem zblízka tyto umělecké kvality a také velmi poučenou a přísnou operní kritiku, která dbala hudebních kvalit také u režisérů.

Koncem šedesátých let, kdy stále ještě trval tento velký „boom“ opery, při kterém se operní umělci včetně režisérů stávali internacionálními hvězdami s velkými honoráři, došlo v Německu k nečekanému komplotu těch méně slavných, kteří ač se vesměs rekrutovali z řad činoherních režisérů, se toužili dostat do tohoto internacionálního „podnikání“. Otevírali debaty na téma staromódnosti opery a neudržitelnosti nevěrohodných operních libret jako historické veteše. Sami ihned nabízeli operu omlazenou současností, o kterou bude mít zájem i dnešní mladá generace. Je pravda, že v té době ubývalo nových operních děl a po stránce operní produkce se rýsovala neblahá perspektiva zániku tohoto starého hudebního divadla. Těmto samozvaným „operním“ režisérům však nešlo o podporování soudobé operní produkce, nýbrž o parazitování na velkých dílech minulosti! Postupně se současnost vkrádala do interpretace operních inscenací, aniž byly respektovány zákony hudby a posléze i textu. Vznikala tak zvaná autorská režie, která si velmi záhy osobovala přetvářet dobu, charaktery i děje starých oper pod praporem modernosti. To vše se dělo k velké nelibosti obecenstva a posléze i samotných umělců.Staří a významní režiséři nezměnili svá umělecká přesvědčení a pomalu ustupovali z kolbiště operního dění. Také ta výborná, odborná kritika opouštěla své pozice a nově nastupující generace recenzentů se stala nadšenou podporovatelkou těchto takzvaných moderních inscenačních směrů. Kritika hovořila o nové estetice a vyžadovala hlavně aktualizaci operních příběhů, přesvědčovala obecenstvo i umělce samotné, že v tom spočívá modernost dnešní interpretace opery. Marný byl tenkrát i hlas významného německého skladatele Carla Orffa, který upozorňoval, že díla minulosti má právo každá generace poznávat v původní podobě! Nikdo z kritiků se nezamýšlel nad oprávněností těchto postupů a tento trend se dokonce začal považovat za měřítko pokrokovosti. Propagátoři této „modernosti“ se často schovávali za nadčasovost operních příběhů, aniž by domysleli, že přenesením nadčasových operních příběhů do konkrétní současnosti se jejich nadčasovost ztrácí a naopak dochází ke konfliktním procesům, při kterých původní hodnota mravních cílů zaniká.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


17 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments