Vadim Repin: Každý den je něčím výjimečný

Co vás v dětství přivedlo k houslím?
Byla to vlastně náhoda. Jako malé dítě jsem si rád hrál s různými hudebními hračkami, bavilo mě vyluzovat jakékoli zvuky. Nicméně to, že jsem začal hrát na housle, bylo pro mne i pro mé rodiče překvapením: Když mě totiž chtěli přihlásit do hudební školy, zjistili, že už tam nemají místo na jiný nástroj než na housle. Takže jsem neměl na výběr a začal jsem studovat hru na housle.

Jak se podařilo, že jste se v tak útlém věku stal žákem tak vyhlášeného pedagoga, jakým je Zachar Bron?
Měl jsem velké štěstí, že Zachar Bron učil ve městě, kde jsme žili. Můj učitel na hudební škole mě záhy označil za velký talent a doporučil mojí mamince, aby rozhodně zkusila oslovit právě jeho, jestli by mě nechtěl vést. A další velké štěstí bylo, že na to skutečně přistoupil a vzal mě pod svá křídla.

V jakém věku jste se rozhodl, že se stanete sólistou?
V devíti letech. Bavilo mě to a věděl jsem, že chci hrát, jak nejlépe dokážu.

Vyhrál jste mnoho soutěží. Už v jedenácti letech jste zvítězil v soutěži Henryka Wieniawského a v sedmnácti jste vyhrál ve slavné Soutěži královny Alžběty. Jak vám změnily život?
V Novosibirsku, přestože jsem měl výborné učitele, jsem byl trochu geograficky odříznutý od světových center hudebního života. Takže soutěže pro mě byly jedinou šancí, jak se odtamtud dostat na světová pódia a vejít do povědomí. A opravdu to zafungovalo, díky soutěžím se mi otevřely dveře do těch nejlepších koncertních sálů, za to jsem byl strašně rád.

Každý to má jinak, něčí kariéra nezačíná soutěžemi, nemohu rozhodně říci, že je to jediná cesta pro každého, ale v mém případě to tak bylo. Soutěže odstartovaly můj profesní život.

Co máte nejraději na své kariéře, na životě houslového virtuóza?
Být hudebníkem, to není jen kariéra, je to životní styl. Je to cesta, kterou když si vyberete, tak se snad ani nedá jít zpět. Tedy v mém případě rozhodně. Já vlastně neznám nic jiného, neumím si představit, že bych žil bez hudby. Hudba je pro mě vším – přináší potěšení, výzvy, disciplínu, úžasné zážitky a někdy samozřejmě také zklamání nebo smutek, ale to naštěstí jen občas. Převažují ty pozitivní aspekty. A co mám nejraději? To takhle nedokážu říct. Mám rád svůj život jako celek, beru ho tak, jak přichází.

Představte si, že byste měl magickou moc a mohl změnit jednu věc ve svém životě. Která by to byla?
Já bych nic neměnil! A je pro mě těžké si takovou věc představit, já totiž na žádné nadpřirozené síly nevěřím; jediné, v co věřím, je, že tvrdá práce přináší své ovoce. Tím se v životě řídím. A zatím se mi to vždy vyplatilo.

Jak vypadá běžný den houslového virtuóza?
Tak zaprvé, v životě houslového virtuóza „běžný den“ neexistuje. Repertoár se proměňuje, nehraju žádné rutinní věci. Každý den je něčím výjimečný a často vám nové dny přinášejí nová překvapení – setkání s novými a zajímavými lidmi, novými kolegy… Zadruhé, i když přijedete na místo, kde už to znáte, kde už jste hrál, pokaždé je ta návštěva jiná, hrajete jinou hudbu nebo spolupracujete s jinými lidmi, vždy se může stát něco zcela nepředvídatelného. Každý den je svým způsobem zvláštní.

Jak jste prožíval ten den, kdy jste přiletěl do Prahy a dozvěděl se, že váš koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK byl zrušen kvůli pádu stropního štuku ve Smetanově síni Obecního domu?
Zjistil jsem tu smutnou věc na letišti. Volal jsem hned svému kamarádovi Pietari Inkinenovi, který ten koncert měl dirigovat, a domluvili jsme se, že si alespoň spolu zajdeme na oběd do historického centra Prahy, které se mi tolik líbí. No a po tom obědě jsem si hned koupil letenku zpátky domů. Bylo jasné, že nemá smysl dál zůstávat, protože se zrušily i další koncerty v období několika týdnů a nebyla šance, že by se ten náš tak rychle někam přesunul. Navíc ani nebylo kde zkoušet. Začali jsme se s vedením FOK domlouvat na nějakém jiném koncertu v budoucnosti a dopadlo to tak, že v této sezóně mám v Praze recitál.

Ano, váš recitál už se blíží. Budete hrát 27. listopadu ve Smetanově síni, jejíž strop už je v pořádku. Jaká máte od tohoto koncertu očekávání?
Věřím, že tentokrát se opravdu koncert uskuteční a těším se na něj. Pro mě je každý koncert v Praze takovým malým svátkem. Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa, navíc má fantastické publikum, které dokáže opravdu ocenit dobrou hudbu. Hraju zde s nejlepším možným klavírním partnerem Andreiem Korobeinikovem, je to velmi inspirativní osobnost, i tím je ten koncert pro mě sváteční.

Jak dlouho spolu hrajete?
Hrajeme spolu už dlouhé roky, popravdě ani nevím, odkdy přesně. Ta dlouhá historie nás sblížila a můžu říct, že se na pódiu vedle něj vždy cítím velmi dobře. Líbí se mi jeho hudební i osobní vize, je to opravdu obdivuhodný člověk, velmi si ho vážím.

Jak jste vybírali repertoár pro tento recitál?
Debussy, Prokofjev, Ravel a Grieg. Neměl jsem žádná omezení, tak jsem zkrátka vybral hudbu, kterou miluji a kterou si ze srdce chci zahrát.

Hrál jste na spoustu skvělých nástrojů, vyzkoušel jste několikery stradivárky i několikery guarnerky. Co vás vedlo ke střídání těch nástrojů?
U nás houslistů je to většinou ten nástroj, který si vybere vás. Ne naopak – housle si nevybíráme my! Zkusíte na ně hrát a ony vás osloví natolik, že nechcete přestat. Hledal jsem a stále hledám dokonalý zvuk, už jsem držel v ruce mnoho vynikajících nástrojů a mnoho z nich mě opravdu oslovilo. Když ale mám příležitost zkusit něco nového, tak to vítám, fascinuje mě zjišťovat, jaké barvy je možné vytvořit. Možnosti jsou nekonečné.

Na jaký nástroj hrajete nyní?
Aktuálně jsem se zamiloval do jedněch stradivárek. Je to nástroj, který mi poskytuje příjemnou jistotu při hře. Stačí se opřít do strun a všechno vychází, jak si představuju. Dřív na tento nástroj hrál skvělý houslový virtuóz Pierre Rode a také si ho chválil. Podle něj se nyní těm houslím říká Rode. Pocházejí z roku 1733.

Děkujeme za rozhovor!