Valkýra z Met v kině

Je to lumpárna, rozčiluje se starý pán u vchodu do sálu, když od uvaděček slyší, že namísto českého programu jim dodali jen okopírovaný list papíru v angličtině. V češtině ale k tomu každý návštěvník přece jen něco dostane: tiskovou zprávu o tom, že „kudrnáč Kaufmann“ zakončuje letošní přenosy a že předprodej na ty nové už brzy začne. Usedám do sálu a všímám si titulku pod plátnem, který tam visí už teď: „Čí krb též to jest, zde musím spočinout“. Dlouhé minuty do zpožděného začátku přenosu tak přemýšlím i o tom, jak se čeština vyvíjí a jak sto let staré věty jsou dnes už často obtížněji srozumitelné. Další titulky během přenosu mě v tom utvrzují, raději si proto tenhle jen těžko zdůvodnitelný rébus brzy odpouštím, protože odvádí moji pozornost od vnímání samotného představení. Chtěli snad pořadatelé za nový překlad ušetřit?


Když se konečně začne hrát a hlavně když se objeví první sólisté, prakticky hned mě překvapuje to, co slyším: Tohle je skutečně Jonas Kaufmann? Srovnávám to se svými (vůbec ne špatnými) zážitky jak z pražského koncertu, tak hlavně z několika zahraničních představení s ním a utvrzuji se v tom, že tentokrát při přenosu z Met je jeho hlas skutečně jiný. S rozdílem asi takovým, jako když pečlivě vypulírovanou studiovou nahrávku porovnávám s návštěvou divadla. Prostě nesrovnatelné, skoro jako jiný hlas. Siegmunda má Kaufmann zjevně velmi pečlivě nastudovaného, působí zdaleka ne vždy v téhle roli slýchaným spolehlivým dojmem, umí si rozvrhnout síly, dobře vypadá, byť je trochu topornější herecky. Jak ale jeho Siegmund vyznívá v reálu, o tom se lze jen dohadovat.

Stejně příznivým dojmem na mě od samého počátku působí i holandská sopranistka Eva-Maria Westbroek, po Anne Nicol v Covent Garden může Sieglinda být určitě jejím dalším úspěchem. Její hlas je při přenosu nádherně vřelý , Westbroek navíc velmi dobře hraje.

Velmi mladě a svěže se z reproduktorů poslouchá průrazný soprán Deborah Voigt. Oceňuji ji hned v její vstupní nelehké scéně, kde výšky sází bez zjevné námahy a s úsměvem. Mám sice pro Brünnhildu raději tmavší barvu hlasu, ale současně uznávám, že to je věc osobního vkusu. Také Voigt je skvělá herečka. Oproti tak trochu nevýraznému výkonu ve Zlatě Rýna se tentokrát poslouchá výtečně i Wotan Bryna Terfela . Z toho, co je slyšet, je člověk místy až fascinován, z nejedné jindy tak trochu rozvláčné scény dokáže Terfel udělat pravé drama.

Jakkoli mně – na rozdíl od mnohdy hodně drsných komentářů po Zlatě Rýna – tělesné proporce Stephanie Blythe minule nevadily, tentokrát si už při první detailním záběru až nevěřícně prohlížím její obrovitou dvojitou bradu. Že by to spíš než realita byla zlomyslnost kamery? Oproti Zlatu mám tentokrát u prvních tónů její Fricky pocit menší plnosti tónu, vše se ale brzy srovnává. Hlasově i představitelsky skvělého Hanse-Petera Königa a jeho Hundinga znám z Drážďan, takže i tomu, co vidím a slyším tentokrát, věřím. James Levine na tom se zdravím podle těch několika málo záběrů asi skutečně moc dobře není. O to víc mu publikum tleská. Z určitě báječného orchestru pod jeho vedením zaujmou často působivě „vytažené“ smyčce a pochopitelně i leitmotivy, stejně jako i některá rychlejší tempa.

Hned při první přestávce po dokumentárním připomenutí blížícího se Levinova jubilea v Met (jen ten Verdi můj zážitek Wagnera trochu rušil) míjím v předsálí dvojici žen, z nichž jedna podle anglického textu „náhradního programu“ vysvětluje té druhé, co že to je za podivný meč, o který jde. Je dobře, že přenosy z Met dokážou přitáhnout i ty, kteří o Ringu a Wagnerovi evidentně mnoho nevědí. Všímám si také, že uvaděčky stále nabízejí za původní cenu „exkluzivní publikaci“ k letošním přenosům, které ale jsou už ty tam.

I v dalších jednáních nejnovějšího přenosu oceňuji snahu obrazové režie zprostředkovat Valkýru věrohodněji, než úvodní díl Prstenu. Celkých záběrů je víc, pravda, nejednou během představení zahlédnu v zadní části scény jevištní techniky, i toho co se snaží lézt po čtyřech je přesto vidět. Rozhodně to ale beru jako příjemné ujištění toho, že přece jen se dívám na „živé“ představení. Pěkné pro oko jsou stylizované kostýmy, obří lamely sofistikované scény se mně líbí především při jízdě valkýr, kdy jejich houpačkám – ořům newyorské publikum neváhá zatleskat, a pak také při závěrečné famózní scéně Wotanova loučení s Brünnhildou. Hlavně blízké záběry také napovídají, že Robert Lepage Wagnerovu hudbu báječně cítí, režijní aranžmá i mimika protagonistů, stejně jako i střídání barev vycházející z leitmotivů vyznívají působivě.

Při závěrečné děkovačce se James Levine bohužel neukáže. V duchu mu držím palce, když u východu ze sálu míjím onoho už v úvodu zmíněného starého pána. Rozčiluje se znovu: Ty titulky byly opravdu hrozné!

Richard Wagner:
Die Walküre
(Valkýra)
(Der Ring des Nibelungen – Prsten Nibelungův)
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Lepage
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 22.dubna 2011 The Metropolitan Opera New York
Met :Live in HD Live 14.4.2011

Brünnhilde – Deborah Voigt
Siegmund – Jonas Kaufmann
Sieglinde – Eva-Maria Westbroek
Wotan – Bryn Terfel
Fricka – Stephanie Blythe
Hunding – Hans-Peter König
Gerhilde – Kelly Cae Hogan
Grimgerde – Mary Ann McCormick
Helmwige – Molly Fillmore
Ortlinde – Wendy Bryn Harmer
Rossweisse – Lindsay Ammann
Schwertleite – Mary Phillips
Siegrune – Eve Gigliotti
Waltraute – Marjorie Elinor Dix

www.metopera.org
www.metinhd.cz