Se jménem Vangelis přišel do styku snad každý, kdo se alespoň okrajově zajímá o filmovou hudbu. Seznam jeho děl pro stříbrné plátno se sice vedle jiných soundtrackových matadorů nemusí zdát příliš obsáhlým, přesto však zanechal v historii filmové hudby nesmazatelnou stopu, nehledě na množství hudby pro dokumentární snímky. Nesmíme ale opomenout ani jeho tvorbu z oblasti elektronické a ambientní hudby, v níž platil za skutečného průkopníka.
Hudební jazyk Vangelise je neodmyslitelně spojen s užíváním pestré palety elektronických nástrojů a syntezátorů, často v kombinaci s tradičními nástroji a sborovými party. Jako zkušený improvizátor dokázal, často obklopen velkým množstvím klávesových nástrojů, zastoupit pomocí elektroniky, samplerů, looperů a dalších výdobytků doby celý ansámbl. Byla to tedy taková hudební one-man-show.
Svým přístupem k tvorbě pomohl vtisknout dobovým filmům akčního, sci-fi a thrillerového žánru specifickou hudební tvář, a to po boku tehdejších ikon elektronické filmové hudby, jako byl Harold Faltermeyer nebo Elliot Goldenthal. Mezi Vangelisovy stěžejní zakázky pro film patřil bezesporu sci-fi thriller Blade Runner Ridleyho Scotta (1982), jehož námět byl později ještě několikrát zpracován, historické drama Bounty (1984) nebo velkofilm Alexander Veliký z roku 2004, kde už skladatel z velké části opouští pole elektronické hudby. Hudební materiál zpracovává přiléhavě historickému kontextu a směrem k modernímu zvuku filmových soundtracků.
Mezi vůbec nejznámější Vangelisova díla však patří hudba, přesněji řečeno hlavní téma ze sportovně laděného oscarového filmu Ohnivé vozy (1981) a dobrodružného snímku s historickou tematikou 1492: Dobytí ráje, jehož premiéra padla příznačně na rok 1992, tedy přesně pět století od oné významné události. Jakkoli jsou oba soundtracky navždy součástí filmově-hudebních dějin, jsou to především zmíněná hlavní témata, která se v průběhu let stala stěžejními melodiemi nejen Vangelisova díla, ale filmové hudby obecně.
V našich končinách je Dobytí ráje a jeho ústřední téma spojeno zejména s Danielem Hůlkou a jeho zpívanou verzí na český text Zdeňka Borovce. Je zajímavé, že podobný osud potkal například i hlavní hudební téma z Leoneho westernu Tenkrát na Západě (1968). Řada posluchačů si jej pak spojí více s Věrou Špinarovou než s Enniem Morriconem, a podobně to má i Vangelis. Ačkoli jsou kvůli těmto coververzím autorské zásluhy poněkud rozmělněny, v principu jen dokazují, že jde o skutečně výrazné skladatelské počiny.
V případě Ohnivých vozů, za něž Vangelis získal Cenu Akademie, dopomohly k nebývalé popularitě hlavního hudebního tématu také okolnosti, za něž sám film mnohdy nemůže a které nejsou vždy zcela žádoucí propagací. Jedná se o filmové parodie, respektive parodie v rámci filmů, které si většinou propůjčují jak vizuální, tak i hudební materiál původních scén. Z mnoha příkladů uveďme například známou „promenádní“ scénu z Horečky sobotní noci (1977) s hudbou kapely Bee Gees nebo nejrůznější ztvárnění a hudební napodobování typické instrumentace ze série Rocky nebo 007. Takto tvořená komedie samozřejmě cílí na publikum obeznámené s originálním ztvárněním, i když se u mladší generace filmových diváků zdroj takového vtipu může někdy minout účinkem. Parodické nálepce Ohnivých vozů dopomohla také hudební produkce na zahajovacím ceremoniálu letních olympijských her 2012 v Londýně, pod hudební a hereckou taktovkou Sira Simona Rattlea a Rowana Atkinsona.
I taková, s prvotním záměrem nesouvisející prezentace hudby na druhou stranu umožňuje její další přežití. To, že se z původně užitkové hudby v rámci filmového média stala svébytná hudební skladba, jen upevňuje postavení Vangelisova díla, které je tu s námi už dlouhá léta a doufejme, že nikdy nedojde zapomnění. Jak se říká, nesmrtelnost nespočívá v nekonečném bytí, ale v tom, co po nás zůstane. A Vangelisův hudební odkaz opravdu stojí za to.
