Vánoce plné hudby

Vánoční čas k tomu vybízí. Rekapitulovat a hodnotit to, co jsme za celý rok prožili. A tak skoro každý vzpomínáme. Vzpomínají i operní fanoušci či ti, kteří mají rádi vážnou hudbu jako takovou, anebo ti, kteří ji mají jako povolání. I ti se začínají ohlížet za končícím rokem. Co přinesl, třeba právě v muzice, jaký byl.

Já se dnes nechci pouštět ani do vzpomínání na letošní operní premiéry či koncerty, ani do debat nad hodnocením výkonů toho či onoho domácího nebo zahraničního operního zpěváka. A nechci ani lkát nad ostudným nedostatkem peněz pro kulturu, ani otevírat Pandořinu skříňku nadepsanou Státní opera Praha. Chci se jen zamyslet nad něčím, co mnohému milovníkovi vážné hudby často nejspíš nepřipadá důležité, ba co nechává jaksi bez povšimnutí a bere jako samozřejmost. Totiž nad cestou opery a operních zpěváků, potažmo vážné hudby k masám posluchačů a diváků. O zvukové a obrazové technice, která pomáhala a notně pomáhá tento žánr udržet při životě a dál popularizovat.Nemálo operamaniaků po celém světě letos s napětím čekalo mimo jiné i na Gounodova Fausta z Metropolitní a přenos shlédlo ve vysokém rozlišení i v dokonalé obrazové a zvukové kvalitě. Nejednoho z těch, co Fausta sledovali a posléze i hodnotili, by určitě mohlo zajímat třeba to, jak byla Markétka interpretována první její představitelkou Marií Caroline Miolan-Carvalho při premiéře v roce 1859 a jak její zpěv vychází ze srovnání s výkony následovnic v této roli, ale i se současnými interpretkami Markéty. 

Miolan-Carvalho ovšem měla na konci své oslnivé kariéry z tehdejšího pohledu řekněme až záviděníhodné štěstí – kariéru totiž ukončila v roce 1885, tedy pouhé dva roky poté, co si Emile Berliner nechal patentovat svůj zvukový záznamový systém. Bezpochyby přitom jen málokomu z operních fandů prošlo hlavou, že Berliner Gramophone Company, kterou zmíněný vynálezce založil, byla společností, jež začala zásadně měnit i svět opery. V tehdejších poměrech nevídaně jej přibližovat lidem přímo domů. Tisícům posluchačů přinášet zvukové záznamy těch nejlepších pěvců své doby. Mimo jiné i hlas Marie Caroline Miolan-Carvalho. Potom už přišli Bell a Edison a díky fonografu a gramofonu dostali zpěv a hudbu k milionům lidí na celém světě. Namísto pouhých stovek vyvolených v divadle si operu mohly poslechnout tisíce lidí, byť prvenství patří Berliner Gramophone Company. A není přitom náhodou, že prvními zvukovými záznamy byly árie a úryvky operního zpěvu. Berliner také pro své zvukové záznamy použil jako záznamové médium disk. Disk, který se v konkrétní podobě gramofonové desky a později kompaktního disku stal tím, na čem se dostával zvuk mimo koncertní síně a hlediště operních divadel po celé dvacáté století a dostává se dosud.Je tu však nová doba. Jméno Emile Berliner je mnoha lidem dnes už neznámé, naopak všeobecně známý je teď ale jiný muž. Muž jménem Steve Jobs. Spoluzakladatel společnosti Apple, který letos podlehl rakovině, je bez nadsázky součástí života nás mnohých. Jak je to možné? Inu, píšu pro vás tuhle glosu a poslouchám nejnovější nahrávku CD Magdaleny Kožené, kterou jsem si stáhl z iTunes Store. Během své cesty do práce jsem poslouchal kompletní záznam Anny Boleny s Annou Netrebko, který jsem si stáhl do svého iPodu. V autě při dlouhých jízdách poslouchám do MP3 převedené záznamy oper ze slavných evropských operních domů. Díky Stevu Jobsovi a jeho vizím si můžu vychutnat i nahrávky s Miolan-Carvalho, Emou Destinnovou nebo třeba s také už zmíněnou Marinou Paplavskou allias Markétkou. Opera i vážná hudba vůbec se tak i pro mě stávají dosažitelnými prakticky kdekoli a kdykoli. V podobě nul a jedniček, dnes už bez rozměrných a vlastně neforemných gramofonových desek nebo kompaktních disků. Kolegu, který v práci sedává vedle mne a který je spíše fotbalovým fandou, než čímkoliv jiným, jsem nedávno zastihl, jak poslouchá Nessun Dorma v nezapomenutelném podání Luciana Pavarottiho. Ze sluchátek, které měl na uších, se tlumeně linul ten vtíravě a neodolatelně sladký hlas Luciana pořád dokola. Když sluchátka onen kolega konečně odložil, řekl mi: Stáhnul jsem si to na internetu a ani jsem nevěděl, jak moc je to dobrý. Měl bych si poslechnout celou tu operu…

Já se po Novém roce zase chystám shlédnout přímý přenos Dona Carlose z Mnichova. Ne v kině, ne v televizi, ne na DVD, ale na internetu. Dotyčné představení si navíc určitě stáhnu do svého iPhonu, abych se k němu mohl později vracet. Mám známé, kteří na opeře v divadle snad ještě nikdy nebyli, avšak které moje zmínka o tomhle přímém přenosu na internetu natolik zaujala, že se na něj chtějí aspoň na chvíli podívat také. Proč ne, když internet je tak lehce dostupný? Možná, že se v nich malý plamének zájmu o operu zažehne.

A tak se vlastně díky pánům Berlinerovi, Bellovi, Edisonovi, ale i díky zreálněným vizím Steva Jobse se opera, pro mnohé umění minulosti, stává záležitostí veskrze současnou. Jen tak mimochodem: Jaký dárek od vašich blízkých by vás letos potěšil nejvíc? CD či DVD? Nebo snad tablet? Upřímně však ruku na srdce: Neudělaly by vám přece jen největší radost lístky do opery? 

Přeji vám klidné Vánoce plné nejen operní hudby.