Vánoční filmová hudba 1 – zahraniční soundtracky

Každým rokem se televizní programy plní vánočními tituly se znatelným předstihem. Patrně se snaží držet krok s nákupními centry a jejich reklamními kampaněmi, slibujícími mimořádnou nabídku vánočního zboží dlouho před příchodem sv. Martina. Není ale divu, že se televizní společnosti snaží vytěžit z filmového repertoáru maximum. Vánočních titulů, nebo alespoň filmů točených v zimním období, je celá řada a jejich uvedení s sebou přináší potěšení i pro stoupence filmové hudby.

Kdybychom chtěli uskutečnit anketu, která by měřila oblíbenost vánočních filmů, jistě by se odpovědi většiny dotazovaných protnuly v nejednom tuzemském i zahraničním (hlavně americkém) snímku. Některé z nich si šetříme až na období, kdy nás venkovní teploměr donutí k teplému odění a obutí, jiné si vychutnáme kdykoli v průběhu roku a nehledíme příliš na jejich sezónní zaměření. Tak či tak nás ale tyto filmy už jen při poslechu úvodní titulkové hudby přenesou do zvláštní nálady, kterou vánoční čas umocní víc než období letní dovolené. Preference ve výběru vánočních filmů a znalost jejich hudby závisí samozřejmě na generačním složení diváků. Podívejme se ale na příklady těch, které se těší všeobecné oblibě.

Sám doma
V prvním dílu našeho filmově-hudebního rozjímání se podíváme na hudbu ve filmech zahraničních. Není pochyb, že mnoha lidem vyvstane jako první na mysl rodinná komedie Chrise Columba Sám doma (Home Alone, 1990). O hudbu se zde postaral filmový matador John Williams, který zanedlouho oslaví své 89. narozeniny. Zapomeňme v tuto chvíli na zlé našeptávače, kteří si neodpouští kritiku skladatelovy tvůrčí originality kvůli podobnostem v dílech jeho starších kolegů – v tomto případě Čajkovského – a zaměřme se na silné stránky tohoto soundtracku. Kromě Williamsovy typické práce s motivy a s orchestrálními barvami stojí za zmínku zejména hudební téma jeho ceněné spoluautorské písně Somewhere in My Memory, které prostupuje celým tímto filmem stejně jako jeho pokračováním Sám doma 2: Ztracen v New Yorku (Home Alone 2: Lost in New York, 1992). Nejedná se přitom o klasický leitmotiv s jeho typickými vazbami na postavy a prostředí, ale spíše o tmelící a velmi působivý hudební prvek se všemi jeho variacemi.

Kromě několika neautorských vánočních písní vydávaných v kompilačních verzích soundtracku (Run Rudolph Run Chucka Berryho, Have Yourself a Merry Little Christmas v podání Mela Tormého, White Christmas ve verzi The Drifters a další) má ve filmu nezastupitelné místo zpívaná i instrumentální verze skladby Star of Bethlehem, na jejíž podobě se, stejně jako v případě Somewhere in My Memory, podílel skladatel a textař Leslie Bricusse.

Zmíněnému prolnutí hudebních témat mezi oběma filmovými díly by nebylo učiněno zadost, kdybychom nepřipomněli nejenergičtější hudební pasáže. Ty jsou v obou případech vázané k dějovému vrcholu, kdy se hlavní hrdina, dočasně osamělý chlapec, snaží pomocí léček a pastí vypořádat s dvojicí lupičů – mokrých/dlouhoprstých banditů. Nesou podobný název (Setting the Trap – Preparing the Trap) a ukazují Williamsovo klasické kompoziční vzdělání. Kromě netradičního použití bicí soupravy můžeme v umně vystavěném kompilátu s imitačními technikami jasně rozpoznat úryvky dříve použitých témat, včetně odkazů na píseň Shchedryk, shchedryk, původně novoroční skladbu ukrajinského skladatele Mykoly Dmytrovyche Leontovyche. Ta zaznívá ve filmu v anglické variantě pod názvem Carol of the Bells. Co však druhému dílu dominuje, analogicky k prvému, je skladba Christmas Star, jejíž text sepsal i tentokrát Leslie Bricusse.

Zájem o oba filmy Chrise Columba uzavřeme zmínkou o precizně zpracované instrumentální směsi, kterou můžeme nalézt pod názvem Christmas in Carnegie Hall. Obsahuje trojici písní Adeste Fideles – O Little Town of Bethlehem – Tichá noc a je zářným příkladem Williamsova aranžérského umu.

Polární expres
Dalším filmem z výběru je Polární expres (The Polar Express, 2004) režiséra Roberta Zemeckise s hudbou jeho dvorního skladatele Alana Silvestriho. Animovaný příběh o chlapci, který nevěří v kouzlo Vánoc a je přesvědčen až na základě dobrodružství na severním pólu, kam se spolu s dalšími dětmi dostane pomocí kouzelného vlaku, má po hudební stránce několik zásadních rysů.

Prvním je u vánočních filmů poměrně obvyklé užití neautorských písní, v tomto případě evergreenů Here Comes Santa Claus, White Christmas nebo Santa Claus Is Coming To Town, zpívaných dobovými pěvci včetně Franka Sinatry. Ty jsou doplněny autorskými písněmi Alana Silverstriho a Glena Ballarda, jejichž provedení se ujaly slavné osobnosti populární i rockové hudební scény Josh Groban a Steven Tyler. Hudební doprovod filmu na několika místech zpestřil svým hlasem dokonce i Tom Hanks, který byl obsazen do jedné z hlavních hereckých rolí.

Druhý rys spočívá v monstrózně instrumentovaných částech soundtracku, kde Silvestri použil jak plného zvuku symfonického orchestru, tak typického vánočního instrumentáře s rolničkami a sborových ploch střídajících textové pasáže s vokalízami a onomatopoicky zabarvenými slabikami napodobujícími zvony. Typická je v tomto pasáž nazvaná výstižně Spirit of the Season.

Láska nebeská
Nyní se přesuňme o tisíce kilometrů směrem na východ, konkrétně do hlavního města Spojeného království. Londýn je totiž ústředním dějištěm snad nejkontroverznějšího vánočního snímku nového tisíciletí. Naivita se v něm skloubí s hýřivou oslavou lásky a přátelství všeho druhu, s patriotismem, za který by se nemusel stydět ani Captain America, a aby toho nebylo málo, naučíme se díky němu leccos z příkladného multikulturalismu, popláčeme si, zakroutíme hlavou nad nepravděpodobnostmi scénáře a potrháme si bránice z hereckých výkonů hlavních i vedlejších. To vše za dvě hodiny čistého filmového času. Řeč je samozřejmě o velkofilmu Richarda Curtise Láska nebeská (Love Actually) z roku 2003. Jeho divácká základna je od počátku rozdělena na zarputilé odpůrce, kterým jde z celého filmu takzvaně hlava kolem, a na bezmezné milovníky, kteří by si bez něj tu pravou vánoční atmosféru nedovedli představit. A přispívá k tomu samozřejmě i hudba.