Vánoční filmová hudba 2 – domácí soundtracky

Začneme-li u nepohádkových filmů, jako první se nám prodere na mysl něco z žánru filmů rodinných. Dělicí čára mezi oběma žánry bývá tak či tak tenká. Milovníci filmů Marie Poledňákové se vrátí zpět do dětství, nebo minimálně do dob svého mládí, už při poslechu hlavního tématu pod titulky filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977). První z legendární dvojice filmů s Tomášem Holým, Janou Preissovou a Františkem Němcem je příhodně zanesena do sněhem zavátých Krkonoš a pro navození vánoční atmosféry tedy může působit vhodněji. Zkušenosti mnohých z nás ale napovídají, že druhý díl, Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), z období letních prázdnin, na sebe po zhlédnutí prvního dílu stejně nenechá dlouho čekat.

V obou případech se o hudbu postaral Václav Zahradník, který rodinným komediím a pohádkám věnoval velkou část své filmové kariéry. Poprvé zvolil pro filmový doprovod klasičtější prostředky, pouze místy ozvláštněné nástroji populárnějších, až bigbandových uskupení. Už zde ale slyšíme tendence v použití typické klavírní stylizace, která je ve větší míře použita i ve druhém filmu. Klasický ráz filmové hudby byl zřejmě zvolen i proto, že v prvním dílu se na pozadí vlastního děje odehrává v náznacích proces příprav baletních představení (pozn. Jana Preissová ve filmech vystupuje jako primabalerína Národního divadla). Výběr náležitých opusů z repertoáru významných skladatelů se týká baletů Spartakus Arama Chačaturjana, Romea a Julie Sergeje Prokofjeva a Labutího jezera Petra Iljiče Čajkovského. Charakter doprovodu s použitím archivní hudby ze zmíněných baletů je proto s prostředky, které Zahradník použil, ucelenější.

Druhý film je hudebně postaven na podobném základu. Opět obsahuje nosné hlavní téma v atraktivním zpracování, které se člověku zaryje do paměti a ještě několik hodin po skončení filmu není s to ji opustit. Tentokrát jsou ale v celkovém hudebním výrazu symfonické doprovody redukovány. Instrumentář se omezuje většinou na několik nástrojů, které by obsáhla větší kapela. Scény z baletních představení zde sice jsou, ale v mnohem menší míře, než jak tomu bylo v prvním filmu.

Ze spolupráce režisérky Poledňákové a skladatele Zahradníka vzešel v roce 1982 další úspěšný rodinný snímek, který o téměř dvacet let později získal titul komedie století. Jmenuje se S tebou mě baví svět a kromě hvězdného hereckého obsazení získal na svoji stranu i tehdejší přední osobnost české popmusic Helenu Vondráčkovou. Její písně Sladké mámení a Vzhůru k výškám se i díky filmu staly na dlouhou dobu megahity a nutno říct, že mají dodnes v repertoáru rádií a zábavových kapel nenahraditelné místo.

Václav Zahradník na kýžených místech filmu zpracoval témata těchto písní do atraktivního instrumentálního doprovodu. Co do užitých prostředků se tato ceněná komedie hudebně příliš neliší od předešlých filmů. Opět využívá písňového základu s běžnými nástroji místy doplněnými orchestrálním podkladem. Zvukově je sice soundtrack dobově tendenční, díky tradičně nosným hudebním myšlenkám ale má co říct i dnešnímu filmovému publiku.

K mladším filmovým dílům sledovaným zpravidla kolem vánočních svátků patří zvláštně hořká komedie Jana Hřebejka Pelíšky (1999). Její soundtrack je kompilační a skládá se z dobových hitů, konkrétně těch, které mohly mít postavy filmu reálně v oblibě ve druhé polovině 60. let. Slyšíme zde písně Waldemara Matušky, Hany Hegerové, Petra Nováka, skupin The Matadors a The Soulmen, Václava Neckáře nebo Karla Gotta. Píseň Trezor do dnešních dnů probouzí v zasvěcených touhu předvést přehnaně afektované twistové pohyby podobné úctyhodným tanečním výkonům Evy Holubové a Jaroslava Duška. Celkově však vzpomínky na film evokuje nejsilněji skladba Slunečný hrob kapely Blue Effect s nezapomenutelnými kytarovými riffy Radima Hladíka.

Nyní se přesuňme ke čtveřici pohádkových příběhů, které jsou typické zimními, někdy přímo vánočními scenériemi.

První z nich zpracovává tradiční, i když ne přímo český námět a nese název Tři oříšky pro Popelku (Drei Haselnüsse für Aschenbrödel, 1973). Pro tento koprodukční snímek byl na post skladatele nominován Karel Svoboda, jedna z nejvýraznějších osobností naší filmové hudby. Jeho rukopis je patrný snad z každého filmu, na kterém spolupracoval. Časté použití klavíru a mix akustických nástrojů s elektrickými, resp. syntetickými, jsou pro něj typické. V případě Popelky však pracoval spíše s klasickým instrumentářem. Pouze v dramatických pasážích použil vhodně umístěného zkresleného zvuku elektrické kytary. V kontextu ostatních nástrojů a scény, kterou podkreslují, skutečně nepůsobí nijak nepatřičně, právě naopak.

Co dodává soundtracku na půvabu, jsou mimo hlavní téma, které známe i ze zpívané verze Ivety Bartošové, zejména zámecké fanfáry, hudba v exteriérových scénách a taneční skladby z plesu. Svoboda zvolil stylizaci starých tanečních forem období baroka i dob starších, kdy je melodika přednášena hlavně dechovými nástroji, v doprovodu je přítomno cembalo a náznaky staré techniky bassa continua dotváří místy i akustická kytara. Jednoduché bicí nástroje v těchto instrumentačně bohatých pasážích obstarávají jednoduchý ostinátní rytmus, který pomáhá dotvářet atmosféru doby, tedy společenské rituály vládnoucí aristokracie, jízdu na koni, lovecké scény apod.

Pod druhým vybraným zástupcem pohádek se ve skutečnosti skrývá dvojice filmů režiséra Jiřího Stracha. Ty v poslední době strhávají žebříčky sledovanosti a patří k těm vůbec nejoblíbenějším českým pohádkám. První díl Anděla Páně (2005) se odehrává v předvečer Štědrého dne a hlavním motivem je napravení hříšníků. Nezapomenutelné herecké výkony v čele s Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem se snoubí s do detailu propracovaným scénářem a s krásnými záběry zasněžené české krajiny kolem Kašperských Hor, která ve změti jiných (převážně zahraničních) noblesně naaranžovaných scenérií působí prostě a přirozeně. To je patrně jeden z důvodů, proč je tato pohádka tak oblíbená. Na celkovém dojmu se podílí významně také hudba, jejíž autorství v případě prvního dílu náleží Miloši Bokovi.

Ústředním hudebním motivem je světoznámá koleda Adeste fideles. Bok ji zaranžoval do různých verzí, instrumentálních i zpívaných (Ó, vzhlížejme vzhůru – text Eduard Krečmar a Zdeněk Borovec), a slouží jako jeden z příznačných motivů. Včetně těchto „drobností“, tmelicích elementů typických pro skladby klasického rázu, se i celý soundtrack drží ve striktně klasických intencích, nijak nevybočujících žánrově ani kompozičně. V takto čistě zpracovaném tradičním námětu by jinak pojatá hudba ani nefungovala.

Na pokračování této veleúspěšné pohádky si museli Strachovi stoupenci počkat celých jedenáct let. Anděl Páně 2 (2016), odkazující k období příchodu sv. Mikuláše, neztratil nic ze své původní atraktivity, ať už je řeč o hereckém obsazení, scénáři nebo hudebním doprovodu. Je sice pravdou, že vizuální stránka je oproti prvnímu dílu značně modernizovaná, přesto se nejedná o pozlátko moderní produkce, protože vše ostatní funguje, jak má.

K tvorbě hudebního doprovodu byl tentokrát přizván Ondřej Gregor Brzobohatý, úspěšný zástupce nejmladší generace českých filmových skladatelů (přestože je mnohem více než jen skladatelem). Stejně jako byla píseň Adeste fideles ústředním motivem prvního Anděla, staví i jeho pokračování na staletími ověřené koledě Chtíc, aby spal barokního skladatele Adama Václava Michny z Otradovic. Bylo by ale nefér stavět celý soundtrack jen na ní. Objevuje se tu totiž i koleda Vzhůru, bratři milí, známá obveselovací píseň zpívaná samotnými hlavními aktéry, a také závěrečná titulková Modlitba s textem Lubomíra Feldeka, kterou zpívá Vojtěch Dyk.

Hudba Ondřeje Brzobohatého je nápaditá, přiléhavá, a přestože možná působí více hollywoodským dojmem, než na co jsme u českých filmů zvyklí, hezky koresponduje s již zmíněným modernizovaným vizuálem a celkovým pojetím příběhu.

Zbylé dvě pohádky spolu částečně sdílí svůj námět. Jedná se o strastiplné cesty Marušky, kterou zlá macecha posílá plnit nesplnitelné úkoly, v jejichž řešení hrají významnou roli dobrotiví měsíčkové. V pohádce Dvanáct měsíčků (2012) se tento námět logicky objevuje jako hlavní dějový motiv. Mezi herci se tu objevuje celá řada známých tváří. Nechybí tu něžné písně, komické scény ani vkusně vytvořené vizuální efekty dokreslující kouzla dvanácti mudrců. Autor hudby je i v tomto případě Ondřej Gregor Brzobohatý. Hudba přiměřeně dotváří děj a koresponduje i s povahou postav, které doprovází.

Příběh dvanácti měsíčků se dále promítá do netradiční kompilační pohádky Tři bratři (2014) režiséra Jana Svěráka, a to vedle přepracovaných příběhů o Šípkové Růžence a Červené karkulce. Celá pohádka je zpracována jako zpívaná (operetní?) trilogie se společným dějovým počátkem i vyústěním. Průvodního komentáře se zhostil autor scénáře Zdeněk Svěrák. Pro příběh dvanácti měsíčků, který se jako jediný odehrává v zimě, byl ze tří bratrů zvolen již také zmíněný Vojtěch Dyk. Písně jím zpívané jsou zároveň v celém filmu nejvtipnější. O hudební náplň příběhů se postaral Svěrákův dlouholetý spolupracovník Jaroslav Uhlíř. Písně mají opět typické svěrákovsko-uhlířovské znaky, které známe z mnoha předešlých filmů. Jsou vtipné, textově místy překotné, v celku však naprosto funkční. V instrumentálních částech soundtracku pak Uhlíře doplnil svými hudebními myšlenkami Michal Novinski.

Stejně jako u zahraničních titulů nemůžeme ani zde vyčerpat veškerou vánoční nabídku. Doplňme opět alespoň výčet několika dalších, mezi nimiž nejeden čtenář odhadne starší filmy Sněženky a machři (včetně jeho pokračování po čtvrtstoletí), Veselé Vánoce přejí chobotnice nebo Krakonoš a lyžníci. Už jsme také narazili na filmy, které nejsou námětem ani zpracováním blízké zimnímu období. Přesto je ve vánočním televizním programu nacházíme. O které jde? Samozřejmě o věhlasný český muzikál Noc na Karlštejně (1973), ve kterém je všehovšudy jeden několikasekundový snímek zasněženého hradu, a také o pohádku S čerty nejsou žerty (1984), která si sice najde své místo v promítacím čase po celý rok, ale o vánočním čase přeci jen působí tak nějak příhodněji.

Popřejme si tedy krásné svátky plné klidu a zdraví a těšme se z filmového bohatství, které tu pro nás filmaři po desetiletí zanechávají spolu se skladateli, kteří se ani v celosvětovém měřítku neztrácejí.