Varhaník Pavel Svoboda získal v prestižní bachovské soutěži v Lipsku druhou cenu

Nevím, zda se někdo ze čtenářů Opery Plus po mém čtvrtečním krátkém článku o úspěchu mladého českého varhaníka (Pavel Svoboda je ve finále bachovské soutěže v Lipsku – najdete zde) odhodlal vypravit narychlo do Lipska vyslechnout si finále soutěže. Já jsem tam zajel, usedl mezi posluchače, ale žádnou známou tvář od nás jsem v kostele svatého Tomáše nezahlédl. Zato Japonců a Rusů tam bylo požehnaně. Japonce prozradila vizáž, Rusy mluva. Nikoli ovšem během produkcí, při nich naopak panovalo hrobové ticho. Tedy kromě zvuků varhan. Jemných i burácivých. Ovšem ani jeden mobil nezazvonil, žádné dítě nezaplakalo, nikomu nic neupadlo na zem, pardon, jenom jednou, přičemž dotyčný způsobitel hluku se viditelně zastyděl a svému okolí pohledem omlouval. Inu, nevídaně kulturní prostředí…

Kostel svatého Tomáše byl v osmnáctém století svědkem působení samotného Johanna Sebastiana Bacha. A od roku 1950, kdy se konal vůbec první ročník zdejší soutěže, se zde v prostoru presbytáře nalézá i místo Bachova posledního odpočinku.

Vystoupení tří finalistů, pocházejících z Ruska, České republiky a Japonska, zde v pátek 15. července večer sledovalo nejen početné publikum, ale hlavně mezinárodní odborná porota, jak bývá zvykem. Jejími členy byli Ullrich Böhme (Německo), Naomi Matsui (Japonsko), Wolfgang Rübsam (Německo, USA), Lyubov Shishkhanova (Rusko), Martin Schmeding (Německo – na poslední chvíli nahradil nemocného Daniela Rotha z Francie), Christoph Wolff (USA), porotnímu týmu předsedal Michael Radulescu (Rakousko).

Verdikt poroty, vyhlášený v půl jedenácté večer, zněl: první cenu získává Kazuki Tomita z Japonska, druhou Pavel Svoboda z České republiky a třetí Alina Nikitina z Ruska. K tomu se dá ještě dodat, že pan Tomita i paní Nikitina v současné době žijí v Německu a že Pavel Svoboda je českým laureátem po dlouhých šestatřiceti letech.

Mezinárodní soutěž Johanna Sebastiana Bacha se konala v první polovině letošního července v Lipsku už po dvacáté. Tentokrát v oborech varhany, zpěv, violoncello a barokní violoncello. Protože Bachova hudba je považována za středobod varhanního repertoáru, je lipská soutěž právě pro varhaníky jednou z nejprestižnějších a zároveň vůbec nejnáročnějších. Sice se zde nemusí hrát zpaměti, jako na některých varhanních soutěžích v Americe, nicméně strašákem, odrazujícím méně vyspělé zájemce, je obrovské množství nejen Bachových skladeb, které musí kandidát nastudovat a zvládnout. Přehrání celého letos požadovaného programu v kuse by trvalo skoro čtyři hodiny.

Šíře repertoáru byla ostatně převeliká odjakživa. Jako malý příklad si dovolím uvést jednu položku druhého kola soutěže v roce 1976, kdy se každý musel naučit celou Bachovu sbírku chorálů Orgelbüchlein, což obnáší pětačtyřicet skladeb, přičemž porota si pak těsně před zahájením kola vybrala k poslechu tři z nich. Pro mě osobně byl tento z dnešního pohledu dávný ročník prvním, kdy jsem byl přítomen, jakožto jeden z tehdejších nejmladších troufalců jsem ale skončil záhy, nedostal jsem se ani do druhého kola.

Repertoárové i jiné “libůstky” provázejí ovšem každý další ročník soutěže, v poslední době je kladen zvláštní důraz především na důkladné prověření schopnosti soutěžících zvládat velmi různorodé nástroje, hlavně historické nebo v historizujícím duchu postavené. Jak už jsem uvedl, soutěž Johanna Sebastiana Bacha se konala poprvé už krátce po druhé světové válce v roce 1950. Podruhé pak až v roce 1964, dále pak už ve čtyřletých, od roku 1996 dokonce dvouletých intervalech. V oboru varhanní hry se soutěžilo od prvopočátku, nyní zpravidla vždy po čtyřech letech, postupně se přidávaly a dodnes střídají i klavír, cembalo, housle a barokní housle, violoncello a barokní violoncello, flétna a ženský i mužský zpěv.

V našich zemích má obliba Bachovy hudby velkou tradici a díky tomu v průběhu let odjížděly do Lipska někdy i vícečlenné výpravy hudebníků různých oborů. Sám jsem to zažil v už zmíněném ročníku 1976 a také o čtyři roky později, v roce 1980, kdy se mi zde podařilo získat druhou cenu, stejně jako nyní Pavlu Svobodovi. Nebyl jsem ovšem prvním laureátem, už v roce 1964 si z Lipska odvezli varhaníci Petr Sovadina první cenu a Jan Hora třetí cenu. Účastník z tehdejšího Československa byl úspěšný ještě v roce 1968, nositelem druhé ceny se tehdy stal klavírista Ivan Klánský. Za celou dobu trvání soutěže se ale bohužel nepodařilo získat cenu nikomu z dalších našich instrumentalistů ani zpěváků. Mimo jiné i tím je přesvědčivě dáno, proč lze letošní ocenění Pavla Svobody mezinárodní porotou považovat za úspěch zcela mimořádné hodnoty.

Podívejme se nyní podrobněji na celý průběh letošní soutěže. Uchazeči o účast na lipském prestižním klání museli už v lednu natočit a poslat pořadatelům videonahrávku, pořízenou bez jediného střihu. Vybráno bylo a pozvání obdrželo sedmadvacet mladých varhaníků a varhanic z osmi zemí. Z Japonska šest, z Ruska také šest, z Německa čtyři, z Jižní Koreje čtyři, z Francie dva, z Polska dva, z České republiky a USA po jednom.

V posledních lipských ročnících varhaníci obvykle soutěží ve čtyřech kolech, z nichž každé se odehrává na jiném nástroji. Letošní maraton byl zahájen na varhanách belgického varhanáře Patricka Collona, umístěných v komorním sále lipské Vysoké hudební školy Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jsou proslulé svojí senzibilní mechanickou trakturou, která nesnese sebemenší nervozitu hráče ani byť jen mírně necitlivé zacházení s každou klávesou, o pedálu ani nemluvě. Sítem nástrah smělo projít pouze dvanáct šťastlivců. Podařilo se to čtyřem Japoncům, dvěma Němcům a dvěma Rusům, po jednom prošli varhaníci z USA, Francie, Jižní Koreje a České republiky. V této souvislosti se ale sluší podotknout, že u varhaníků z Dálného východu se vesměs jedná o zkušené hráče, kteří dlouholetou přípravu ke svým mistrovským výkonům dokončují často na vysokých školách v západní Evropě, většinou právě v Německu.

Ve druhém vyřazovacím kole varhaníky čekalo soutěžení na barokních varhanách slovutného saského mistra Gottfrieda Silbermanna, jehož nástroje jsou po zásluze považovány za jedny z nejlepších vůbec, a to poblíž Lipska v malém městečku jménem Rötha. Velkým úskalím zde byla například bohatá akustika kostela, která způsobuje, že varhaníci se ze svého místa na lavičce u hracího stolu vestavěného do postamentu varhanní skříně jen velmi obtížně orientují ve zvuku nástroje tak, jak jej slyší posluchači dole v kostele a porota, která v tomto případě naslouchala až vepředu v presbytáři. Úspěch hráče je podmíněn bohatými zkušenostmi, které nelze získávat jen na cvičných nástrojích hudebních škol, podmínkou je pravidelný styk s nejrůznějšími historickými nástroji různých stylů a teritorií. Po “Silbermannkách” už zůstalo v soutěži pouze šest semifinalistů, kteří měli projít zkouškou ohněm. Postoupili po jednom účastníci z České republiky, Japonska, Jižní Koreje, Německa, Ruska a USA.

Za zkoušku ohněm pokládali všichni předposlední kolo, kdy byl na pořadu výběr skladeb Girolama Frescobaldiho a Jana Pieterszoona Sweelincka, nechyběl opět ani Johann Sebastian Bach, ovšem v nevšední verzi. Jeho notový text si musel totiž každý do určité míry transkribovat, jelikož podle daných not zahrát soutěžní skladbu na renesančních varhanách, nalézajících se ve vesničce Pomssen a postavených v roce 1671, prostě nelze. Kromě chybějících kláves a pedálů, což znamená nikoli špatný stav nástroje, ale jeho originální a nezaměnitelnou přednost, se všichni potýkali i s velmi ohraničeným výběrem rejstříků (také přednost) a na každého čekaly i nástrahy v podobě takzvané krátké spodní oktávy, kdy při stisku některých kláves zazní docela jiné tóny, než byste čekali, a také zvláštnosti atypických mensur klaviatury i pedálu.

O finále jste četli už na začátku tohoto povídání. Zbývá dodat, že tentokrát měli kandidáti k dispozici naopak velký čtyřmanuálový nástroj současné německé varhanářské firmy Woehl, který nicméně úspěšně simuluje situaci, jakou dobře znali barokní varhaníci.

Nástroj nemá žádné moderní elektronické pomůcky v podobě setzerových paměťových kombinací, žádné dispeje, je čistě mechanický, ale o to přesnější a poctivější. Že už jen příprava registrací je proto velmi náročná, je nabíledni. Cílem samozřejmě bylo, získat pro svatotomášský kostel špičkový nástroj vhodný pro interpretaci Bachových skladeb. Jestli nám v Praze, která je tak bohatá na cenné varhany, něco opravdu chybí, pak tedy varhany na interpretaci Bachovy hudby. Už mnoho let nabízím podobnou myšlenku a podobně jasný koncept všude tam, kde se chystají stavět nové varhany. Třeba v Břevnově, v evangelickém kostele U Salvátora, nyní aktuálně v Betlémské kapli, kterou využívá jakožto svoji aulu na promoce České vysoké učení technické. V Břevnově i U Salvátora to dopadlo jinak, “Betlémka” je “ve vývoji”, takže uvidíme. Platí, že stačí vyjet kousek za hranice a nechat se vhodně inspirovat. Nářky některých kolegů, že takto přísně pojatý nástroj omezuje repertoárové možnosti, v mých očích neobstojí. Už jen to, že ve finále Bachovy soutěže hráli finalisté na “bachovské” varhany s velkým úspěchem i hudbu Maxe Regera, je důkazem, jak frapatně se lze mýlit….

Bylo by efektní psát na tomto místě o dnešním mimořádném úspěchu jako o úspěchu české varhanní školy, ale domnívám se, že vrcholně spravedlivé je zdůraznit především zásluhu Pavla Svobody, nadaného a zároveň nesmírně zodpovědného a pilného jedince. Protože je velkou otázkou, zda lze o nějaké specifické české varhanní škole vůbec uvažovat. Možná bych při této příležitosti zmínil, že ani občasné úvahy na téma údajné specifické slovanské hudebnosti a zpěvnosti, jaké můžeme slýchávat třeba při vyhlašování výsledků našich hudebních soutěží, se nezakládají na objektivních zjištěních. Pokud slýchávám hrát zrovna kupříkladu Němce, Japonce či Američany či sleduji-li vyučování pedagogů z těchto zemí, často se mi zdá, že našinec hrává leckdy daleko pochodověji a výrazově méně košatě než jiní. Což nám dlouhodobě zastírají zejména naše zakořeněné předsudky, třeba právě o hudebnosti jiných národů. Přál bych si, abychom každý výrazný úspěch zejména našich mladých interpretů dokázali vnímat i v tomto kontextu a především abychom dokázali přemýšlet o všech souvislostech, které podobné úspěchy podmiňují, a oceňovat právě to, co ocenění a respekt zaslouží. V dnešním globalizovaném světě nepřichází v úvahu lokální protekcionismus. Ve svéře umění navíc vždycky platí, že pro jakoukoli kariéru, tedy i uměleckou, potřebuje jedinec ke své nikoli jednoduché a zároveň nutně soustavné práci nejen nadání a inteligenci, ale i dobré vnější podmínky a v neposlední řadě jistě i trochu toho štěstí.

Jako někdo, kdo se sám mnohokrát zúčastnil soutěžních klání a posléze i mnohokrát seděl v porotách mezinárodních soutěží, vím nejlépe, jak vrtkavá je štěstěna. Ovšem ve velké konkurenci vynikajících mladých muzikantů z celého světa nelze spoléhat na štěstí či náhodu. Nejsem-li dokonale připraven, mám naprosto nulovou šanci. A jsem-li dokonale připraven, stejně mohu vypadnout hned v prvním kole. Toto vše Pavel a jemu podobní moc dobře vědí. Bohužel ale také už stejně dobře vědí, jak moc je naše nedobré poměry brzdí a brzdit i nadále budou. Problémy plynou z pokřiveného společenského prostředí, ze svého druhu nízké kulturnosti, z nevalných materiálních podmínek, z nízké kvality nástrojů hlavně stran jejich údržby či způsobů jejich restaurování, z pochybného školství… Mnozí proto už odešli do ciziny. Doufám, že Pavel Svoboda se nenechá otrávit a pokusí se uskutečnit co nejvíce ze svých uměleckých plánů. Jedním z nich je i souborné provedení Bachových varhanních děl v průběhu několika příštích sezon. Držme mu palce.