Varhaník Pavel Svoboda získal v prestižní bachovské soutěži v Lipsku druhou cenu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nevím, zda se někdo ze čtenářů Opery Plus po mém čtvrtečním krátkém článku o úspěchu mladého českého varhaníka (Pavel Svoboda je ve finále bachovské soutěže v Lipsku – najdete zde) odhodlal vypravit narychlo do Lipska vyslechnout si finále soutěže. Já jsem tam zajel, usedl mezi posluchače, ale žádnou známou tvář od nás jsem v kostele svatého Tomáše nezahlédl. Zato Japonců a Rusů tam bylo požehnaně. Japonce prozradila vizáž, Rusy mluva. Nikoli ovšem během produkcí, při nich naopak panovalo hrobové ticho. Tedy kromě zvuků varhan. Jemných i burácivých. Ovšem ani jeden mobil nezazvonil, žádné dítě nezaplakalo, nikomu nic neupadlo na zem, pardon, jenom jednou, přičemž dotyčný způsobitel hluku se viditelně zastyděl a svému okolí pohledem omlouval. Inu, nevídaně kulturní prostředí…

Kostel svatého Tomáše byl v osmnáctém století svědkem působení samotného Johanna Sebastiana Bacha. A od roku 1950, kdy se konal vůbec první ročník zdejší soutěže, se zde v prostoru presbytáře nalézá i místo Bachova posledního odpočinku.

Pohled do presbytáře svatotomášského kostela, ve kterém se nalézá Bachův náhrobek (foto Jaroslav Tůma)
Pohled do presbytáře svatotomášského kostela, ve kterém se nalézá Bachův náhrobek (foto autor)

Vystoupení tří finalistů, pocházejících z Ruska, České republiky a Japonska, zde v pátek 15. července večer sledovalo nejen početné publikum, ale hlavně mezinárodní odborná porota, jak bývá zvykem. Jejími členy byli Ullrich Böhme (Německo), Naomi Matsui (Japonsko), Wolfgang Rübsam (Německo, USA), Lyubov Shishkhanova (Rusko), Martin Schmeding (Německo – na poslední chvíli nahradil nemocného Daniela Rotha z Francie), Christoph Wolff (USA), porotnímu týmu předsedal Michael Radulescu (Rakousko).

Pavel Svoboda u Bachova pomníku cestou na své finálové vystoupení - Lipsko 2016 (foto Jaroslav Tůma)
Pavel Svoboda u Bachova pomníku cestou na své finálové vystoupení – Lipsko 2016 (foto Jaroslav Tůma)

Verdikt poroty, vyhlášený v půl jedenácté večer, zněl: první cenu získává Kazuki Tomita z Japonska, druhou Pavel Svoboda z České republiky a třetí Alina Nikitina z Ruska. K tomu se dá ještě dodat, že pan Tomita i paní Nikitina v současné době žijí v Německu a že Pavel Svoboda je českým laureátem po dlouhých šestatřiceti letech.

Mezinárodní soutěž Johanna Sebastiana Bacha se konala v první polovině letošního července v Lipsku už po dvacáté. Tentokrát v oborech varhany, zpěv, violoncello a barokní violoncello. Protože Bachova hudba je považována za středobod varhanního repertoáru, je lipská soutěž právě pro varhaníky jednou z nejprestižnějších a zároveň vůbec nejnáročnějších. Sice se zde nemusí hrát zpaměti, jako na některých varhanních soutěžích v Americe, nicméně strašákem, odrazujícím méně vyspělé zájemce, je obrovské množství nejen Bachových skladeb, které musí kandidát nastudovat a zvládnout. Přehrání celého letos požadovaného programu v kuse by trvalo skoro čtyři hodiny.

Šíře repertoáru byla ostatně převeliká odjakživa. Jako malý příklad si dovolím uvést jednu položku druhého kola soutěže v roce 1976, kdy se každý musel naučit celou Bachovu sbírku chorálů Orgelbüchlein, což obnáší pětačtyřicet skladeb, přičemž porota si pak těsně před zahájením kola vybrala k poslechu tři z nich. Pro mě osobně byl tento z dnešního pohledu dávný ročník prvním, kdy jsem byl přítomen, jakožto jeden z tehdejších nejmladších troufalců jsem ale skončil záhy, nedostal jsem se ani do druhého kola.

Repertoárové i jiné “libůstky” provázejí ovšem každý další ročník soutěže, v poslední době je kladen zvláštní důraz především na důkladné prověření schopnosti soutěžících zvládat velmi různorodé nástroje, hlavně historické nebo v historizujícím duchu postavené. Jak už jsem uvedl, soutěž Johanna Sebastiana Bacha se konala poprvé už krátce po druhé světové válce v roce 1950. Podruhé pak až v roce 1964, dále pak už ve čtyřletých, od roku 1996 dokonce dvouletých intervalech. V oboru varhanní hry se soutěžilo od prvopočátku, nyní zpravidla vždy po čtyřech letech, postupně se přidávaly a dodnes střídají i klavír, cembalo, housle a barokní housle, violoncello a barokní violoncello, flétna a ženský i mužský zpěv.

V našich zemích má obliba Bachovy hudby velkou tradici a díky tomu v průběhu let odjížděly do Lipska někdy i vícečlenné výpravy hudebníků různých oborů. Sám jsem to zažil v už zmíněném ročníku 1976 a také o čtyři roky později, v roce 1980, kdy se mi zde podařilo získat druhou cenu, stejně jako nyní Pavlu Svobodovi. Nebyl jsem ovšem prvním laureátem, už v roce 1964 si z Lipska odvezli varhaníci Petr Sovadina první cenu a Jan Hora třetí cenu. Účastník z tehdejšího Československa byl úspěšný ještě v roce 1968, nositelem druhé ceny se tehdy stal klavírista Ivan Klánský. Za celou dobu trvání soutěže se ale bohužel nepodařilo získat cenu nikomu z dalších našich instrumentalistů ani zpěváků. Mimo jiné i tím je přesvědčivě dáno, proč lze letošní ocenění Pavla Svobody mezinárodní porotou považovat za úspěch zcela mimořádné hodnoty.

Kostel sv. Tomáše v Lipsku (foto jaroslav Tůma)
Kostel sv. Tomáše v Lipsku (foto autor)

Podívejme se nyní podrobněji na celý průběh letošní soutěže. Uchazeči o účast na lipském prestižním klání museli už v lednu natočit a poslat pořadatelům videonahrávku, pořízenou bez jediného střihu. Vybráno bylo a pozvání obdrželo sedmadvacet mladých varhaníků a varhanic z osmi zemí. Z Japonska šest, z Ruska také šest, z Německa čtyři, z Jižní Koreje čtyři, z Francie dva, z Polska dva, z České republiky a USA po jednom.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama