Variace na čtyři způsoby

Zápisník Jindřicha Bálka (81)

Originální a vydařený byl zatím poslední koncert cyklu Světová klavírní tvorba v sobotu 18. dubna ve Dvořákově síni. FOK pozval německého klavíristu mladší generace Martina Helmchena – a udělal dobře.Vrcholem programu byly Beethovenovy Diabelliho variace, op. 120 – ale ve stejném žánru se nesl i program před přestávkou, kdy zněl Schubert, Webern a Schumann. Slyšeli jsme variace jako jemnou salonní hru – právě tak se dá charakterizovat Třináct variací na téma Anselma Hüttenbrennera od Franze Schuberta. Pak přišly variace jako vyhraněný intelektuální experiment, konkrétně Variace pro klavír, op. 27, Antona Weberna. Dále variace jako virtuózní přehlídka, tady Variace na jméno Abegg Roberta Schumanna. A po přestávce variace jako velká suma celoživotního díla – tak by se dal charakterizovat Beethovenův grandiózní variační opus.

U všech tří kratších skladeb našel Helmchen přesně toho ducha, kterého skladby mají. Měkkým a trochu snivě zastřeným úhozem zahrál jemného a poetického Schuberta. Na Weberna se vrhnul se zcela jinou energií, a ještě sám skladbu krátce uvedl poznámkou, že sedmiminutové dílko vznikalo rok, na rozdíl od dvouhodinového Händelova Mesiáše, který vznikl za dva týdny… Webern zněl patřičně tvrdě a konstruktivisticky. A po něm přišel energický Schumannův romantismus, který v opusu 1 má mnoho virtuózních prvků.

Naproti tomu velké Diabelliho variace Beethovenovy jsou vedle předchozích skladeb celou encyklopedií. Úvodní Diabelliho téma je až provokativně nezajímavé – o samo téma zjevně nešlo. Beethoven nad ním ale v závěru života vystavěl velkolepé, i když hodně specifické dílo. Většina z třiatřiceti variací trvá kolem jedné minuty, jsou to krátké hudební sekvence jedna za druhou. A nutí klavíristu předvést úplně všechno. Od jemné poetičnosti přes pregnantní rytmus až po vícehlas – to všechno v postupné stavbě zhruba padesátiminutové skladby. Neposlouchá se tak snadno jako sonáty – záliba v nich vyžaduje i kus umíněnosti. Diabelli kdysi zadal téma skladatelům, aby každý stvořil jednu variaci – Beethoven na tom ukázal, co všechno mohou variace znamenat. Skladba vznikla, až když měl za sebou všechny klavírní sonáty, je to skutečně suma kompozičních dovedností. Beethoven je vůbec mistr variační techniky, což se pozná v řadě vět u jiných skladeb. Počíná si jako hudební myslitel, který z každého tématu vytěží všechny jeho vnitřní možnosti.

Helmchen udržel Beethovenovo nejsložitější klavírní dílo v živém a energickém tempu, navíc v postupné gradaci. Nikde ale nespoléhal na efekt. A závěrečná pětice variací mu skutečně vyšla jako umělecký vrchol. Není samozřejmost, aby si nějaký klavírista sestavil takto vyhraněný program. A stejně tak není samozřejmost, aby ho uvedl v Praze. V tom je výhoda zavedené abonentní řady, do které může každý pozvaný host nabídnout to své.Tato řada FOKu tu je už od šedesátých let a má svůj jasný a dobrý smysl. Teď ho opět ukázala, i když Rudolfinum nebylo zcela zaplněné.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Marco Borggreve