Česká filharmonie nastoupila ve vyprodaném Janáčkově divadle k úvodní suitě z baletu Dřevěný princ Bély Bartóka v maximálním obsazení. Upoutal mě masivní, bytelným vyřezávaným zábradlím opatřený dirigentský pult, který vypadal, jako by ho právě dovezli z britské soudní síně, kde za ním ještě včera hřímal žalobce. Dirigent naštěstí nedorazil v taláru s parukou, ale objevil se evidentně zdravý, pohyblivý a pln elánu. Hudebníků bylo v Bartókovi doslova plné pódium, zvláště přitahovalo pozornost velké obsazení dechových nástrojů, včetně mnoha vedlejších. A to ještě nebyli všichni! Jistý hudebník totiž zmeškal začátek a ke svému instrumentu se dostával rychlým plížením mezi svými již hrajícími kolegy…
Bartók v záplavě orchestrálních barev
Stejně jako ve Stravinského Petruškovi je hrdinou Bartókova baletu loutka. Jistý princ, aby přivábil vůči němu lhostejnou princeznu, vyrobí zručně ze dřeva vlastní podobiznu, jíž víla vdechne život, načež se princezna do panáka skutečně zamiluje. Tančí s ním a má oči jen pro něho, zatímco skutečný princ propadá zoufalství. Naštěstí se vše v dobré obrátí a princezna vezme zavděk princem z masa a kostí. Bartókova symfonická faktura je barevně přebohatá a zároveň zvukově velmi hutná. Dirigent Vasilij Petrenko ještě zvýraznil její impresionistický základ. Vlivy Debussyho, ale i Richarda Strausse jsou tu zjevné. Hudba Dřevěného prince se však postupně odpoutává od svých vzorů směrem k originálnímu východoevropskému folklorismu, ještě ne tak živelně barbarskému jako třeba v Podivuhodném mandarínovi, přece jen však markantně přítomnému. Orchestr se v Bartókovi sice pohyboval převážně v silnějších dynamických intencích (nelze se divit, „všichni hráli všechno“), ale dílu absence subtilnějších ploch příliš nechyběla. Hudba měla neustálý tah a drobné agogické pohyby či jemná posunutí temp vpřed či vzad, provedené naprosto přesvědčivě a jednotně, udržovaly hudební proud ve stálém napětí.
Janáček v překvapivě novém světle
Následovala proslulá Sinfonietta Leoše Janáčka, dílo hluboce inspirované Brnem a v Brně bez nadsázky kultovní. Na fanfáry byla pozvána žesťová sekce Ústřední hudby Armády České republiky, která zaujala ušlechtilým, kultivovaným zvukem. Petrenko dirigoval fanfáry Sinfonietty v poměrně živém tempu, souhra trumpetistů se v jednom okamžiku ocitla takříkajíc „na hraně“, ale ansámbl se dokázal skvěle srovnat. Dalo by se však zapracovat na zvukové vyrovnanosti kvartových kánonických odpovědí trompetových dvojic.
Petrenkova Sinfonietta byla Sinfoniettou, na jakou jsme zvyklí, s výjimkou lehce pomalejší části třetí, ve které intenzita napětí poněkud opadala. Krásnými sóly se zaskvěl první hoboj, anglický roh i druhý trombon. K mému velkému překvapení hráli fanfároví hráči i pianová sóla trubky před návratem rychlého tempa v závěru druhé části. Osm, devět trumpet unisono dohromady se dvěma orchestrálními trubkami, proč? O přestávce jsem položil neodbytnou otázku svému příteli znalci, ten zase jinému renomovanému znalci, který s ní dospěl ke znalci absolutně nejrenomovanějšímu. I došla následující odpověď: Janáček to prý přesně takto zapsal do rukopisné partitury Sinfonietty. Vídeňská Universal Edition pak v tištěném vydání fanfáristy ve druhé větě vypustila. Petrenko však studoval Janáčkův rukopis a zvolil autentickou podobu. A to jsem si myslel, že znám Janáčkovu Sinfoniettu do poslední noty. Inu, člověk se stále má co učit. Otázkou je, nebylo-li to zbytečné. Hráči se sice snažili, jak nejlépe mohli, leč ve výsledku vstup působil jen jako „tlusté“, tónově škrcené pianové unisono.
Sinfonietta sklidila vír nadšených ovací. Není divu, jednalo se o vskutku ukázkové provedení. Osobně mi bylo Petrenkovo pojetí Janáčka blízké a opět jsem si uvědomil, že ta „pravá“, „naše“ nebo „správná“ janáčkovská interpretace, alespoň co se Sinfonietty týče, je iluzorní, že už dávno není privilegiem Brňanů, Moraváků, Čechů… Janáček, jakkoliv vzešel odsud, už dlouho patří celému světu.
Petruška jako strhující orchestrální divadlo
Po přestávce se prostor rozezněl Petruškou Igora Stravinského, baletem o čtyřech obrazech z roku 1911. S prvními tóny se posluchači ocitli na ruském lidovém jarmarku, na kterém předvádí loutkář v pouličním divadélku šaška Petrušku, balerínu a žárlivého Maura. Petruška, symbol ubližovaných, jemná poetická bytost, se zamiluje do baleríny, ta však, osoba povrchní, dává přednost surovému Maurovi. Šašek o ni bojuje marně, je ponižován, zaháněn, a nakonec surově zamordován Maurovou šavlí. Šokovaný dav diváků se rozuteče, loutkář sklízí mrtvého Petrušku, šaškův duch se však objeví nad portálem divadélka a udělá dlouhý nos. Cit a láska vítězí alespoň morálně nad brutalitou a primitivismem.
Čeští filharmonikové se s gustem a elánem zmocnili všech těch jarmarečních figur, písniček, maškar jako vystřižených ze Chagallových obrazů. Hudební znázornění flašinetu, orchestrionu, garmošky, tančícího medvěda, odrhovačky Měla dřevěnou nohu či stylizace lannerovského vídeňského valčíku patřily k nejlepším momentům. Orchestr tu bouřil, tu plakal, smál se, úzkostně šeptal, hrozil. Prostě pravé pouliční loutkové divadlo.
Ač se zdálo, že úspěch Janáčka už nejde překonat, Petrenko to s Petruškou dokázal. Určitě se v této ryzí ruské hudbě cítil doma. Opět zaimponoval prostou neokázalostí svého dirigentského projevu, s níž přesto dosahoval maximálního a sugestivního účinku.
Česká filharmonie jako jeden organismus
Česká filharmonie se v mimořádném večeru prezentovala jako výjimečně kompaktní, souznělé těleso. Oslnila krásným homogenním a plastickým zvukem a vyrovnaností jednotlivých nástrojových skupin. Úspěch prvního českého orchestru rozhodně není jen záležitostí bezchybné souhry, výjimečných individualit či exkluzivity. Za vším stojí bezpříkladně jednotné muzikantské cítění jednotlivců, skupin i celého kolektivu, a to navzdory generační různorodosti, kdy se vedle ostřílených bardů objevují mladé tváře orchestrálních akademiků. V případě Petrušky ani nelze vyzdvihovat výkony a jména jednotlivých hráčů; skvěle provedených sól bylo totiž nepočítaně a jen bych křivdil těm, na které bych třeba zapomněl.
Koncert České filharmonie byl svou dramaturgií i vynikajícím provedením vrcholnou festivalovou událostí a přinesl posluchačům mimořádný hudební zážitek.
Janáček Brno: Česká filharmonie
17. října 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Béla Bartók: Dřevěný princ, malá suita pro orchestr, op. 13
Leoš Janáček: Sinfonietta
Igor Stravinskij: Petruška, burleskní scény o čtyřech obrazech
Účinkující
Česká filharmonie
Ústřední hudba Armády České republiky
Vasilij Petrenko – dirigent
