Ve Foru Karlín se zablýsklo Zlato Rýna

Uvedením Wagnerova Zlata Rýna Národní divadlo opět ukázalo, že když chce, je schopné divákovi zprostředkovat zážitek evropských, ne-li světových parametrů. Tentokrát šlo sice o koncertní provedení, nicméně o to byla tato zkouška těžší – přiznejme si, že udržet divákovu pozornost dvě a půl hodiny bez přestávky není žádná legrace ani v případě plnohodnotné inscenace.

Jak známo, role sympatického záporáka, poloboha Logeho, je jednou z nejparádnějších rolí v repertoáru Štefana Margity, a koncertní provedení Rheingoldu byla v podstatě jediná možnost, jak umožnit pražskému publiku jeho úctyhodný výkon v této úloze zažít. Sympatické ovšem je, že vedení Státní opery celý koncert nepostavilo jen právě na Margitovi (i když věřím, že k vyprodání hlediště by to stačilo), ale dalo si očividně velmi záležet i na obsazení všech ostatních rolí. Vyplatilo se – perfektní pěvecké (mnohdy i herecké) výkony hostujících sólistů člověka nejednou “přimrazily” k sedačce. Tomas Gazheli (Alberich), Egils Siliņš (Wotan), Karl-Heinze Lehner a Jozef Benci (Obři), Ursula Hesse von Steinen (Fricka) i všichni ostatní (pochopitelně Margitu nevyjímaje) podali natolik strhující výkony, že člověk občas zapomínal, že sleduje „jen“ koncert.

Zahanbit se rozhodně nenechali ani čeští zpěváci – Jiří Rajniš jako Donner, Maria Kobielska coby Freia, a především skvěle sladěné trio Dcer Rýna Kateřina Kněžíková (Woglinde), Jana Horáková Levicová (Wellgunde) a Václava Krejčí Housková (Floßhilde) dokázaly, že jejich obsazení bylo namístě.

Ne zcela dokonalý, ale přinejmenším velmi sympatický byl výkon orchestru Státní opery rozšířeného o pěknou řádku externistů. Dirigent Andreas Sebastian Weiser dokázal po celou dobu udržet potřebné napětí, orchestr měl příjemně barevný zvuk i dostatečný tah. Pár kiksů v žesťové sekci celkový zážitek nijak významněji nepoznamenalo – daleko rušivější bylo skřípání dveří, třískání nádobím a další zvuky ozývající se z předsálí. Sál Fora Karlín disponuje akustikou, jaká může akce tohoto typu podpořit, ale je třeba mít na paměti, že slyšet je zde vážně všechno.

Koncertní provedení Zlata Rýna dopadlo nad očekávání. Zodpovědnost, s níž Státní opera k tomuto úkolu přistoupila, skvělé výkony všech zúčastněných, sál umožňující přesvědčivou interpretaci Wagnerovy hudby – to všechno dohromady přineslo opravdu fantastický večer zakončený zaslouženými ovacemi vestoje.

Sečteno podtrženo, Státní opera si s Wagnerem umí poradit.