Zápisník Jindřicha Bálka (33)
Skončil první ročník Klavírního Festivalu Rudolfa Firkušného a bude dobře se ještě vrátit ke čtvrtečnímu recitálu Lukáše Vondráčka. Tak jako u nás někdy říkáme, že jsme kvartetní velmoc, tak klavírní velmoc nejsme zcela určitě. Koneckonců i sám Firkušný získal rozhodující impulzy v Paříži u Cortota a Schnabela, Ivan Moravec zase u Michelangeliho a díky širokému zájmu o světové klavíristy… Která osobnost nejvíc zformovala Lukáše Vondráčka nevím přesně, ale hlavně to ještě ukáže čas. Ale typické zůstává, že výrazný talent musí z české kotliny hodně rychle vyrazit a hledat ještě někde jinde. Ovšem kde, to je dnes těžká otázka, protože inspirujících osobností, příležitostných kurzů a různých škol je v této době víc než jindy. Skutečně výrazná osobnost se ale nezrodí tak, že si vezme z každé letní školy něco. A stejně tak osobitá a výrazná interpretace se buduje dlouho a krok za krokem. K tomu je pravděpodobně lepší mít učitele jednoho, takového, kterému se dá věřit celý život.
Bez ohledu na seznam škol a životních mentorů v životopise, působí Lukáš Vondráček při hře jako geniální samouk. Hraje zcela netypickým způsobem, pořád plně energicky a hbitými pavoučími prsty. Má velkou sílu, která mu dovoluje dát na jeden program dvě tak obtížné sonáty, jako je Prokofjevova Sedmá a Brahmsova Sonáta f moll č. 3 op. 5. Obě skladby působily právě schopností hrát nosným zvukem a přitom „toccatově“, tedy v rychlém tempu sázet jednu krátkou notu za druhou. Ale třeba úvodní Haydnova Sonáta C dur by potřebovala více klidu, přirozeného frázování a odlehčených akcentů. 
O pauze koncertu se dalo debatovat, jestli tento dojem nevzniká více z toho, že se na Vondráčkovu hru díváme – pohyb jeho prstů po klávesách totiž opravdu působí trochu křečovitě. Nevím, ale zdá se mi, že i při pouhém poslouchání člověk slyšel brilantní staccato, virtuózní běhy v rychlém tempu – ale nikde skutečné zpěvné legato. Ani když v přídavku došlo na Schumannovo Snění. A závěrečné Tři české tance Bohuslava Martinů působily čistě jako toccaty, nikoli jako tance. V Česku bude Lukáš Vondráček vždycky vítán jako velký talent, který se prosadil ve světě anebo se v něm alespoň neztratil. Zároveň nevím, jestli popsaný technický rys jeho koncertu nebude časem působit stále více jako umělecký limit. Také schopnost hrát muzikálně a přirozeně se učí dlouho – a leckterý učitel či žák ji možná ani nepovažuje za důležitou… Podle mínění řady lidí naší technické civilizace je totiž virtuozita toliko věcí síly a rychlosti.
V kontextu celého festivalu měl ale recitál Lukáše Vondráčka svou jasnou tvář a bylo v něm cítit autentické umělecké hledání, což je rozhodně sympatické. A přesvědčil mnohem víc než závěrečné vystoupení marketingově dokonale ošetřené krasavice Lisy de la Salle.
První ročník klavírního festivalu Rudolfa Firkušného skončil a zdá se, že by potřeboval ještě trochu výraznější dramaturgický rukopis. Tedy silnou dramaturgickou osobnost, která má čas trochu cestovat alespoň po Evropě a pečlivě kriticky poslouchat nové nahrávky. A pak s hudebníky debatovat o programech, za kterými si obě strany mohou stát. Čím více se budou festivaly sestavovat podle atraktivních fotografií a nablýskaných agenturních životopisů, tím méně zajímavé budou. Toto úsilí je o to důležitější, oč více ubývá jednoznačných velkých osobností a neviditelná ruka trhu s mladými talenty tlačí na všechny pořadatele.
Jinak přeji pěknou první neděli adventní, pokud možno s hudbou, která se k adventu hodí. Dnes je to v Praze, pokud vím, jen Zelenkova Missa dei Patris, kterou večer uvádí Collegium 1704 v Václavem Luksem v kostele svatých Šimona a Judy.
Festival Rudolfa Firkušného 2013
Lukáš Vondráček (klavír)
28. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Joseph Haydn: Sonáta C dur, Hob XVI:50
Sergej Prokofjev: Sonáta B dur, op. 83
Johannes Brahms: Sonáta f moll, op. 5
Bohuslav Martinů: Tři české tance
přídavek:
Robert Schumann: Snění
***
Festival Rudolfa Firkušného 2013
Lise de la Salle (klavír)
30. listopadu 2013 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Robert Schumann: Dětské scény, op. 15
Robert Schumann: Fantasie C dur
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, op. 75
Foto Zdeněk Chrapek, Marco Borggreve
