Život pražského rodáka Vadima Petrova byl spojen s hudbou už od dětství. Jeho matka byla sólistkou pěveckého sboru. Díky otci, lékaři původem z Ruska, a prarodičům z otcovy strany zase Petrov poznal sborový zpěv v pravoslavném chrámu. Později vystudoval skladbu a hru na klavír na Akademii múzických umění v Praze.
Jeho vlastní tvorba měla širokou škálu. Složil například přes dvě desítky symfonických skladeb, stovky písní, scénickou hudbu pro desítky divadelních her a hudbu ke stovkám filmů, seriálů nebo rozhlasových her. „Vždy jsem měl tolik scénářů, že jsem pomalu zapomněl hrát na klavír,“ řekl před osmi lety při oslavách svých 80. narozenin.
Svou tvorbou si vysloužil řadu ocenění v Česku i zahraničí. Byl mimo jiné držitelem zlaté a platinové desky Supraphonu. Podle jeho vlastních slov je velice těžké se dostat na umělecký vrchol, ale je daleko těžší se na tom vrcholu udržet až do penze. „A nejtěžší je umět včas odejít. To by si mnozí dnešní umělci měli uvědomit. Já jsem celý umělecký život razil krédo – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když utne,“ uvedl před lety.
Petrov také působil jako učitel. Založil v 60. letech v Praze Lidovou konzervatoř, dnešní Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde působil jako její první ředitel. Když musel po roce 1968 kvůli perzekuci ze strany komunistického režimu místo ředitele konzervatoře opustit, působil na Konzervatoři Jana Deyla a Pražské konzervatoři. Mezi Petrovovy žáky patřili například skladatel a pianista Petr Malásek, pěvkyně Dagmar Pecková nebo zpěvačka Anna K.
