Ve Vídeňské státní opeře měla premiéru Straussova Elektra

redakce, 30.03.2015 20:10

Z ohlasů v zahraničním tisku

Elektra ve Vídeňské státní opeře: Ve sklepě na uhlí se žízní po pomstě

Nina Stemme je královnou uhelného sklepa. Švédská sopranistka sklidila v neděli večer při svém debutu v titulní roli mstou naplněné opery Elektra Richarda Strausse ovace publika. Jako na hranici šílenství se pohybující královská dcera, která touží pomstít otce, podala výjimečný výkon. Na režijní tým kolem Uwe Erica Laufenberga se naopak sneslo bučení.Stemme přesvědčila znělou vřelostí střední polohy a počáteční nejistotu v hloubkách brzy překonala. V závěru to byla paradigmatická Elektra, a pokud jde o text, s vysokou mírou srozumitelnosti. Jako fúrie pomsty jí stojí po boku působivá partnerka Ricarda Merbeth, která narychlo (dva dny před premiérou) zaskočila za onemocnělou Anne Schwanewilms. Merbeth interpretuje Chrysothemis jako děvčátko, které sní o mateřství, v duchu věty libreta „jsem žena a chci ženský osud“. Orestes Falka Struckmanna s ocelově tvrdým, jasným basbarytonem je neochvějný mstitel, zatímco Anna Larsson jako Klytaimnestra (zdejší debut v roli) v invalidním křesle je žena v zajetí představ, v níž je ale jen nepatrně ďábelského.

Všechno se odehrává v tmavém sklepení – je to útočiště nevědomí, násilí a perverze, skoro typické rakouské topos. Elektra sem sestupuje ne proto, aby se bavila, ale aby trpěla. Jediné světlo v těchto hlubinách bytí nabízí paternoster do horních poschodí, je to místo přechodu, v jehož kabině se na konci jako v hororu zjevují strašlivé obrazy Elektřiných démonů. Paternoster na šibenici zprostředkovává spojení mezi horními patry královského paláce a jeho podzemím.

Režisér Laufenberg, přesněji výtvarníci inscenace Rolf a Marianne Glittenbergovi, staví na kontrastech černé a bílé, světla a stínu, mužského a ženského prvku. Nina Stemme je na začátku v pánském obleku a v ženu se proměňuje právě v okamžiku, kdy přichází její bratr Orestes (kterého vítá náznakem incestního vztahu). Orestes má teď převzít zdánlivě mužský úkol pomsty na matce a jejím milenci Aigisthovi. Jeví se to velmi logické, Elektra přece Aigistha pohrdavě označuje jako „ženskou“.

Na začátku tančí Elektra se sekerou jako symbolem svých vražedných fantazií, v závěru v černých šatech mezi bílo-šedým jásajícím davem. Symbol jejího šílenství, vytoužená domnělá proměna k dobrému ovšem zůstane chimérou. Proč Elektra z této iluze na konci bez hlesu zmizí, místo aby se zhroutila, není jasné. Laufenbergova adaptace se jinak jeví jako logická repertoárová inscenace, její největší slabostí však je nedostatečné režijní vedení osob. Zpěváci neustále obstojně, avšak strnule odvádějí své party, interakce se však nekoná. Následkem byla skutečná bouře bučení na adresu režijního týmu, která se rovnala exaltované základní rovině díla.

Také dirigent Mikko Franck byl konfrontován s četnými projevy nevole. Finský dirigent převzal nastudování za odstoupivšího Franze Welser-Mösta, vedl orchestr Státní opery bohatými kontrasty smyslné partitury jen v náznacích a vytvořil hřmotný pekelný stroj. To temné zkrátka každý neumí.

(Salzburger Nachrichten – 30. března 2015 – Apa)***

Elektra: Premiéra beze smyslu

Smysl celého podniku už vzbuzoval pochyby tehdy, kdy ještě měl jakýsi koncept: premiéru Elektry měl nastudovat význačný straussovský dirigent Franz Welser-Möst a jako režisér byl vyhlédnut Sven-Eric Bechtolf. Nejprve pro přemíru povinností v Salcburku kapituloval Bechtolf a pak Státní operu po konfliktu s ředitelem Dominique Meyerem opustil Welser-Möst.

Finský dirigent Mikko Franck, jemuž jsme byli vděčni za to, že narychlo převzal nastudování Lohengrina, z nějž odstoupil Bertrand de Billy, měl teď na partituru Elektry dostatek zkouškového času, s vděkem se ovšem nesetkal. Ke zpěvákům nelaskavý, co do barevnosti neutrální neustálý rámus z orchestřiště si projevy nelibosti zasloužil. Filharmonikové vytvořili pro toto infarktové dílo za uplynulé století měřítko. Za Franckova řízení dospěli k myslitelně nejpřekvapivějšímu výsledku: krvavé intriky rodu Atreovců mohou nudit.

Přijít s novou inscenací Elektry bylo odvážné už roku 1989. Tehdy šlo o to, vytvořit protějšek k epochální práci Wielanda Wagnera z roku 1965. Harry Kupfer se úlohy zmocnil kongeniálně, jeho Elektra se stala jednou z mála standardních inscenací v tehdejším po scénické stránce zchátralém repertoáru Státní opery. Ten byl nyní obohacen wiesbadenským intendantem Uwe Ericem Laufenbergem o další průměrnost. V inflační nevkusnosti estetiky, evokující prostředí koncentračního tábora, jak ji uplatnili manželé Glittenbergovi, se mezi postavami nic neodehrává, a ještě bychom tak mohli mluvit o nenápadnosti, kdyby Laufenberg to málo nápadů, co měl, neumístil na nadobro zničený závěr. Výtah ve výši jeviště, jehož smysl se už dříve nedal rozluštit, transportuje kromě rozporcovaných mrtvol královského páru také pestrý bleší trh mytologického haraburdí. A nahé dámy zalité krví, jejichž funkce byla už na začátku nejasná, přicházejí v závěru jako rozradostněná taneční skupina – provinční podívaná před apoteózou násilí ve finále jako podřadná ironie.

Zpívá se většinou výtečně: Nina Stemme, silně trápená dirigentem i kostýmní výtvarnicí, je velkolepá, na dnešní poměry nesrovnatelná Elektra. Báječné je také, jak se Ricarda Merbeth vyrovnala se záskokem a extrémními pěveckými nároky Chrysothemis. Falk Struckmann poskytuje Orestovi stále ještě působivé fragmenty hlasu, Aigisthos Norberta Ernsta navazuje na tradici Gerharda Stolzeho nebo Heinze Zednika v této roli. V menších partiích dobří Ildikó Raimondi a Thomas Ebenstein. Dokonalý omyl je však Anne Larsson jako Klytaimnestra. Svědomím a strachem před trestem týraná vražedkyně manžela je v tomto výkladu odsouzena k obstojně zazpívanému čtvrthodinovému „nic“.

(www.news.at – 30. března 2015 – Heinz Sichrovsky)***

Jásot pro Ninu Stemme, bučení adresované režii

Nina Stemme jako Elektra sklidila od premiérového publika ovace, také ostatním představitelům se hodně tleskalo. Reakce na dirigentský výkon Mikko Francka byly rozpolcené. Pokud jde o režiséra nové inscenace Straussovy Elektry, byl soud publika jednoznačný: na Uwe Erica Laufenberga se hodně bučelo.

Jeho inscenace se odehrává ve sklepě, paternoster jezdí nahoru a dolů, kostýmy naznačují, že se příběh odehrává v období nacismu. Mezi protagonisty se toho však děje málo. Tak statická, neinspirovaná a ve finále hloupá režie se hned tak nevidí.

Finský dirigent Mikko Franck u pultu vede orchestr Státní opery povrchně a plakativně, často příliš hlasitě, zvukově by bylo co vylepšovat.

Nina Stemme jako Elektra exceluje. Lyrické pasáže zpívá úžasně krásně, pro dramatické má dostatek energie. Anna Larsson jako Klytaimnestra je zajímavá jen podmíněně. Ricarda Merbeth, která zaskočila v roli Chrysothemis, se drží statečně, Falk Struckmann (Orest) jako obvykle mocně burácí.

(www.kurier.at – 30. března 2015)

Richard Strauss:
Elektra
Dirigent: Mikko Franck
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světla: Andreas Grüter
Orchestr Wiener Staatsoper
Premiéra 29. března 2015 Wiener Staatsoper Vídeň

Klytämnestra – Anna Larsson
Elektra – Nina Stemme
Chrysothemis – Ricarda Merbeth
Orest – Falk Struckmann
Aegisth – Norbert Ernst
Pfleger des Orest – Wolfgang Bankl
Vertraute – Simina Ivan
Schleppträgerin – Aura Twarowska
Junger Diener – Thomas Ebenstein
Alter Diener – Marcus Pelz
Aufseherin – Donna Ellen
1. Magd – Monika Bohinec
2. Magd – Ilseyar Khayrullova
3. Magd – Ulrike Helzel
4. Magd – Caroline Wenborne
5. Magd – Ildikó Raimondi
1. Dienerin – Younghee Ko
2. Dienerin – Secil Ilker
3. Dienerin – Kaya Maria Last
4. Dienerin – Jozefina Monarcha
5. Dienerin – Karen Schubert
6. Dienerin – Zsuzsanna Szabó