Je pravda, že jste začal na trubku hrát až v devíti letech? Mohlo by se zdát, že je to pozdní začátek na to, aby se člověk stal sólistou, ale zjevně není.
Je velmi relativní, co považovat pozdní začátek. V tom věku jsem v hudbě nebyl žádným nováčkem – už jsem předtím hrál na klavír. Navíc pro hráče na žesťové nástroje je důležité počkat, až budou mít druhý chrup. Na trubku jsem se začal učit s otcem. Prostě mi dal do rukou tento úžasný nástroj a vyjádřil přání, abych se na něj naučil hrát. Mám teď syna a řekl jsem mu totéž, tedy nemusí to být nutně přímo trubka, ale každopádně jsem si přál, aby se naučil na nějaký nástroj. Pokud cvičíte na nástroj, váš mozek dostává impulsy, které přicházejí pouze skrze hudbu. To považuji za nesmírné obohacení a rozvoj.
Jaké máte vzpomínky na období, kdy vás učil otec, jaký byl jeho přístup?
V první řadě to byla skvělá spolupráce, nádherný čas, který jsme spolu strávili. Můj otec nebyl moc přísný, jen dával instrukce a šel mi příkladem, abych cvičil denně. Nezáleží na tom, na jaký nástroj hrajete, musíte pravidelně cvičit každý den, to je nejdůležitější. Totéž platí pro sport nebo jakýkoli jiný koníček. To pro mě byl základ. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal sólistou, jen jsem se řídil pokyny svého otce a pak jsem rozhodl, že půjdu na hudební školu.
Učíte také vlastního syna. Jaký máte rodinný recept na to, jak dítěti hraní neznechutit a motivovat ho ke cvičení?
Našemu synovi je teď šest a půl roku, je těsně před začátkem školní docházky. Tato generace je jiná; chtějí mít úspěch hned, mají přání a chtějí ho mít bez čekání. Není snadné jim vysvětlit, že by měli chvíli počkat a pro úspěch nejprve tvrdě pracovat. Ale myslím, že my – rodiče – jsme jakýmsi zrcadlem. Děti se mohou hodně naučit napodobováním. Když cvičím, můj syn si automaticky bere svůj malý nástroj, chodí ke mně do pokoje a někdy pak cvičíme spolu. Neuděláme toho moc, ale v tomto věku stačí i trocha cvičení, abychom si vybudovali denní rutinu. Netlačím ho do hudební školy, možná v dalších letech, když bude chtít, uvidíme. Snažím se mu neukrást dětství.
Který z vašich pozdějších učitelů vás ovlivnil nejvíce?
Kromě mého otce, který mi dal základy a denní režim, díky němuž jsem si vybudoval silné rty, byl fantastickým učitelem András Kis, kterého jsem potkal na střední škole. Mimochodem, jeho studenti se každý rok účastní mezinárodní žesťové soutěže v Brně. Věk střední školy nebo konzervatoře – myslím tím věk mezi čtrnácti a osmnácti lety – je velmi formativní. Byl na mě nesmírně přísný. Musel jsem se navíc kvůli studiu přestěhovat z rodného města Kiskörös do Budapešti, což pro mě samo o sobě bylo náročné. Ve čtrnácti letech jsem opustil rodiče, žil sám ve velkém městě a věnoval svůj čas a úsilí hudbě. A pak jsem pokračoval na Lisztově akademii. Tam jsem potkal klavíristku Teréz Szabó, která se mnou intenzivně pracovala. Bral jsem si s ní hodiny navíc, protože jsem byl tak motivovaný! A samozřejmě musím zmínit Reinholda Friedricha, kterého jsem měl to štěstí potkat na mezinárodní soutěži ARD v Mnichově a rozhodl jsem se, že u něj chci studovat. Je to legendární trumpetista, fantastický hudebník.
Vyhrál jste řadu mezinárodních soutěží, včetně „našeho“ Pražského jara. Chápete soutěže jako nutný vstup do sólové kariéry, kterým jste si musel projít, nebo vás soutěžení zkrátka bavilo?
Možná obojí. Byl jsem na Lisztově akademii, bylo mi devatenáct nebo dvacet let, a během jednoho roku jsem se zúčastnil pěti soutěží! Potřeboval jsem se naučit obrovský repertoár; cvičil jsem jako blázen. Ale přineslo mi to největší pokrok v životě. Nepřemýšlel jsem o cenách. Vždycky říkám svým studentům: „Soutěž by měla být jen motivací k vašemu každodennímu cvičení. Máte cíl, který je tak důležitý.“ Také jim říkám: „Hrajte, jako hrajete na koncertě. Pokud dokážete ukázat svých 100 %, už jste vyhráli svou ‚osobní soutěž‘. Rozhodnutí poroty je vždy subjektivní.“ Na své první mezinárodní soutěži v Ženevě jsem překvapivě vyhrál třetí cenu k mým dvacátým narozeninám; to byl okamžik, kdy jsem se rozhodl stát se profesionálním hudebníkem. A po soutěži ARD v Mnichově a soutěži v Paříži jsem potkal i svého manažera. Začali jsme hned spolupracovat a pracujeme spolu už asi pětadvacet let. Nemohl jsem uvěřit, že se můžu stát sólistou, ale prostě se to podařilo.
Měl jste někdy jinou představu o své kariéře? Uvažoval jste někdy v životě o jiné cestě než hudební?
Ne tak docela. Ale upřímně řečeno, nebyl jsem si úplně jistý, jestli se stanu hudebníkem, když jsem se rozhodoval o středoškolském studiu. Byl to můj otec, kdo mi řekl: „Jestli se chceš živit hudbou, měl by ses rozhodnout nyní.“ Moje matka učila matematiku a fyziku, takže i cesta ke studiu na všeobecném gymnáziu pro mě byla otevřenou možností, ale já se řídil otcovými pokyny a držel se hudby.
V červnu přijedete do Prahy a vystoupíte v Obecním domě s Pražskými symfoniky. Už jste s Pražskými symfoniky vystoupil v roce 2024, pod taktovkou Andreje Borejka jste společně se Sergejem Nakariakovem provedl Koncert pro dvě trubky a orchestr. Jaká byla tato spolupráce?
Především bych chtěl vyjádřit, že jsem velmi rád, že mohu opět vystoupit v Praze. Miluji vaše město, znám tam spoustu lidí, nejsem v Praze nově, necítím se jako turista. S Pražskými symfoniky jsem prožil nádherné koncerty. Byl jsem tehdy rezidenčním umělcem v Paláci umění v Budapešti a mým přáním bylo zadat zakázku Fazılu Sayovi, který pro mě složil svůj První koncert pro trubku. Pak jsem si pomyslel: co může být lepšího než jedna trubka? Dvě trubky! Plus samozřejmě symfonický orchestr. Fazıla znám, je to velmi citlivý hudebník, fantastický klavírista a skladatel, miluji jeho hudbu. A jsme blízcí přátelé se Sergejem Nakariakovem, takže jsem velmi rád, že jsme mohli uvést premiéru Fazılova Koncertu pro dvě trubky se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a Maestrem Andrejem Borejkem.
Nyní v Praze vystoupíte v Trubkovém koncertu B dur Mieczysława Weinberga. Jaký máte vztah k tomuto dílu?
Repertoár pro trubku a orchestr je trochu omezený. Musím poděkovat Gidonu Kremerovi, jednomu z prvních, kteří se s dílem Mieczysława Weinberga podrobněji seznámili a zviditelnili jej. Se svým orchestrem Kremerata Baltica hrál a také nahrál mnoho Weinbergových skladeb. Co je na jeho trubkovém koncertě zvláštního? Slyším v něm vliv Šostakoviče. Weinberg a Šostakovič byli blízcí přátelé a Šostakovič Weinberga podporoval. Weinberg ukazoval svou hudbu Šostakovičovi, což je pro mě zajímavé, a také Šostakovič posílal Weinbergovi své skladby, aby si vyslechl jeho názor a vyměnili si nápady. Ale v tomto koncertě slyším i vliv jidiš hudby a ruské hudby. Je to pro mě velká výzva; představte si asi pětadvacetiminutový koncert, což je na trubku docela dlouhé, s velmi, velmi intenzivní a virtuózní první větou, krásnou a hlubokou pomalou větou plnou bolesti a trpělivosti. A pak třetí věta, ta je úžasná – nejde o typickou závěrečnou větu, je intimní, ale zároveň velmi virtuózní, zahrnuje mnoho dialogů s orchestrem. K ní patří také dlouhá kadence pro trubku. Myslím, že pro posluchače, který ji předtím neslyšel, je třetí věta malým překvapením.
Je pro vás důležité, jakou skladbu orchestr zařadí po vašem vystoupení? Tentokrát je ve druhé polovině programu Šostakovič, který měl k Weinbergovi velice blízko, jak jste již zmínil.
Když tvořím program například s komorním orchestrem, je pro mě vždy důležité, aby fungoval jako celek. Každá skladba má své místo a v programu by měly společně vytvářet harmonickou strukturu, která může posluchače těšit. Když hraji se symfonickým orchestrem, většinou program vytváří dirigent a dramaturg, stejně jako v tomto případě. Jsem ale rád, že pro druhou polovinu večera vybrali Šostakovičovu symfonii. Tentokrát to nebylo moje rozhodnutí, ale kdyby to bylo na mně, rozhodl bych velmi podobně.
Koncerty s Pražskými symfoniky bude řídit Case Scaglione. Znáte se? Už jste někdy spolupracovali?
Ještě ne, bude to první setkání, první hudební spolupráce. Jsem nadšený a těším se na to.
Uvedl jste také řadu premiér soudobých skladatelů. Jak rychle se vám daří nastudovat novou skladbu?
V optimálním světě je to asi rok, ale někdy to není možné. Jsem poctěn, že pro mě složil koncert také Maestro Penderecki. V tomto případě jsem měl na jeho nastudování jen měsíc. Vždy je lepší mít na studium více času a mít možnost si dát pauzu. Ideálně bych se naučil nový koncert, pak si dopřál pauzu, během které si cvičím různá jiná díla, abych si vyčistil mysl, a pak se k němu vrátím s čerstvou hlavou a novou inspirací. A tento proces několikrát opakuji, dokud si nejsem svou interpretací jistý.
Dáváte přednost nové hudbě nebo historické hudbě?
Obojí. Je pro mě velmi důležité motivovat skladatele k tvorbě nových skladeb pro můj nástroj a rozšiřovat trubkový repertoár pro další generace. Jsem ale otevřený každému období v dějinách hudby a rád hraji různé styly. Můj repertoár čítá deset CD s různými programy, ať už historickými, nebo nově zkomponovanými.
Jak se udržujete ve formě, myslím tím hudební formu? Co vám kromě cvičení na trubku pomáhá?
Myslím, že je důležité mít nějaký koníček, kterým se mohu odreagovat. Dříve jsem se věnoval modernímu tanci. Byla to amatérská úroveň, ale pomohlo mi to vyjádřit emoce a vyčistit si hlavu. Teď už nemám čas tančit, protože se plně soustředím na rodinu. Je mi ale stále vlastní nesedět celý den na židli a věnovat se nějakému sportu nebo pohybu. Základ moderního tance tvoří balet a hodně strečinku. K tomu se občas vracím.
Hrajete na nástroje B&S. V čem vám tyto nástroje vyhovují více než jiné? Kolik nástrojů vlastně používáte?
B&S mě podporuje už více než pětadvacet let, je to přátelský vztah. Rád na pódiu používám různé nástroje, jako je piccolo trubka, křídlovka nebo C trubka. Křídlovka má velmi specifický tón; rád bych tento nástroj stále více integroval do svého repertoáru. Pro pestrý repertoár se vždy snažím použít nástroj, který nejlépe odpovídá hudbě. Ve Weinbergově koncertu budu hrát na C trubku.
Děkuji za rozhovor.
