Jubilejní 120. koncertní sezonu zahájila Česká filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka ryze českým repertoárem, který je zcela přirozeně – jak v úvodním slovu večera také zmínil generální ředitel David Mareček – orchestru velmi blízký. Vedle děl Leoše Janáčka a Josefa Suka samozřejmě v programu nechyběla hudba Antonína Dvořáka.
Slavnostní večer, který krásně podtrhla jemná květinová výzdoba Dvořákovy síně Rudolfina, se od samého počátku nesl v příjemně odlehčeném a uvolněném duchu. Úvodní orchestrální balada Šumařovo dítě Leoše Janáčka, pro niž skladatel nalezl inspiraci ve stejnojmenné básni Svatopluka Čecha, dala v první řadě skvěle vyniknout umu nového koncertního mistra Jiřího Vodičky, který se bude tuto sezonu u prvního pultu střídat s Josefem Špačkem. Jeho tón, od prvních taktů úžasně jemný a zároveň pevný, skvěle korespondoval se zbytkem orchestru, který právě v první polovině večera hrál s neuvěřitelnou lehkostí.
Vyzdvihnout je třeba také plynulé přechody mezi dramatickými a klidnějšími částmi této úžasně lyrické kompozice, jež zcela neprávem stojí spíše v pozadí Janáčkovy symfonické tvorby, rozsahem skromné.
Další skladbou programu byla Sukova Pohádka op. 16. Skladatelova úprava scénické hudby z dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena zachycující příběh lásky, kterou nezničilo ani prokletí, je plná bohaté instrumentace a poetiky, jež se podařilo orchestru České filharmonie skvěle vystihnout. Části O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech opět dominovala sóla Jiřího Vodičky, polka ve Hře na labutě a pávy vyzněla velmi odlehčeně a s jakousi samozřejmostí, které však nechyběla naprostá přesnost a sevřenost jako celku. Vyzdvihnout je u ní třeba také sóla dechových nástrojů. Skvěle vystavěná gradace v části Smuteční hudba byla potom doslova dechberoucí, stejně jako jemné dynamické nuance v závěrečném Runy kletba a jak byla láskou zrušena.
Druhá polovina večera patřila Slovanským tancům op. 72 Antonína Dvořáka. Ten se ke kompozici druhé řady tanců, původně psaných pro čtyřruční klavír, nechal dlouho přemlouvat, protože – jak uvedl v dopise svému nakladateli Simrockovi – „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Dílo však i přesto dokončil během pouhého měsíce a výsledkem je osm nápaditých částí, které se od první řady liší nepochybně větší tematickou rozmanitostí. Jiří Bělohlávek celé dílo uvedl s velkým nasazením, hned úvodní č. 9 Molto vivace, H dur – „Odzemek“, zaznělo s velkou razancí a rozhodností, s níž krásně korespondovalo půvabné č. 10 Allegretto grazioso, e moll – „Mazur“. V č. 12 Allegretto grazioso, Des dur – „Mazur“, hrála s velkou čistotou celá dechová sekce (zejména kvarteto lesních rohů!), doslova zážitkem se potom stalo „Srbské kolo“ neboli č. 15 Allegro vivace, C dur, v němž ani přes vysoké tempo nechyběla řada detailů zejména v oblasti dynamiky.
Jen těžko lze takto skvělý koncert na závěr nějak stručně shrnout. České filharmonii po celý večer nechyběla především obrovská dávka energie. Na hráčích i dirigentovi bylo znát, že je návrat na pódium po prázdninové pauze těší, což nepochybně vycítilo také publikum, které orchestr odměnilo dlouhým potleskem ve stoje. Věřme, že tento zápal vydrží České filharmonii stejně jako jejímu šéfdirigentovi po celou nadcházející sezonu.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Zahajovací koncert 120. sezony
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Česká filharmonie
1. a 2. října 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 2. 10.)
program:
Leoš Janáček: Šumařovo dítě – balada pro orchestr
Josef Suk: Pohádka op. 16
= přestávka =
Antonín Dvořák: Slovanské tance op. 72
Foto Česká filharmonie
