Věčná naděje, festival s mrazivou tématikou uprostřed parného léta

V Praze odstartoval hudební festival Věčná naděje, který se zaměřuje na tvorbu terezínských skladatelů. Slavnostní zahájení spojené s prvním z celkem sedmi koncertů, které se budou konat v následujících dnech v Praze a Terezíně, proběhlo 18. srpna 2019 v Sále Martinů na HAMU. Kromě smyčcového tria Virtuosi Brunenses se na pódiu představila i šestice tanečníků z baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Nedělní podvečer (koncert začínal již v 17:00 hodin) by se dal označit spíše za jakousi drobnou ochutnávku na celý festival než za plnohodnotný koncert. Vedle úvodních slov Jiřího Poláka ze správní rady fondu Věčné naděje, předsedy Institutu terezínských skladatelů Lubomíra Spurného a choreografa Zdeňka Prokeše tvořila hudební složka pouhých 20 minut. I díky zapojení tance při druhé interpretované skladbě se skromné hrstce posluchačů dostalo pestrého programu; avšak chování diváků po odchodu všech účinkujících z pódia, tedy poněkud rozpačité zvedání se z křesel, dávalo jasně najevo, že bychom očekávali významnější časovou dotaci.

Hudební program naplňovaly všeho všudy dvě skladby: Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Hanse Krásy a Trio pro housle, violu a violoncello Gideona Kleina; tedy dvou skladatelů, kteří strávili značnou část války v terezínském ghettu. Přestože se v dalších dnech při příštích koncertech vyskytnou v programu i jména nežidovských skladatelů, hlavní těžiště dramaturgie leží právě v hudbě terezínských autorů, kromě těch dnes interpretovaných i v tvorbě V. Ullmanna nebo P. Haase.

Dramaturgie dnešního koncertu byla dána hlavně mírně netradičním obsazením, tj. housle, viola a violoncello. (Terezínští skladatelé byli při výběru instrumentace svých skladeb limitováni tamní základnou interpretů a to se ani nemohli spolehnout, že hráči, pro které byly skladby určeny, je opravdu nakonec budou interpretovat − ze dne na den se mohlo stát, že byl některý z umělců poslán do Osvětimi.) Pro provedení právě těchto dvou skladeb dohromady je však příznačné i to, že obě byly pravděpodobně posledními hudebními výtvory svých autorů.

Z podmínek a z hrozby smrti, která mohla přijít kdykoliv, by leckdo mohl odhadovat, že terezínská hudba bude velice temná a depresivní. Ale ne všechny kusy odpovídají tomuto uvažování; některé se naopak snaží realitu koncentračních táborů zpříjemnit, a to zpravidla humorným (nebo alespoň satirickým) hudebním zpracováním. Optimistickou atmosféru má i poslední věta Kleinova Tria, které jsme slyšeli na dnešním koncertě, ještě navíc podtržená bezstarostným až škádlivým zpracováním taneční choreografie (v podání Kristiny Kodetové, Androniky Tarkošové, Afroditi Vasilakopoulou, Karla Audyho, Gaëtana Pirese a Miroslava Sudy). Tanec obecně umocňoval měnící se atmosféru různých částí této skladby a dodával celému představení na plasticitě. Pouze škoda, že k sobě strhával tolik pozornosti; Kleinova hudba se tak stala spíše kulisou než hlavním interpretačním článkem. Hudba Gideona Kleina stojící sama o sobě bez vizuální složky by pozornost posluchače jistě neztratila a navíc, kompoziční postupy, navazující na avantgardu 20. a 30. let, by si zasloužily plné soustředění.

Vědomí, že v danou chvíli nejsou hlavními aktéry, se v druhé skladbě promítlo i do interpretace smyčcového tria Virtuosi Brunenses (Lukáš Mik − housle, Stanislav Vacek − viola, Katarína Madariová − violoncello). Zprvu tak vysoce muzikální, napodruhé často upadalo do bezcílné mechaničnosti ostinat a ze skladby místy vyprchala živost. Je to škoda, protože prve provedená Krásova Passacaglia a fuga byla dokladem výrazné interpretační promyšlenosti hudební výstavby; hráči skladbu dokázali prožít každý sám, ale také skloubit svá cítění dohromady.

Skladbám obou terezínských skladatelů se tedy dostalo důstojné interpretace. Ještě silnější atmosféru bude mít jistě uvedení těchto skladeb 20. a 21. srpna 2019 přímo v ohnisku minulého dění a místě zrodu děl židovských autorů, tj. v Terezíně.