Velkolepá jednoduchost Verdiho Dona Carlose

Dona Carlose napsal Giuseppe Verdi jako svou třetí a poslední operu ve stylu grand opéra, tedy monumentálního, grandiózního a jevištně opulentního díla pro francouzské publikum, které mnohahodinovou a plnou zábavu vyžadovalo. Brněnská inscenace tohoto díla nabízí velkolepou eleganci minimalismu.

Opera vznikla na objednávku pro pařížskou Světovou výstavu v roce 1867 a splňuje všechny tehdy požadované operní preambule: děj o pěti jednáních v historicky impozantních souvislostech, složité konflikty mezi láskou a mocenskými povinnostmi i teatrální finále včetně jakéhosi „deus ex machina“ v závěru.

Původní premiéra rozehrála 535 kostýmů za přítomnosti císařského dvora, císaře Napoleona III. s císařovnou Eugenií. Úspěch se dostavil. Pro Itálii nechal autor operu nejenom přeložit, ale mnohokrát zasáhl různým krácením, nejenom pro únosnost délky, ale hlavně pro jiný národnostní vkus italského publika. Dnes známe Dona Carlose v italštině a v Brně uvádějí poslední verzi díla z roku 1886. Všestranně náročná opera trvá více než tři hodiny.

Inscenátoři zvolili eleganci velkorysé jednoduchosti, scénograf Pavel Borák dává scénám uhlazenou monumentalitu a postavy nechává v lidském osamocení a nahotě. Jevištní symbolika nasadila razanci sdělnosti hned úvodní scénou nesmlouvavě a nevybíravě. Možná i vyhnala z představení několik diváků, kteří se po přestávce už nevrátili…

Nacházíme se ve scéně plné milostné romance: lesík ve Fontainebleau, v dáli slyšíme lovce (Alžběta z Valois na projížďce má rozdávat mince dřevařům) a sotva zmizí, Don Carlos šťastně děkuje chvíli, v níž mohl svou snoubenku spatřit. Ta cudná scéna mladistvé lásky má tentokrát strohé zpodobnění: šedý portál, černé pozadí, v popředí ohrada tvořená velkým nápisem „FONTAINEBLEAU“, vpravo kouř, který neustává. Asi to není symbol roští, ani jisker či plamenů lásky a vítězství, jak bájí Carlos, ale spíše scénografické kouřové klišé, navozující pocit, že za ohradou doutná smetiště. Málo přesvědčivé je i gesto Tebalda: páže napřahuje ruku do prázdna „Ecco il mio braccio / opřete se o mou paži“ a Alžběta přichází až po chvíli. (Role pážete bývá mnohým sopranistkám začátkem kariéry, Andrea Široká se v této roli představila výborně.)

Odezní palba z děl a milenci ji vnímají jako salvu své lásky. Nicméně, velký dramatik Verdi už v prvém obraze sází nečekané dramatické zvraty: Oznámení Alžbětě: „Jste královnou, jste nevěstou krále Filipa!“ a nastupuje výrazně režírované gesto, sbor k oslavnému zpěvu „Innidi festa – radostně pějte“ zrovna nepřichází s dvorní majestátností. Zezadu rozřezává ohradu a nápis, těžce se prodere na scénu a v jakési karikatuře tváří s černými brýlemi oslavně hlaholí. Není to líbivé, ale ty rozřezané cáry iluzí mladého štěstí ve Fontainebleau jsou výmluvné.

Děj opery rámuje osobnost všemocného císaře Karla V. „Quod in celis sol, hoc in terra Caesar est. / Co na nebi slunce, to na zemi císař.“ – Tak zněla Karlova charakteristika už za jeho života. Don Carlos je císařův pokrevní vnuk. Karel se dokázal vzdát vlády a stáří dožíval ve španělském klášteře v San Yuste. Tam se uchýlí citově rozervaný infant a zde prvně zažijeme, jak důmyslně zpracovali inscenátoři velké plochy bez mobiliáře. Účinně vykreslil Martin Špetlík (světelný design) například oltář: na zemi nasvícený čtverec, velký štych z vrchu, u toho oltáře si slibují věrnost a spolupráci Rodrigo, markýz z Pozy s Donem Carlosem v jedné z nejznámějších árií opery, duetem „Dio, che nell´alma infondere… – Bože, jenž chtěl jsi spojit lásku a naději…“

Prvně shlédneme základní prvek scény celé opery, antické sloupoví. Zde je klášterním ambitem, v příští scéně je lesem, efektně a v přívětivém tempu se otáčí, dvorní dámy korzují, Eboli předzpěvuje saracénskou píseň. Roli Eboli zpívá mezzosopranistka Veronika Hajnová Fialová přitažlivě. Zejména v dramatické árii a posléze klíčovém zvratu uražené milostné tygřice vyhlašující pomstu (zejména v pokorném doznání své viny), byla pěvecky a herecky velmi přesvědčivá a NDB je třeba gratulovat ke kvalitní sólistce. Otáčivé sloupoví se změnou stínů a osvětlení umožňuje jednoduše a výrazně rozehrávat dvorní taje a intriky, navozuje i dojem mříží, pasti vztahů i citů. Jestliže dvorní dámy charakterizuje černobílá elegance (výstižné kostýmy Markéta Sládečková Oslzlá), pak scéně autodafé vévodí barva rudá, do níž je oblečen klérus.

Následuje opět působivá scéna, byť bez jakýchkoli podobností se zadáním: velké senzacechtivé shromáždění se má odehrávat před katedrálou ve Valladolidu, zde jen efektně osvětlené schodiště. (Sbor mnichů zpíval precizně, vydobyl si u publika potlesk. Nemalou zásluhu na to má sbormistr Pavel Koňárek.) Kacíři i flanderští prosebníci se objeví na spodku, takřka na rampě. Scénická jednoduchost tak servíruje hutnou symbiózu děje, úderné, nesmlouvavé prolnutí celospolečenských vln a rodinných vztahů (princ Carlos s vidinou národnostního zastánce tasí proti králi meč) v elektrizujícím napětí. V temnotě tragické chvíle je prudkým reflektorem ozářený jen Carlos s Rodrigem. Rodrigo infanta odzbrojuje a nad celou popravčí scénou se klene vroucí modlitba (krásně čistý Nebeský hlas Martiny Mádlové).

Tklivou scénu Filipova doznání vladařské samoty, nedostatku lásky, nejznámější a klíčovou árii celé opery „Ella giamma m´amo! – Nikdy mne nemilovala!“ nezasadili inscenátoři podle původního libreta do královské komnaty. Ten mužný nářek prožívá Král v efektním bloudění na hradbách a černé měsíčné nebe je mu kulisou. Inscenační nápad silný, emocí prosycené chvíli se však nedostalo maxima náležitého pěveckého vyjádření. Federico Sacchi zpívá kvalitně čistě, role však vyžaduje plně znělé basso cantabile. Také jeho herectví je spíše umírněné. Postavě, v níž se mísí samota, tyranství, odcizenost i strach, to neodporuje, pokud ovšem slabošství charakteru mělo mít navrch. Inscenace navzdory gradující délce představení, má další vzestupný schůdek napětí v setkání Krále s Inkvizitorem a Ondrej Mráz (basso profondo) byl razantně přesvědčivý.

Točna opět signalizovala, jak snáze a čitelně pochopit dění: po skončení dramatického rozhovoru je králův psací stůl v protipólu, stejně jako jeho názorová otočka o sto osmdesát stupňů – vydal přítele na smrt. Teatrálně nejpůsobivější je setkání Rodriga s Carlosem. Přišel mu do cely sdělit, že je volný, neboť všechna obvinění vzal na sebe. Carlos je schoulený na zemi, věznice je vystavěna z holých, za sebe řazených industriálních panelů, sálající tíhou a nedobytností. Jiří Brückler zde skvěle zpívanou a plným hereckým prožitkem prosycenou postavu Rodriga dovršil efektní scénou umírání. Svým krásně dimenzovaným barytonem dokonale rozezníval Verdiho nuance v každé scéně a v každé árii, ostatně s rolí je již dávno sžitý a tato suverenita byla dobře znát. Jeho výkon byl v celém představení nejkvalitnější. Setkáním Dona Carlose s dívkou, princeznou Alžbětou, opera začíná a scéna jejich loučení sumarizuje veškerý děj: „nebude zítřek – sbohem“. U zdi hrobky provází árii loučení postupné sjíždění panelů, stejně jako opadávající léta vzpomínek. Takřka strnulou nehybnost postavy rozehrává jen stín. Finální árií potvrdila slovenská sopranistka Linda Ballová své kvality, dříve během představení spíše zastřené, upozaděné možná jemnou indispozicí. Tenorista Luciano Mastro byl Don Carlos, infant vržený do mocenských spárů a lásky, natolik přesvědčivý, že drobná tónová zakolísání rádi zapomeneme.

Elegantní scénický minimalismus dal vyznít i závěru: v temnotě kláštera u hrobky Karla V. odvádí Dona Carlose tajemný mnich, Karlovo zjevení, do svobody. Teatrální, ale působivé.

Orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka prokázal své kvality nejzřetelněji v sólových cellových výstupech, tu nejvyšší bravuru neměla hornová halali otevírající napětí mnohé scény a takový drobný detail napovídá, že celkové vyznění mohlo být suverénnější, živější v detailech rytmu i výrazové dynamiky. Díky však za profesionalitu, s níž orchestr nepřekrýval pěvce.

Úspěch této náročné, elegantní inscenace staví na holém užití základních scénografických postupů, na možnosti využívat pohyblivou, velkou scénu Janáčkova divadla. Režijní minimalismus Martina Glasera je efektní, místy sahá až ke hraně, tam kde nechává děj v statičnosti takřka koncertní interpretace, namísto živého divadla. Náročné představení pro náročné. Své diváky a posluchače si jistě najde.

 

Giuseppe Verdi: Don Carlos
Premiéra 2. 2. 2019
Národní divadlo Brno

Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink

Režie Martin Glaser

Scéna Pavel Borák

Kostýmy Markéta Sedláčková-Oslzlá

Světelný design Martin Špetlík

Dramaturgie Patricie Částková

Sbormistr Pavel Koňárek

 

Filip II.: Federico Sacchi

Don Carlos:  Luciano Mastro

Rodrigo, markýz z Posy:  Jiří Brückler

Alžběta z Valois:  Linda Ballová

Princezna Eboli: Veronika Hajnová-Fialová

Velký inkvizitor:  Ondrej Mráz

Tebaldo, páže: Andrea Široká

Hrabě z Lermy:  Zdeněk Nečas