Týden s tancem

Taneční střípky dalšího lednového týdne od 29. ledna 2019!

Divadelní skupina Kolonie připravila taneční inscenaci pro nevidomé
Divadelní skupina Kolonie vytvořila v prostorách Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě (DUP39), provozovaných Divadlem X10, netradiční taneční inscenaci a zvukovou performance Společný smysl, která je primárně komponována pro nevidomé a zrakově handicapované publikum. Je ale určena i dětem a dospělým – tedy všem, kteří touží vidět tanec jinak. První uvedení probíhají v těchto dnech – od 27. do 29. ledna.

Choreografie a režie se ujaly Markéta Vacovská a Jindřiška Křivánková, v performanci s nimi vystupuje Jakub Gottwald. Co vede tvůrce k novému pohledu na tanec? Vysvětlují: Tanec je obvykle spojován s estetikou pohybu a s fyzickým výkonem tanečníka. Je tedy obecně řazen do skupiny vizuálních vjemů. Můžeme ale tanec chápat i jinak, jako zdroj energie, jako ozvučené, pohybující se tělo nebo například jako zážitek. V inscenaci jsou dvě tanečnice vystaveny specifickému úkolu – vytváří choreografii, která záměrně slučuje organické zvuky těla (např. dech, hlas), zvuky tvořené pohybem (např. kroky, skoky, tleskání atd.) a zvuky spojené s prostorem (přemístění, pády, skluzy po zemi atd.). Choreografie tak tvoří téměř zvukovou partituru, která nabízí širokou imaginaci. Součástí celého konceptu je také herec, jehož příběh se s tancem v určitých momentech setkává nebo doplňuje a tvoří tak o něco konkrétnější imaginativní rovinu.

V inscenaci není klasickým způsobem rozdělené jeviště a hlediště (což je ovšem cesta, kterou se už současný tanec často vydává, takže pro taneční publikum až o takový šok nepůjde). Hlediště tvoří čtvercovou arénu, v níž se tanečnice pohybují. V některých pasážích se ale dostávají i za diváky a otevírají tak více prostor. Performance není doprovázena hudbou, tu sama svým způsobem vytváří.

„Pokud budeme vnímat tanec pouze esteticky, bude vždy přístupný jen vidícímu člověku. Důležitým a také hlavním aspektem našeho konceptu je zpřístupnit taneční představení všem skupinám, bez bariér, vytvořit takovou inscenaci, která nebude určena jen výlučně někomu,“ říká Jindřiška Křivánková, autorka projektu, a p pokračuje: „Zajímalo nás, jestli je možné tanec zbavit primární estetické roviny, udělat ho víceúčelovým, ale jen do té míry, aby to byl stále tanec. Pro nás, jako tvůrce, je to zajímavý způsob, jak se dostat k jinému tanečnímu jazyku. Ale nejen tanečnímu, protože v performanci je obsažený i vyprávěný příběh, hudební – zvuková složka a světelný design. Je to způsob, jak přemýšlet o divadle trochu jinak.“

Inscenace Společný smysl není určena pouze pro nevidomé publikum, ale je spíše připravena s ohledem na něj. Ostatním divákům budou u vstupu nabídnuty masky/klapky na oči, a pokud budou chtít, mohou si je před začátkem představení nasadit nebo si je v průběhu libovolně sundávat a nasazovat. Inscenace nabízí možnost sledovat představení i jinými smysly, užít si, pro někoho možná netradiční zážitek z tanečního představení.

Ve stejném prostoru se v pátek 1. února reprizuje projekt Superpozice, ve kterém v režii Aleše Čermáka vystupuje Jindřiška Křivánková a Jakub Gottwald v dalším specifickém divadelním projektu Superpozice. Superpozice je podle umělců scénická úvaha připravená pro prostory tohoto divadla: dvě postavy pohybující se prostorem, bloudící X (J. Gottwald) a meziprostor ◊ (J. Křivánková) představují dvojitou spirálu symbolu a znaku. Představují dvě existující formy, které jsou neustále v opozici, jsou vzájemnými protipóly, pro což ale není žádné přesné vysvětlení. Jednou se zdálo X, že je motýl, jenž jen tak poletuje. Motýl se cítil motýlem a byl sám se sebou spokojený – dělal, co se mu zlíbilo, nevěděl, že je X. Existuje polarita, opozice mezi produkcí a sváděním, politickou ekonomií a smrtí, fatálním a banálním. Nelze však říci, že v tom všem je obsažena existence pokroku. X, ◊ se navzájem překřižují, sklouzávají jeden do druhého, mísí se. Všechno je dáno na začátku, pak nastává jen modulace…

Vychází publikace o divadle Alfred ve dvoře

Motus, produkce pražského divadla Alfred ve dvoře vydává svou první publikaci s názvem Oáza neklidu. Kniha s podtitulem „Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře“ je kolektivní monografií Lukáše Jiřičky a Evy Kyselové, kteří se zaměřili na tuto scénu jako na divadlo neustálého experimentu. Kniha obsahuje celkem devět studií, doprovodné fotografie, přehled všech inscenací uvedených od roku 2001 ad. Grafickou podobu, která vychází z dlouholetého vizuálu divadla, navrhla grafička Anastasia Vrublevská (ATYP). Uvedení knihy proběhne 20. února od 18:00 přímo v Alfredu ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7). Knihu je možné zakoupit v divadle a ve vybraných knihkupectvích.

Alfred ve dvoře už více než 15 let funguje jako umělecký inkubátor i stabilní divadelní scéna. Svým zaměřením zosobňuje a odráží proměnu divadelního jazyka i zásadní emancipaci českého (a evropského) performativního, divadelního a tanečního umění. Autorky a autoři textů Marie Adamová, Jana Bohutínská, Petr Ferenc, Lukáš Jiřička, Eva Kyselová, Ewan McLaren, Jana Návratová, Jakub Škorpil a Miloš Vojtěchovský se zaměřují na tvůrce, kteří výrazně ovlivnili vývoj této nezávislé scény – např. Krepsko, Secondhand Women, Handa Gote Research & Development, Jiří Adámek a Boca Loca Lab ad. „Po roce 2000 doznala česká divadelní scéna řadu změn, jichž se Alfred ve dvoře v produkci Motusu aktivně účastnil – docházelo k proměnám divadelní estetiky, která byla s nezávislou scénou do té doby spjata. Publikace analyzuje tyto posuny na jednom z nejlepších příkladů,“ komentují koncepci publikace editoři Lukáš Jiřička a Eva Kyselová.

Produkce Alfreda ve dvoře se také snaží vystupovat mimo divadlo a bere na sebe občansky aktivní roli – jako v případě založení platforem Auto*Mat, Zažít město jinak ad. Divadlo v roce 1997 postavil a několik let umělecky vedl významný český mim Ctibor Turba. V roce 2001 jej (již v produkci Motusu) znovu zprovoznily Maria Cavina a Daniela Voráčková. Ty v roli ředitelky vystřídala Šárka Havlíčková. Posledních osm let byl ředitelem a uměleckým šéfem Ewan McLaren, kterému ke konci minulého roku vypršelo funkční období. Od 1. 1. 2019 tak divadlo společně vedou domácí kolektivy Handa Gote Research & Development a Wariot Ideal. Ředitelkou je opět Maria Cavina, uměleckým šéfem Tomáš Procházka.

Lukáš Jiřička, Eva Kyselová a kol.: Oáza neklidu
Sonda do nitra nezávislé scény Alfred ve dvoře
Vydal: Motus, z. s., 2018
Odborní redaktoři: Lukáš Jiřička a Eva Kyselová
Odpovědný redaktor: Ondřej Škrabal
Obálka, grafická úprava a sazba: Anastasia Vrublevská (ATYP)
Tisk: PROTISK, s. r. o., České Budějovice
Vydání první, 224 stran
ISBN: 978-80-270-5238-7
Doporučená cena: 390 Kč

Lukáš Jiřička (*1979) studoval komparatistiku na FFUK, dramaturgii na DAMU v Praze, v Giessenu v Institutu aplikované divadelní vědy a také na PWST v Krakově. Působí jako publicista, scénárista, divadelní dramaturg a režisér radioartových projektů, převážně pro Český rozhlas. Inscenace, na nichž se podílel, byly představeny v Německu, Polsku, Maďarsku, Slovensku, Španělsku, USA, Švédsku a Anglii. Věnuje se také divadelní, hudební a literární publicistice v  HIS Voice, Hospodářských novinách, Respektu, A2, Světu a divadle ad., v polských časopisech Ha!art a Didaskalia. Je autorem knih Identita v době otřesu – Skici o současném polském divadle (NAMU, 2010), Dobyvatelé akustických scén (NAMU, 2015) a překladů dramatické literatury z polštiny. Jako editor a autor úvodní studie připravil knihu Preciw Gesamtkunstwerk německého režiséra a skladatele Heinera Goebbelse (Korporacja Ha!art, Krakov, 2015). Pedagogicky působí na DAMU, FAMU a pravidelně také přednáší na JAMU.

Eva Kyselová (*1984) vystudovala divadelní vědu na bratislavské VŠMU (2009) a v roce 2015 absolvovala doktorské studium v oboru teorie a praxe divadla na pražské DAMU. Od roku 2013 přednáší na katedře teorie a kritiky DAMU, kde vede semináře k dějinám a světového a českého divadla, a externě přednáší na katedře produkce. Aktivně se věnuje divadelní reflexi a kritice, se zaměřením na současné tendence v českém a slovenském činoherním a alternativním divadle, a spolupracuje s českými a slovenskými divadelními periodiky. Je členkou AICT a BSA, absolvovala několik seminářů AICT v Německu, Maďarsku, Holandsku, Polsku, účastnila se mezinárodních vědeckých konferencí na Slovensku, Polsku, Slovinsku, Velké Británii, Řecku. Je také spolupracovnicí dokumentace Divadelního ústavu/Institutu umění.

 

Střípky ze zahraničí

V prosinci oslavilo 20 let existence Divadlo Štúdio tanca
Tento profesionální soubor současného tance, jeden z mála slovenských zástupců tohoto žánru, oslavil v prosince 20 let existence. V minulosti se v prostorách divadla (a současně tanečního studia) odehrával festival Štyri dni tanca pre Vás, který představoval průřez současnou slovenskou scénou a nabízel i workshopy a další doprovodný program. Stále ještě pořádá každoročně projekt Tvorivé dni pre vás pro studenty konzervatoří se zaměřením na současný tanec. V posledních letech soubor bojuje s nízkou podporou z veřejných zdrojů a čelil i přímo hrozbě ukončení činnosti (informovali jsme i my). To se naštěstí nevyplnilo a Divadlo Štúdio tanca funguje dál. Na oslavu 20. výročí pořádalo od 13. do 16. prosince galavečer na pokračování, možná spíše minifestival. V našem tanci se toho v prosinci také dělo mnoho, tak gratulujeme dodatečně.

https://www.facebook.com/1741562396059979/videos/1180988628725293/

Carlos Acosta povede Birmingham Royal Ballet
Baletní hvězda s kubánskými kořeny Carlos Acosta povede od ledna 2020 britský soubor Birmingham Royal Ballet. Nastoupí po současném řediteli Davidu Bintleym, který je u souboru oficiálně poslední sezonu. Podle zpráv se chce chopit souboru, který pěstuje především klasický baletní repertoár, v současné dramaturgické linii, rozvíjet klasický repertoár a oslovit nové diváky. To ostatně vždy plánuje každý umělecký šéf. Acosta patří k nejslavnějším současným baletním tanečníkům, dokonce v roce 2016 založil vlastní soubor. Jeho životní dráha se podobá románu, narodil se jako nejmladší z jedenácti dětí v chudinské čtvrti Havany, k baletu jej přivedl jeho otec. Nakonec se probojoval na nejlepší baletní scény. Nedávno o něm vznikl dokumentární film Yuli.

https://www.youtube.com/watch?v=sL_jRFyN9_w