Velkolepá jednoduchost Verdiho Dona Carlose

  1. 1
  2. 2
Dona Carlose napsal Giuseppe Verdi jako svou třetí a poslední operu ve stylu grand opéra, tedy monumentálního, grandiózního a jevištně opulentního díla pro francouzské publikum, které mnohahodinovou a plnou zábavu vyžadovalo. Brněnská inscenace tohoto díla nabízí velkolepou eleganci minimalismu.
Verdi: Don Carlos, Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Opera vznikla na objednávku pro pařížskou Světovou výstavu v roce 1867 a splňuje všechny tehdy požadované operní preambule: děj o pěti jednáních v historicky impozantních souvislostech, složité konflikty mezi láskou a mocenskými povinnostmi i teatrální finále včetně jakéhosi „deus ex machina“ v závěru.

Původní premiéra rozehrála 535 kostýmů za přítomnosti císařského dvora, císaře Napoleona III. s císařovnou Eugenií. Úspěch se dostavil. Pro Itálii nechal autor operu nejenom přeložit, ale mnohokrát zasáhl různým krácením, nejenom pro únosnost délky, ale hlavně pro jiný národnostní vkus italského publika. Dnes známe Dona Carlose v italštině a v Brně uvádějí poslední verzi díla z roku 1886. Všestranně náročná opera trvá více než tři hodiny.

Inscenátoři zvolili eleganci velkorysé jednoduchosti, scénograf Pavel Borák dává scénám uhlazenou monumentalitu a postavy nechává v lidském osamocení a nahotě. Jevištní symbolika nasadila razanci sdělnosti hned úvodní scénou nesmlouvavě a nevybíravě. Možná i vyhnala z představení několik diváků, kteří se po přestávce už nevrátili…

Verdi: Don Carlos, Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Nacházíme se ve scéně plné milostné romance: lesík ve Fontainebleau, v dáli slyšíme lovce (Alžběta z Valois na projížďce má rozdávat mince dřevařům) a sotva zmizí, Don Carlos šťastně děkuje chvíli, v níž mohl svou snoubenku spatřit. Ta cudná scéna mladistvé lásky má tentokrát strohé zpodobnění: šedý portál, černé pozadí, v popředí ohrada tvořená velkým nápisem „FONTAINEBLEAU“, vpravo kouř, který neustává. Asi to není symbol roští, ani jisker či plamenů lásky a vítězství, jak bájí Carlos, ale spíše scénografické kouřové klišé, navozující pocit, že za ohradou doutná smetiště. Málo přesvědčivé je i gesto Tebalda: páže napřahuje ruku do prázdna „Ecco il mio braccio / opřete se o mou paži“ a Alžběta přichází až po chvíli. (Role pážete bývá mnohým sopranistkám začátkem kariéry, Andrea Široká se v této roli představila výborně.)

Odezní palba z děl a milenci ji vnímají jako salvu své lásky. Nicméně, velký dramatik Verdi už v prvém obraze sází nečekané dramatické zvraty: Oznámení Alžbětě: „Jste královnou, jste nevěstou krále Filipa!“ a nastupuje výrazně režírované gesto, sbor k oslavnému zpěvu „Innidi festa – radostně pějte“ zrovna nepřichází s dvorní majestátností. Zezadu rozřezává ohradu a nápis, těžce se prodere na scénu a v jakési karikatuře tváří s černými brýlemi oslavně hlaholí. Není to líbivé, ale ty rozřezané cáry iluzí mladého štěstí ve Fontainebleau jsou výmluvné.

Verdi: Don Carlos, Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Děj opery rámuje osobnost všemocného císaře Karla V. „Quod in celis sol, hoc in terra Caesar est. / Co na nebi slunce, to na zemi císař.“ – Tak zněla Karlova charakteristika už za jeho života. Don Carlos je císařův pokrevní vnuk. Karel se dokázal vzdát vlády a stáří dožíval ve španělském klášteře v San Yuste. Tam se uchýlí citově rozervaný infant a zde prvně zažijeme, jak důmyslně zpracovali inscenátoři velké plochy bez mobiliáře. Účinně vykreslil Martin Špetlík (světelný design) například oltář: na zemi nasvícený čtverec, velký štych z vrchu, u toho oltáře si slibují věrnost a spolupráci Rodrigo, markýz z Pozy s Donem Carlosem v jedné z nejznámějších árií opery, duetem „Dio, che nell´alma infondere… – Bože, jenž chtěl jsi spojit lásku a naději…“

Prvně shlédneme základní prvek scény celé opery, antické sloupoví. Zde je klášterním ambitem, v příští scéně je lesem, efektně a v přívětivém tempu se otáčí, dvorní dámy korzují, Eboli předzpěvuje saracénskou píseň. Roli Eboli zpívá mezzosopranistka Veronika Hajnová Fialová přitažlivě. Zejména v dramatické árii a posléze klíčovém zvratu uražené milostné tygřice vyhlašující pomstu (zejména v pokorném doznání své viny), byla pěvecky a herecky velmi přesvědčivá a NDB je třeba gratulovat ke kvalitní sólistce. Otáčivé sloupoví se změnou stínů a osvětlení umožňuje jednoduše a výrazně rozehrávat dvorní taje a intriky, navozuje i dojem mříží, pasti vztahů i citů. Jestliže dvorní dámy charakterizuje černobílá elegance (výstižné kostýmy Markéta Sládečková Oslzlá), pak scéně autodafé vévodí barva rudá, do níž je oblečen klérus.

Verdi: Don Carlos, Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Následuje opět působivá scéna, byť bez jakýchkoli podobností se zadáním: velké senzacechtivé shromáždění se má odehrávat před katedrálou ve Valladolidu, zde jen efektně osvětlené schodiště. (Sbor mnichů zpíval precizně, vydobyl si u publika potlesk. Nemalou zásluhu na to má sbormistr Pavel Koňárek.) Kacíři i flanderští prosebníci se objeví na spodku, takřka na rampě. Scénická jednoduchost tak servíruje hutnou symbiózu děje, úderné, nesmlouvavé prolnutí celospolečenských vln a rodinných vztahů (princ Carlos s vidinou národnostního zastánce tasí proti králi meč) v elektrizujícím napětí. V temnotě tragické chvíle je prudkým reflektorem ozářený jen Carlos s Rodrigem. Rodrigo infanta odzbrojuje a nad celou popravčí scénou se klene vroucí modlitba (krásně čistý Nebeský hlas Martiny Mádlové).

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na