Jen některým hudebním skladatelům se dostalo slávy již za jejich života. Dva nejvlivnější operní skladatelé 19. století – Ital Giuseppe Verdi i Němec Richard Wagner – jej ale zažili. Oba se narodili ve stejném roce, nikdy se ale nesetkali. A díla obou tvoří i 200 let po jejich narození kmenový repertoár velkých operních domů na celém světě. Nejslavnější představitel italské opery 19. století Verdi, jenž se narodil 10. října 1813, se nesmazatelně zapsal do operní literatury některými stále populárními áriemi – kupříkladu sborem Židů z opery Nabucco Va pensiero, árií Vévody La donna è mobile z Rigoletta, duetem Libiamo ne’lieti calici z Traviaty či árií Celeste Aida.
Rodák ze severoitalské vesničky Le Roncole, jenž zemřel v lednu 1901 v Miláně, byl především operním skladatelem – během svých 54 tvůrčích let napsal skoro 30 oper (z toho šest jako nová znění a přepracování) a jeho skladatelský styl prošel dlouhým vývojem, významným i pro dějiny opery jako hudebního žánru. Ve své době Verdiho opery představovaly ideál lehkosti, zpěvnosti a melodičnosti. K nejznámějším neoperním dílům mimo Rekviem (1874), zkomponovaného na paměť úmrtí národního básníka Alessandra Manzoniho, patří například Stabat mater (1879) nebo Te Deum (1895). Svůj jediný smyčcový kvartet napsal v roce 1873.
Na poli opery směřoval Verdi k hudebnímu dramatu, tedy útvaru, jehož cílem je co nejdokonalejší hudební zachycení rozvoje dramatického napětí na scéně. O scénickém provedení svých děl měl zcela konkrétní představu, na jejímž uskutečňování se aktivně podílel, ať už šlo o spoluúčast na konečné podobě libreta, nebo o zásahy do režijní koncepce na zkouškách, kde se nezdráhal pěvcům osobně předvádět hereckou akci.
Skladatelův smysl pro dramatický účinek se projevoval již samotnou volbou námětů. K jeho oblíbeným dramatikům, jejichž díla mu posloužila jako předlohy k operám, patřili především Friedrich Schiller (Panna orleánská, Loupežníci, Luisa Millerová, Don Carlos, zčásti též Síla osudu), William Shakespeare (Macbeth, Othello, Falstaff) a Victor Hugo (Ernani, Rigoletto).
Vřelé Verdiho vlastenectví, které se projevovalo v jeho strhujících operních sborech, působilo na posluchače jako zápalná jiskra. Stal se ztělesněním boje za národní sjednocení a nezávislost Itálie, to znamená Risorgimenta. „Viva Verdi“ – tak zdravil lid skladatele, kterého nazýval „maestro della rivoluzione“. Jeho jméno se psalo po zdech jako tajné heslo, které ve skutečnosti patřilo prvnímu králi sjednocené Itálie: V.E.R.D.I., tedy Vittorio Emanuele Re D’Italia.
Verdi se narodil ve skromných poměrech. Jeho první hudební zkušeností byly písně návštěvníků otcovy taverny. U venkovského kněze se vedle čtení a psaní naučil hrát na varhany, takže již v deseti letech dostal za první veřejnou uměleckou produkci malý honorář. Díky podpoře Antonia Barezziho z nedalekého Busseta navštěvoval gymnázium a dále se hudebně vzdělával.
Od roku 1832 studoval soukromě kompozici v Miláně, na konzervatoř jej i přes úspěšné přijímací zkoušky nepřijali. Po svém návratu do Busseta (1836) zde vedl městský orchestr a hudební školu. V roce 1839 byla v Miláně, kam se přestěhoval, uvedena jeho první (a hned úspěšná) opera Oberto, kníže sv. Bonifáce. Při práci na druhé opeře mu zemřela manželka i dvě malé děti. Opera navíc propadla a Verdi chtěl svět opery opustit.
„Teprve touto operou začala moje umělecká dráha,“ napsal o mnoho let později o dramatu Nabucco z roku 1842. Tímto dílem získal Verdi renomé, bohatství a tolik zakázek, že do roku 1851 napsal dalších 13 oper. Jeho pozdější družka a druhá manželka (1859) Giuseppina Strepponi v ní vystoupila v roli Abigail.
Na počátku 50. let 19. století vytvořil Verdi tři opery, které do dnešních dnů reprezentují jeho tvorbu na všech operních jevištích světa: Rigoletto (1851), Trubadúr (1853) a Traviata (1853). Jsou charakteristické nádhernými melodiemi, jež disponují neobyčejnou silou, mistrovsky vystihují hlubokou lásku, žárlivost, pomstu, nenávist i zoufalství.
V dalších desetiletích již Verdi tak plodný nebyl, věnoval se ovšem i jiným činnostem: svému statku nedaleko Busseta a politice. Přesto z jeho pera vzešly po roce 1860 opery Síla osudu, Don Carlos, Aida, Othello a poslední Falstaff (1893). V posledních letech života začal ještě Verdi uskutečňovat myšlenku nadace a nechal postavit v Miláně útulek pro zestárlé hudebníky.
Verdi zemřel v milánském Grandhotelu v lednu 1901, čtyři roky po své ženě Giuseppině. Jeho pohřeb se stal událostí mezinárodního významu, své zástupce na něj vyslaly i zahraniční vlády. Arturo Toscanini řídil devítisetčlenný sbor, který provedl sbor zajatých Židů z opery Nabucco Va pensiero, sull’ali dorate (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech).
Foto archiv
