Verdiho Requiem – opera v přestrojení?

Giuseppe Verdi jako operní skladatel si byl vědom dramatického efektu hudby a tento princip pak použil i v jeho slavném Requiem. Zpočátku tak slavné nebylo. Dnes je na repertoáru všech vrcholných symfonických těles, sborů i sólistů a dirigentů. Než vám předestřu, jak znělo 11. dubna 2014 na závěrečném abonentním koncertě v pražském Rudolfinu, zmíním se nejprve v krátkosti o genezi díla, která je docela zajímavá.

Po Rossiniho smrti v roce 1868 totiž Verdi navrhl, že řada italských skladatelů bude spolupracovat na zádušní mši k poctě Rossiniho. Mši mělo vytvořit celkem třináct italských skladatelů, Verdi pak sám složil poslední část nazvanou Libera me. Premiéra byla plánována na 13. listopadu 1869, u příležitosti prvního výročí Rossiniho smrti.

Z organizačních důvodů a společenských intrik však k premiéře nikdy nedošlo a dílo zapadlo v zapomnění až do roku 1988, kdy slavný německý dirigent Helmuth Rilling provedl kompletní Messa per Rossini ve Stuttgartu a pořídil unikátní nahrávku, kde zpívá mimo jiné naše Gabriela Beňačková (vyšlo v edici Hänssler Classic 1989). Do té doby si Verdi stále pohrává s myšlenkou na Libera me a zůstává poněkud frustrovaný, že nedošlo k naplnění jeho původního záměru. Až v roce 1873 zemřel italský spisovatel a humanista Alessandro Manzoni, kterého Verdi obdivoval. V tom okamžiku se rozhodl dokončit Requiem, tentokrát jen a jen vlastní rukou, jehož součástí je i revidovaná verze Libera me, původně složená pro Rossiniho.Premiéra byla v kostele San Marco v Miláně dne 22. května 1874, na první výročí Manzoniho smrti. Sólisty byli: Teresa Stolz (soprán), Maria Waldmann (mezzosoprán), Giuseppe Capponi (tenor) a Ormondo Maini (bass).

Requiem bylo opakováno v La Scale o tři dny později, se stejnými sólisty a s Verdim za dirigentským pultem. Pak následovalo sedm představení v Opéra-Comique v Paříži, novém Royal Albert Hall v Londýně a Benátkách. Dramatik a hudební kritik George Bernard Shaw byl jeho velkým obdivovatelem a poslední část Libera me zaznělo na jeho pohřbu.Requiem bylo nastudováno mnoha různými způsoby i scénicky,  například v Berlíně pro Deutsche Oper v letech 2006-2007, 2011 a 2013, v roce 2011 v Oper Köln – inscenace Clemense Bechtela.

Requiem bylo provedeno šestnáct krát v letech 1943 a 1944 vězni v koncentračním táboře Terezín pod vedením Rafaela Schächtera. Už jenom samotný nácvik v těžkých podmínkách posiloval ducha vězňů a koncertní provedení mělo vždy manifestační charakter.

Dílo bylo též popularizováno u různých společensko-politických příležitostí, vznikla například verze v doprovodu čtyř klavírů nebo dechovky. Franz Liszt přepsal Agnus Dei pro sólový klavír (S. 437). Bylo interpretováno maďarským pianistou Leslie Howardem, který nahrál celé Lisztovo klavírní dílo.

Diskografie díla je velmi rozsáhlá, od roku 1929 (La Scala – Milano) až po současnost roku 2013 (Hollywood Bowl in Los Angeles) – dirigent Gustavo Dudamel.

V době své premiéry díla byl Verdi často kritizován pro přílišný operní styl v náboženské věci. Někteří to nazvali negativně jako „opera v církevním rouše”, nebo jinak, jako náboženské dílo, ale v „pochybném hudebním kostýmu”.

Každý si může říkat, co chce, ale kdo není hluchý, ucítí od prvních tónů rysy velkého génia, které nelze ničím zpochybnit. Ani kritika na přílišnou teatrálnost a popisnost mnoho neobstojí. Toto dílo je hluboko ponořené do příběhu, který zádušní mše představuje: vypráví o tom, jak člověk zemře, jak opouští tento svět a je v něm cítit ono očekávání toho, co se s člověkem stane dál, co se stane s námi všemi, jaký smysl má lidská existence. Proč vůbec jsme tady na zemi. A mně připadá, že Verdiho Requiem dává na mnoho těchto otázek odpovědi. A tak to také vnímá i dirigent včerejšího koncertu Manfred Honeck. Domnívá se, že i v symfonickém repertoáru se najde řada duchovních prvků a říká: „Je to fantastický zážitek, když tři sta lidí na pódiu zpívá a hraje velice tlumeně a tiše. A pak slyšíte, že ztichly i ony dva tisíce diváků v sále. To je síla ticha a právě tu mám osobně snad nejraději.”Včerejší provedení Verdiho díla patřilo k mým mimořádným zážitkům, když nebudu hledat mouchy, jak to dělají někteří hudební kritici a sekat machra, že jsem poznal, že houslistovi u pátého pultu druhých houslí přistál na brýlích komár a v tři sta padesátém osmém taktu tím pádem zahrál fis druhým prstem místo prvním prstem.

Dílo znám z bezpočet živých provedení ale i nahrávek, proto nemusím šustit pod lavicí partiturou a dávat nástupy dirigentovi. Seděl jsem ve čtvrté řadě, takže téměř v orchestru, což mi připomnělo pocit, který znám, když jsem ještě sám v orchestru hrál (i když ne tak věhlasném). Zvuk, valící se na vás ze všech stran a pocit sounáležitosti a spolutvoření. Kvarteto sólistů, umístěné vhodně u varhan a ne na rampě podia, jak bývá zvykem, hlasy spíše koncertního typu, tedy bez operních manýr, zajímavé barvy. Obsazení mužských sólistů se asi dvakrát změnilo oproti původně inzerovanému, podle mě k lepšímu. John Relyea patří asi k současné basové špičce a jeho mysteriózní zabarvení hlasu plně vyhovuje apokalyptické náladě díla. Českého (nebo lépe moravského, aby se neurazil) tenoristu Pavla Černocha znám z bruselské inscenace Dvořákovy Rusalky, kde zazářil. V současné době asi kometa, která míří vzhůru a má všechny předpoklady pro zpěváka, který chce dosáhnout na vrchol. Zjev, mládí, techniku, skromnost a talent. Ženské hlasy pochází regionálně z podobné hudební líhně, s velkým repertoárem a zkušeností, přesto se na nich asi podepsala únava z několika po sobě jdoucích provedení díla včetně zkoušek, u mezzosporanistky Gerhild Romberger v několika intonačních zaváháních, u sopranistky Simone Schneider (všimněte si že ženská německá jména nepřechyluji – sám to nesnáším) v absenci dechu (možná i v trémě) při závěrečné frázi v Libera me, kde zpívala pouze za doprovodu sboru (a capella) oktávu do dvoučárkovaného bé (hes) a strhla ji (tedy předčasně ukončila) hned po druhé době, fráze končí celým čtyřdobým taktem s fermatou, zjevně z důvodu aby ji to „neruplo”, což na pianissimovém pozadí sboru by byla nepěkná vada na kráse.Dirigent to vyřešil docela kulantně držením fermaty sboru na dva takty, aby to vypadalo, že to tak má být, ačkoliv podle partitury má skončit soprán se sborem stejně. Na toto místo čeká většina posluchačů, kteří znají partituru a je takovým prubířským kamenem pro všechny soprány, které se k tomuto dílu dopracují, a je třešničkou na dortu, pokud třešniška „nehapá”. A teď jsem předvedl, co je to „hledat hnidy”. Jinak sopránový part je pěkná kláda, po závěrečné fuze v Libera me se vyšplhá až na vysoké cé, které drží se sborem přes dva a půl taktu, a ještě musí být slyšet, to se už paní Schneider podařilo náramně.

Hudební vrcholy vycházely dirigentovi dobře, i když hudba je napsaná tak, že působí i při standardní interpretaci, kterou však dnešní provedení zdaleka nebylo. Manfred Honeck se zaměřil hlavně na nástupy sboru (messa di voce) a vyznění ploch s nižší dynamikou. V úplném závěru spočinul gestem s rukama nahoře, aby nechal doznít poslední tóny ještě v úplném tichu, což několik málo nezkušených posluchačů nechápalo a soutěžilo, kdo dřív začne s potleskem. Takové malé faux pas. Dirigentovy snahy o nejjemnější dynamické nuance občas rušilo chrchlání bezohledných nedoléčených pacientů a v jedné větší pauze uprostřed díla jsem si připadal jako v plicním sanatoriu. Ale to je úděl živého koncertu, který má v protiváze i mnoho kladů, které předčí tyto nechtěné vady na kráse.

Ve srovnání s autory, kteří přispěli svým uměním a vytvořili mši za zemřelé, Berliozem, Fauré, Brahmsem a mnoho dalšími, je Verdiho dílo velmi kompaktní, nedostižné orchestrací a rozvržením jednotlivých částí, použitím hlavních témat, jejich návratů a celkovým rámcem díla. Requiem začíná a končí v pianissimu dvěma úzce souvisejícími tématy, zahrnuje velké množství dynamických značek a změny temp. Velmi působivé je několik opakování úžasné části Dies irae ve fortissimu, pro basový buben označené tutta forza, podle původního záměru skladatele. Působivé jsou pak části, které svou krásou a naléhavostí vyústí z klidných pasáží, jako je třeba tenorové sólo Ingemisco nebo sopránové Requiem aeternam dona eis těsně před závěrečnou fugou.

Tato sama je pak mistrovským zjevením génia, která se ve svých gradacích a stále větší naléhavosti ocitne na bájném hudebním Olympu, když se sbor a sopránové sólo sjednotí na Libera me, Domine, de morte aeterna (Vysvoboď mne, Pane z věčné smrti).Každé provedení Verdiho Requiem je pro mě svátkem a obohacením, i když znám každou notu a je to téma neveselé – o smrti. Nicméně čím jsem starší, tím hlouběji chápu důvody odkazu génia pro lidstvo, které svým počínáním se smrti a velké apokalypse spíše blíží, než aby se jí vzdalovalo. Já osobně bych chtěl, aby slavné Libera me zaznělo i na mém pohřbu, stojí to za to. Tak kamarádi nezapomeňte!

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]

Foto Petra Hajská, archiv