Verdiho Sicilské nešpory jako tanec smrti. Novinka Bavorské státní opery

Sicilské nešpory Giuseppe Verdiho byly zkomponovány bezprostředně po vzniku slavné trojice Rigoletto – Trubadúr – Traviata na objednávku pařížského Théâtre d’opéra. Byly napsány jako druhá Verdiho opera pro Paříž (prvním titulem byli přepracovaní Lombarďané pod názvem Jerusalem v roce 1847).

Aby skladatel splnil povinné zadání, musel si vybrat pro grand opera titul s historickým námětem, na jehož pozadí by se rozehrávalo drama hlavních postav. Verdi nejdříve požadoval po svém libretistovi (Eugène Scribe) nové libreto na námět historického povstání na Sicílii v Palermu v roce 1282. Povstání vypuklo proti vládě francouzského krále Karla I. z Anjou a vedlo k vyhnání Francouzů ze Sicílie a nastolení vlády aragonského krále Petra III. Velikého (povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí). Po Karlově porážce následovalo období bojů, které skončilo až po Petrově smrti v roce 1285, kdy se obě strany dohodly, že Neapol a jižní Itálie zůstane Anjouovcům a Sicílie Aragonii. Odtržená Sicílie zůstala samostatným Sicilským královstvím spojeným dynasticky a později personální unií s Aragonií, později se Španělskem. V jižní Itálii pak vzniklo Neapolské království a obě království byla opětovně spojena až v roce 1816.

Eugène Scribe však nedodržel termín odevzdání libreta a tím byl ohrožen termín premiéry, a tak nakonec sám skladateli navrhl, že upraví své již dvacet let staré libreto s podobným námětem Le duc d’Albe (Vévoda z Alby). Libreto bylo předtím neúspěšně nabídnuto Halévymu a pak Gaetanu Donizettimu, který operu skutečně napsal a tato byla poprvé uvedena v roce 1839 v Pařížské opeře pod stejným názvem.

Proces kompozice a posléze zkoušení opery nebyl vůbec jednoduchý: Verdi musel vyhovět svéráznému francouzskému vkusu, mimo jiné musel vložit do opery povinný velký balet, během zkoušek měl velké spory s představitelkou titulní ženské postavy Hélène Sophií Cruvelli, která z části zkoušek podivuhodným způsobem zmizela a nebyla k dosažení.

Premiéra díla v roce 1855 byla přesto úspěšná, ale po čase se francouzské publikum stejně vrátilo ke „svým“ francouzským operám a též k francouzskému přepracování populárnějšího Verdiho Trubadúra pod názvem Le Trouvère. I přes úspěch Sicilských nešpor bylo Verdimu vyčítáno, že jeho opera nenese všechny atributy a styl francouzské opery, například že jeho postavy vystupují příliš aktivně z historického tableau a že je to v podstatě jen milostný příběh hraný v určitých historických souvislostech.

Italské libreto pro I vespri siciliani (jak zní italský název díla) bylo poměrně rychle připraveno básníkem Ettore Caimim za dohledu Verdiho. Kvůli cenzuře však musel být děj opery přesunut ze Sicílie do Lisabonu a dílo bylo uvedeno pod titulem Giovanna de Guzman. Teprve po roce 1861, po období takzvaného risorgimentu (sjednocení) Itálie se vrátila provozovací praxe k původnímu italskému názvu I Vespri siciliani a tato italská verze byla donedávna nejfrekventovanější provozovací verzí tohoto díla. Přitom ve srovnání s jinými operami Giuseppe Verdiho se pořád jedná o vzácněji uváděný titul ve srovnání s hity typu Nabucco, Aida, Rigoletto, Traviata, Otello a další.

O jistou renesanci Sicilských nešpor se zasloužila i slavná Maria Callas, která dostala pozvání vstoupit do nejproslulejšího italského divadla a otevřít sezonu La Scaly 7. prosince 1951 právě tímto titulem.

I Callas nejdříve váhala, protože hlavní ženská postava Elena (v italské verzi) je sice pěvecky nesmírně náročná, ale přeci jenom to není heroina, se kterou stojí a padá celé provedení – Callas však přijala a dílo zaznělo ve své dokonalosti i zásluhou jejího pěvecko-interpretačního umění.

V Česku česky poprvé zazněly Sicilské nešpory hodně pozdě, až v plzeňském Divadle J. K. Tyla v roce 1953, za dirigentským pultem tehdy stál Karel Vašata, Elenu ztvárnila mladá Věra Vlčková a Arriga Viktor Kočí; naposledy byla tato Verdiho opera inscenována ve Státní opeře Praha (2006) a pak v Brně (2013).

Poslední léta se objevuje u vedení velkých světových operních divadel stále větší obliba uvádět i italské opery v původních francouzských verzích (například Don Carlos, Favoritka, Medea, Vestálka a podobně). Tomuto trendu se nevyhnuly ani Sicilské nešpory, nyní častěji uváděné v pařížské verzi z roku 1855 – v této podobě operu uvádí nově i Bavorská státní opera (bez baletu).

Antú Romero Nunes je německý režisér, který vytvořil spolu se svým týmem – Matthias Koch (scéna), Victoria Behr (kostýmy), Dustin Klein (choreografie) a další – scénickou podobu nové inscenace, jež u většiny diváků budí spíše rozpaky a rozčarování než nadšení. Je převážně umělcem pohybujícím se na činoherním teritoriu, nicméně v Mnichově již v roce 2014 připravil nikoliv omračující, ale zdařilou inscenaci Rossiniho Viléma Tella.

Nunes silně akcentuje nerovnost soužití Francouzů a Siciliánů v Palermu, jejich vnitřní boje; útlak domorodého obyvatelstva a jeho letitý marný vzdor francouzské nadvládě inscenuje jako tanec smrti či jako předsmrtnou agónii. Výrazně nestraní ani jedné ze soupeřících stran (!), zdůrazňuje bezútěšnost doby a prostředí, ve kterém se jednající postavy nacházejí. Přestože je to činoherní režisér a dobře umí vytvořit prostředí (ovšem vizuálně mimořádně nevzhledné: lebky, mrtvoly, černý igelit), málo pracuje s interprety, které nechá dělat občas i klasické „operácké“ manýry a jen „naznačovat“ city a akce, jež by měly pravdivě vycházet přímo z nich. S výjimkou hlavních představitelů mají všichni účinkující masky (hojně užívané umrlčí hlavy) či výrazné líčení a kostýmy hraničící až s groteskou.

Nadbytečným se jeví fixace Hélène na mrtvého bratra Frederika, představovaného bezpohlavně působícím tanečníkem, či Henriho závislost na matce, dosti odpudivě zpodobněné jako ženská nestvůra, naložená z nepochopitelných důvodů ve velkém akváriu. Naopak hlubší propracování by si zasloužilo ztvárnění vnitřního konfliktu mezi povinností (k národu) a osobním citem ke svému partnerovi u mileneckého páru.

Vedle řady hluchých míst ale překvapí zajímavá vizualizace přípravy svatby v pátém aktu, kde scéna a vhodně zvolené kostýmy účinně „dohrávají“, o čem se v opeře jedná a zpívá. Rozporuplně působí rovněž kostýmování hlavního osnovatele povstání Procidy, jenž se vrací do Palerma z exilu. Jeho pestrý kostým, který stylově vůbec nezapadá do inscenace a působí, jako by „přišel“ na jeviště z jiného operního kusu, pro někoho může působit rušivě, část diváků jej může vnímat jako výraz výjimečnosti osoby, která jej nosí.

Hudebním a scénickým šokem pro diváky byl pak asi desetiminutový balet vložený mezi čtvrtý a pátý akt opery, hudebně vycházející (asi) z původního baletu, vzápětí transformovaného do rockové a pohybové křeče cca deseti tanečníků, zpodobňující alegorii předsmrtné extáze.

Jestliže vizuální řešení inscenace bylo přijato rozpačitě, solidnost hudebního nastudování a provedení byla jednoznačným plusem recenzovaného večera. Omer Meier Wellber je izraelským dirigentem, kterému byla již svěřena řada velkých úkolů v Bayerische Staatsoper, pod jeho taktovkou hrál orchestr velmi plasticky, nekryl zpěváky, představení mělo švih a jasný hudební názor.

Poté, co americký tenorista Bryan Hymel nedozpíval o premiéře svůj přetěžký part (a od čtvrtého aktu byl zastoupen jiným pěvcem), byla hlavní tenorová partie Henriho (v italské verzi Arrigo) svěřena bohužel jen provoznímu pěvci Leonardu Caimimu. Jeho vysloveně lyrický tenor dramatickou, vysoko položenou partii zvládal za hranicí jeho hlasového oboru, navíc jako herec byl nezajímavý, bez charismatu a jeho jedinou devizou bylo, že byl mladý, štíhlé postavy a těžkou roli uzpíval.

Rovněž obsazení titulní ženské postavy Hélène prošlo postupně změnami, původně avizovanou italskou sopranistku Carmen Giannattasio v celé produkci nahradila vítězka Domingovy Operalie z roku 2014 Rachel Willis-Sørensen. Představila publiku svůj krásně vyrovnaný hlas ve všech rejstřících. Podobně jako u Caimiho její hlas ještě zcela nedozrál na tak vysloveně dramatickou partii a zatím to není výrazná osobnost na jevišti.

Tou však byl uruguayský basbaryton Erwin Schrott, který jako jediný účinkující předvedl svrchovaný pěvecký a herecký výkon, plný dramatického napětí. Mít lepšího režiséra, který by s ním ještě dopracoval detaily jeho partie, byl by jeho výkon opravdu mimořádný.

Režisérova absence práce s herci-zpěváky se nejvíce negativně projevila na rumunském barytonistovi George Peteanovi v roli Henriho otce Guy de Montforta, který pěvecky ukázal mimořádný krásný materiál a dobře vedený hlas, ale jeho jevištní počínání občas budilo úsměv obecenstva v situacích, které rozhodně komické být neměly.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování a provedení – 80%
scénické provedení – 60%

Giuseppe Verdi:
Les vêpres siciliennes
Hudební nastudování: Omer Meir Wellber
Režie: Antú Romero Nunes
Scéna: Matthias Koch
Kostýmy: Victoria Behr
Sbormistr: Stellario Fagone
Světla: Michael Bauer
Zvukové interference: Nick & Clemens Prokop
Choreografie: Dustin Klein
Dramaturgie: Rainer Karlitschek
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
SOL Dance Company
Nastudování: Eyal Dadon
Premiéra 11. března 2018 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 18. 3. 2018)

Hélène – Rachel Willis-Sørensen
Ninetta – Helena Zubanovich
Henri – Leonardo Caimi
Guy de Montfort – George Petean
Procida – Erwin Schrott
Danieli – Matthew Grills
Mainfroid – Galeano Salas
Robert – Callum Thorpe
Thibaut – Long Long
Le Sire de Béthune – Alexander Milev
Le Comte de Vaudemont – Johannes Kammler

www.staatsoper.de