Vertigo. Pocit závratě může přicházet v nepředvídatelných okamžicích

Tři různorodé choreografie naplnily výjimečný večer baletního souboru Národního divadla pod společným názvem Vertigo (poznámka autorky: vertigo znamená pocit závratě či nevolnosti). Složený večer představuje díla trojice tvůrců tanečního divadla z různých koutů Evropy – Moldavana Radu Poklitarua, Itala Maura Bigonzettiho a Švéda Alexandra Ekmana. Ostře kontrastuje poetika těchto umělců a většinou již několik let starých děl. Společně ale vytváří magickou atmosféru, při které můžete ztratit rovnováhu...

První část večera je nazvaná Rain. Je taneční suitou a hudební koláží zároveň. Nejedná se o souvislý děj, což je v tanečním současném světě dnes samozřejmé.

Hudba Johanna Sebastiana Bacha je pojítkem, spojením této suity. Bachova hudba drží spolek lidí pohromadě, provází tanečníky i diváky několika lidovými písněmi – gruzínskými, moldavskými, ruskými, orientálními, židovskými a francouzskými i folklórním prostředím a všedními situacemi (francouzská lidová píseň to ovšem není, protože je použita píseň – šanson Jacquesa Brela La Valse a mille temps se zásadně celému výčtu skladeb vymyká a podle mne i příčí). Taneční suita je výpovědí o běžném životě a mladých lidech. Vypadá to, že jsou tanečníci spokojeni a že ji tančí rádi. Není to pro ně nijak zvlášť těžké (oproti náročnému klasickému repertoáru nebo exaktně vyhraněnému současnému stylu), takže si spíše radostně užívají určité lehkosti.

Tanečníci se probíhají navzájem ze stran. Pak se opět vrací v pomalém tempu a zřejmě nevidí, poslepu nahmatají svého partnera. Dotknou se jeho obličeje a leknou se, snad nečekaného setkání. Pak se zformují jako skupina, souzní spolu. Začátek je tedy dost banální. Z početné skupiny se vyčleňují jedinci – nejdříve dvojice, trio – dívka a dva muži.

Sólo muže a pak opět dvojice a sólo a tak dále. Řazení je dost běžné, vždy se ve skupině znovu setkají, navazují na předchozí jednání, které se vrací k hudebním motivům Johanna Sebastiana Bacha. Dílčí výstupy a tance vyznívají podle každé dílčí emotivní situace – hravě, zamilovaně, řeší odchody a návraty, radost i smutek či deziluze… Tak, jak se to odehrává v životě každého z nás.

Pohybový slovník Radu Poklitarua, moldavského choreografa, je ovlivněn lidovými tanečními prvky, ale z dnešního pohledu je zastaralý. Chvílemi používá i náročné vazby v partneřině a spíše přenášení než zvedačkách. Pohyb vyznívá hravě, nenásilně. Choreograf nikoho nenapoduje ani necituje. To je opravdu cenné. I když nijak zvlášť převratné, je toto dílo originální svou poctivou prací a přirozeným emocionálním sdělením.

Ke konci poměrně dlouhé kompozice mají tanečníci v rukou zavřené deštníky. Snad tuší, že přichází bouřka a silný déšť. V závěru všichni roztahují svá paraplata, kupodivu obráceně – vzhůru nohama. Z nebe se snese prudký déšť, který má snad vše, co se událo, očistit osvěžit. Hustý déšť skutečně padá z mostů Nové scény, ale v podobě světlého, odlehčeného písku. Vidíme jej i slyšíme a také zvony, které nabádají lidi k míru, usmíření.

Vertigo po italsku
Vertigo je výborně vystavěnou choreografií na hudbu Dimitrije Šostakoviče. Jedná se o velmi soustředěný až meditativně laděný duet muže a ženy, kteří jsou stále napojeni, pořád blizoučko u sebe, v úzkém citovém souznění.

Italský choreograf Mauro Bigonzetti se stal před nedávnem šéfem baletu v milánské La Scale.  Dlouho vedl také známý soubor Aterballetto. Především v Itálii je velmi známým tvůrcem, lehce moderního až neoklasického stylu. Hostuje také na mnoha zahraničních scénách.

Na prázdné scéně je zpočátku ohraničený světelný čtverec, který prostor vymezuje. Posléze se svícení rozmělní na celou scénu, i když velmi komorně nasvícenou… Tanečníci jsou v černých kostýmech (dívka má ozdobený trikot, nahé nohy a muž černé kalhoty a obnažené tělo…) Jednoduchost a jednoduché řešení i světelně zásadně zvyšuje pozornost na absolutní preciznost pohybu. Chvílemi jsou tanečníci paralelně vedle sebe se stejnou a přesnou gestikou. Pak se jejich vztah komplikuje a rozvíjí v sofistikovaných a vznešených kreacích.

Aya Watanabe a Giovanni Rotolo v prvním obsazení (a Miho Ogimoto a Michal Štípa ve druhém obsazení). Souznění choreografa Maura Bigonzettiho s hudební partiturou Dimitrije Šostakoviče, ale i pražských sólistů je absolutní. Pocit závratě může přicházet v nepředvídatelných momentech, i v naslouchání hudby a vnímání pohybu, sdílených a neopakovatelných vteřinách vnímání… (Myslím, že obsazení charismatického Michala Štípy s křehkou Miho Ogimoto do těchto spíše antických postav vyhovuje daleko více autorovu záměru a připomíná béjartovské slavné interprety – jako byl Jorge Donn, Suzanne Farrell…)

Cacti neboli Kaktusy…
Ve fascinujícím rituálu nejznámější choreografie mladého švédského tanečníka a choreografa Alexandera Ekmana je hrána na mnoha světových scénách. Výborný tanečník zarazil svoji interpretační kariéru ve svých dvaadvaceti letech. Trochu nezvyklé, ale jasná volba pro tvorbu tohoto zajímavého sympatického tvůrce. Tančil ve Švédském národním baletu, byl u Jiřího Kyliána v Nederlands Dans Theater 2 v Den Haagu, posléze opět ve Švédsku v Cullberg Baletu.

Možná, jak sám Alexander Ekman říká, měl někdy strach, trému, když stál v zákulisí, a říkal si, že to „nedá“, že si nic nepamatuje… Potřeboval se cítit lépe, tak, aby mohl tančit sám za sebe, ne ztvárňovat jiný rukopis… Proto se více začal věnovat autorské choreografii. Ekman se pohybuje výtečně mezi hudebním výběrem Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta, Andy Steina. Fantastické je, že skladbu částečně živě doprovází Smyčcové kvarteto Hanse Krásy (Marie Dorazilová, Šárka Petříková, Jan Forest a Jan Palouček). Hudebníci nejdříve stojí v dosti velkých rozestupech vzadu a posléze prochází s nástroji po jevišti vpřed.

Na předním plánu scény je dost blízko sebe rozvrstvených šestnáct bílých čtvercových desek tak asi metr na metr, na každé z nich sedí, stojí a tančí dívky i pánové, opět v jednoduchých kostýmech, světlých trikotech a kalhotách a na hlavě mají všichni černé stažené čepičky. Nejprve se vyjadřují rytmicky a ostrou gestikou rukou a paží, chvílemi každý zvlášť, posléze unisono a zase na přeskáčku… Používají všechny možné formy pro rytmické tlesky, plácání do stehen a dupání do desek. Zezadu je rampa kontrasvětel a na dílčí čtverce se svítí dle přesného scénáře. Posléze se celé tahy s prudkými lampami – světly snáší dramaticky až nad tanečníky… To je okamžik, kdy muzikanti prochází s nástroji dopředu a mizí.

Scéna i světla se divoce mění, tanečníci začínají rozehrávat celý prostor s danými deskami. Staví si je kolmo, aby mohli vytvářet situace plné překvapení. Vyskakují, vykukují zpoza nich, tančí přesně na detailní centimetry, přelézají je. Desky mohou být jejich útočištěm, úkrytem. Opět je převrací na zem a tanec se násobí a stupňuje a plně dotváří celý surrealistický obrazec. Spolu s hudbou – již s orchestrální nahrávkou a prudkými změnami i postranních světel (průvanů), které stejně jako dynamika hudební předlohy sviští prostorem, nenechají diváky ani chvilku v klidu. Spíše tady, než tanečníci v další klidné části kompozice přinesou své velké kaktusy v kořenáčích a znovu proměňují a přestavují scénu do roztodivné kulisy, máte pocit závratě… Tanečníci se poodhalili do kratších trikotů, dotvářejí celou absurdní kulisu.

Odjinud přichází muž a žena (naopak v tmavých kalhotách), roztančí svůj vztah… Jedná se o jediný klidný, více tanečně stylizovaný duet, doplněný i titulky a slovním vtipným komentářem. Výborní byli sólisté Ondřej Vinklát a Morgane Lanoue v prvním obsazení (a Matěj Šust spolu s Alice Petit ve druhém obsazení).

V závěru se vracejí hudebníci a opět živě doprovází celý soubor. Ekman chvílemi používá titulky a komentář, ne k popisu dílčích akcí, ale spíš k humornému odlehčení. V závěru komentuje – přemýšlí nahlas a přiznaně, zda, kdy i proč může a má celé dílo skončit. Tanečníci pomalu a trochu i opatrně přicházejí dopředu.

Ekmanovi se podařilo jedinečně a s lehkostí spojení tance, rytmu, hudby, spolu se scénografií a uměleckým designem, který opět v rukách zkušeného Toma Vissera povyšuje a získává obrovskou moc.

 

Hodnocení autorky recenze:
Rain – 70%
Vertigo – 90%
Cacti – 100%

Vertigo
Balet Národního divadla
Premiéry 9. a 10. června 2016 Nová scéna Národního divadla Praha
(psáno z první premiéry 9. 6. 2016)

Rain
Choreografie: Radu Poklitaru
Hudba: Jacques Brel, lidové písně, Johann Sebastian Bach
Kostýmy: Anna Ipatieva
Světelný design: Olena Antochina
Zvuk: Alexader Kurij
Asistent choreografie: Anatolij Kozlov, Serhii Kon, Anna Herus

Gruzie – Lenka Hrabovská, Jakub Rašek (alt. Andrea Kramešová, Mathias Deneux)
Izrael – Matěj Šust (alt. Giovanni Rotolo)
Francie – Alice Petit, Francesco Scarpato (alt. Magdaléna Matějková, Jonáš Dolník)
Orientální – Aya Watanabe, Giovanni Rotolo, Štěpán Pechar (alt. Zuzana Šimáková, Karel Audy, Marek Kašparovský)
Rusko – Alina Nanu, Michal Štípa (alt. Louise Corpechot, Patrik Holeček)
Moldavsko – Miho Ogimoto, Ondřej Vinklát (alt. Alexandra Pera, Guido Sarno)
Dále tančí – Marina Zhukovskaya, Cornelia Seibold, Tereza Kučerová, Monika Hejduková, Jiří Waňka, Petr Strnad (alt. Laura Moreno Gasulla, Tereza Ulrichová, Lenka Maříková, Leila Labiodová, Sergi Nicolau, Ondřej Novotný)
***

Vertigo
Choreografie: Mauro Bigonzetti
Hudba: Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič
Světelný design: Carlo Cerri
Kostýmy: Mauro Bigonzetti
Asistent choreografie: Carlos Manuel Prado de Sousa

Tančí – Aya Watanabe, Giovanni Rotolo (alt. Miho Ogimoto, Michal Štípa)
***

Cacti
Choreografie: Alexander Ekman
Hudba: Joseph Haydn, Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Andy Stein
Hraje: Kvarteto Hanse Krásy
Světelný design: Tom Visser
Kostýmy: Alexander Ekman
Scéna: Alexander Ekman, Tom Visser
Autor textu: Spenser Theberge
Asistent choreografie: Fernando Troya

Sólo – Morgane Lanoue, Ondřej Vinklát (alt. Alice Petit, Matěj Šust)
Dále tančí – Alexandra Pera, Zuzana Šimáková, Alice Petit, Magdaléna Matějková, Tereza Kučerová, Marina Zhukovskaya, Radka Slatinská, Guido Sarno, Matěj Šust, Federico Ievoli, Jakub Rašek, Štěpán Pechar, Paul Tudor Moldoveanu, Mathias Deneux (alt. Mária Dorková, Leila Labiodová, Cornelia Seibold, Zuzana Kormošová, Ivana Mikešová, Lenka Hrabovská, Klára Jelínková, Andrea Kramešová, Gianvito Attimonelli, Patrik Holeček, Marek Kašparovský, Domenico di Cristo, Jonáš Dolník, Petr Strnad, Marek Svobodník, Karel Audy)

www.narodni-divadlo.cz